Listopad 2012

Konec světa

27. listopadu 2012 v 19:51 | Tigris |  Povídky
Vážně jsem se snažila najít jiný název, ale tento je nejtrefnější. :D Slíbila jsem si, že nebudu psát jakousi úvahu či svůj názor na toto téma, jakých jsou na internetu tisíce. Tak Vám to předkládám po svém. Tedy formou povídky. Druhá a především třetí část možná budou některým povědomé. :D Příjemnou četbu. :) ♥

Je 21.12.2012. Samotných pár čísel vzbuzuje v lidech rozporuplné pocity.
Žena z východních Čech právě nasedá do auta a pozoruje velký billboard s křečovitým obličejem politika a nápisem "My jsme vaše jistota."
Jede do práce, ale není schopná se soustředit. Žaludek má jako na vodě a myšlenky jí zmateně víří hlavou. Nemůže se dočkat, až tento den bude pryč.
Ne, nevěří, že by se mělo stát něco převratného, ale ve vzduchu houstne napětí, lidé se cítí nesví, jsou roztěkaní.
Přemýšlí, jestli si dnes neměla radši vzít volno. Co by dělala, kdyby najednou začalo zemětřesení? Povodně? Kdyby z nebe začaly padat kameny?
Snaží se chovat racionálně, ale daří se jí pravý opak. Má strach a vyčítá si, že něměla číst ty desítky názorů na konec světa.
Za okny hustě sněží a hukot větru je slyšitelný i v malé útulné kanceláři. Kolegyně mají oči upřené na monitor, avšak nezdá se, že by se soustředily.
Lenka to nevydrží jde si do kuchyňky udělat kafe. Tiché vrčení kávovaru ji uklidňuje.
"Divný den, co?" ozývá se jí za zády hlas vedoucí.
"O tom mi ani nemluv."
"Dneska manžel zůstal s dětmi doma," prohodí jen tak mimochodem.
"Hm." Lenka se napije z hrnku a v tu chvíli se k ní připojují další dvě pracovnice.
"Nechápu, proč se všichni stresujou," mumlá zamračeně jedna z nich, "zítra se tomu všichni zasmějou a budou pokračovat ve vánočním shonu."
"Pokud bude nějaké zítra," ozve se jiná.
"Jasně, že jo. Přece nejsi taková naivka."
"Promiň, že se ti zdám naivní, když mám strach o svůj život. Nebo budoucnost," pronese kousavě.
"Stejně není o co stát. Je ti třicet, jsi svobodná a pracuješ jako sekretářka," vypálí netaktně.
"Zavři zobák a běž zlepšovat náladu někomu jinému," utrhne se a přikročí k ní.
"No tak, no tak, dámy!" vloží se do roztržky vedoucí, ale v tom zhasne světlo.
"Do prdele!" uleví si do nastalého ticha Lenka.
"Musely vypadnout pojistky."
"Nebo se na nás řítí obrovský meteorit, který zastínil slunce."
Všechny čtyři se nejistě zasmějí.
"Ehm.. a co když jo?"
"Venku je furt celkem světlo."
Chvíli stojí v tichosti. "Hej, promiň, Gabi, neměla jsem na tebe tak útočit. Jen celej ten den stojí za prd," odmlčí se, "spíš celej rok."
Najednou místností projede lehký otřes.
***
"Jak já se těším," zašvitoří dlouhovlasá blondýna navlečená v tlusté bundě a kulichem na hlavě. Poposedne na matraci a rozsvítí petrolejku. Mihotavý plamínek ozáří sklep.
"Tvoření nového světa nebude žádná sranda," připomene jí partner.
"Už je skoro deset."
Podívá se na poctivě kupku konzerv vyrovnaných v řadě a pet lahve s vodou.
"Zásoby máme," zahučí, "nechtěla bych teď chodit někde venku, nevědomá a nepřipravená."
"Jsem nervózní," sdělí po chvíli svému zamračenému spolubydlícímu. "Ale já všechny varovala."
"Třeba žádné tři dny temna nebudou."
Blondýna pozvedne obočí. "Je to možné," připustí neochotně, "ale nevěřím tomu. Lidé potřebují změnu!"
Muž chvíli bezradně civí do prázdna. "Nedáme si trochu vína na povzbuzení?"
"Teď? Ne, to nejde! Musím být při smyslech!" odmítá. "Co kdyby…"
V ten moment zem hlasitě zaduní. A okolí se ponoří do neproniknutelné tmy.
***
Mladá dívka propuká v hlasitý smích a záhy se k ní přidávají všichni její kamarádi. Jsou rozsazení v kruhu na kobercích a nechávají mezi sebou kolovat vodní dýmku. V pokoji je příjemně teplo a ve vzduchu se mísí vůně tabáku a horké čokolády.
"Co myslíte, přejdeme dneska do páté dimenze?" ptá se s úsměvem asi dvacetiletý mladík.
"Jasně! A pak budeme tančit na duze a jezdit na jednorožcích."
Společnost se opět rozesmívá.
"A i kdyby ne, není nad to umřít v dobré společnosti," přidává se vážným hlasem někdo jiný.
"Tak to jsi tady špatně!"
"Možná je to tim, že jsem už óuplně zkouřenej, ale stejně se mi zdá, že neexistujete."
"Už s tím zase začíná."
"Nech tohó."
"Ježiši!"
"Ano, co si přeješ?"
"Cože?"
"Co?"
"Co co?"
Veselý smích prosytí místnost. Po chvilince se někdo ozve: "Stejně jste schízy."
"Co kdybychom si něco zahráli?"
"Partičkůůů!" vyjekne kdosi.
"A co medvědy ve srubech? To je schovávaná ve tmě."
"Tak jo!"
Vypínač od lampy lupne a vše se ponoří do neproniknutelné tmy.
"Sakra."
"Co blbneté?"
"Au, stouplas mi na ruku!"
"Klíííd, lidí. Kdo je u světla? Rozsviťte!"
"Rád bych, jenže to nefunguje."
"Vypadla elektřina?"
"Konéééc světááá!" vyhrknou unisono všichni a rozchechtají se.
"Jdu k hlavní pojistce. Máte někdo baterku?"
Otázka zůstane bez odpovědi. "Jdu s tebou!"
"Já taky!"
Jeden za druhým se plouží k domovním dveřím a po cestě je slyšet jen šoupání nohou a tupé nárazy do okolních předmětů.
"Zastavte!" zadrží je šeptem nejstarší z nich.
Dveře se pomalu otevírají a na chodbu proniká paprsek světla. Jedenáct lidí užasle vydechne.

Karma

25. listopadu 2012 v 16:22 | Tigris |  Když se Tigris zamyslí...
Vše, co vysíláme ven do prostoru, který nás obklopuje, se nám vrací zpět. Z určitého úhlu pohledu to má mnoho společného se zákonem zachování energie. Energie, kterou vysíláme, se nám po čase vrací nazpět. Všimli jste si někdy něčeho takového ve svém vlastním životě?
Pokud ne, napište mi alespoň váš názor na karmu. Co si o ní myslíte?

Jednou mě vytrvale otravoval nějaký hmyz, až jsem to nevydržela a nebohého brouka rozmáčkla. V ten moment mě napadlo: "Tak tohle se ti vrátí." A nemýlila jsem se. Zhruba o pět minut později jsem si bolestivě nakopla palec u nohy a u toho si vzpomněla na svou nedávnou oběť.
Takže otázka zní: Bylo to vyrovnání za smrt hmyzáka, nebo za negativní myšlenku vůči sobě?
Osobně se přikláním spíše k druhé možnosti, protože kdybych si za každého zabitého tvorečka měla ukopávat kousek nohy, brzy bych jezdila na invalidním vozíčku.
Není pochyb, že následky našich činů (a samozřejmě myšlenek a slov), se jednou projevit musí a často i s překvapivou rychlostí (viz zkušenost výše). Kdo tento fakt přijme a převezme svou zodpovědnost, pocítí značnou změnu. Jak lze odvodit, tvrzení "veselá mysl - půl zdraví" je skutečně pravdivé a ověřené. Nejen že si do života nebudete zatahovat negativní vlivy, ale celkově vám optimistické a nekritické smýšlení vůči světu poskytne lepší náhled na každodenní situace.
Tato skutečnost je snad známa většině kouzelníků a mudlů, bohužel smutným faktem je, že se jich podle toho řídí jen velmi málo.
Jakmile jsem někdy zakolísala ve vztahu k sobě, například větou "Já jsem ošklivá", okamžitě jsem měla pocit, že se na mě také tak dívají ostatní. Někteří často mučí sami sebe podobnými neodůvodněnými nesmysly založenými na domněnkách či neobjektivních názorech, které slyšeli od jiných. A opět ti jiní mohou mít problémy se svým vzhledem či psychikou a tímto způsobem si to vybíjejí. Ale nelze je vinit, protože nevíme, co si prožili, čím si prošli. Jedinou moudrou věcí je nebrat si nic osobně a vymotat se z bludného kruhu.

Kájova reakce na můj úkol do bradavického semináře (líbí se mi a Vám, čtenářům, možná poslouží k upřesnění mých myšlenek):
Souhlasím. Můj učitel často říká: Pokud přerušíte nějaký život, například během potratu, nebo třeba v tom vašem případě, dávejte si za nějakých 18 let pozor na přechodech (samozřejmě s trochou nadsázky). V tom přirovnání se počítá s tím, že se to vědomí může přerodit do člověka, ten vyroste a v 18ti si udělá řidičák a hurá na silnici. No a na přechodu vás to třeba svede dohromady :))
Samozřejmě tohle je takový laboratorní příklad, ve kterém panuje naprosté vákuum ostatních podmínek, které na vaši aktuální karmu působí. V realitě je to často daleko složitější :)

Chlupaté (ne)štěstí

15. listopadu 2012 v 19:38 | Tigris |  Povídky
Odpočinková povídka. Má srdcovka. :D

Lidé, kteří žijí v únavném a ubíjejícím stereotypu, někdy přímo volají po změně. Ačkoliv to nikdy neřeknou nahlas, něco jejich přání vyslyší a do života jim vstoupí nečekané požehnání. Někdy na sebe vezme formu peněz, dobrých přátel, šoku či jiné zásadní zkušenosti. V mém případě to bylo špinavé chlupaté cosi.
Před dobrými dvěma lety jsem se tak jako každý den vypravila na uklidňující procházku, abych si vyčistila hlavu.
Podzim právě vrcholil. Sytě červené, žluté a oranžové listí pokrývalo celou cestu, kam až jsem dohlédla. Vítr silně hučel v rozložitých korunách stromů a vířil své spadané ošacení proti mně. Jakoby si ve větvích hrála pověstná meluzína.
Se značnou námahou jsem vyšlapala do kopce a naskytl se mi výhled na barvami hýřící krajinu. V blízké vesnici už první světla ozářila chmurné domovy a rychle se schylovalo k večeru.
Když jsem se vracela zpátky, uslyšela jsem odněkud tiché zoufalé kňučení. Mezi kořeny se v mělkém dolíku ukrývalo zablácené štěně. Prohlíželo si mě a pak se spokojeným ňufnutím vyšlo na světlo. Ucouvla jsem.
"Tak… kde máš pána?"
Odpověď v očích psíka byla jasná. Mozek mi chvíli šrotoval, avšak zvítězilo svědomí.
"No, tak dobře," povzdechla jsem a opatrně malého špindíru zvedla.
Po příchodu domů jsem se rozhodla nalezence okamžitě umýt. Postavila jsem ho na zem do sprchového koutu. Štěně si zvědavě prohlíželo vydrhnutou koupelnu a nevšímalo si mých pečlivých příprav - oblečení zástěry a rukavic, rozmístění podložek na podlahu a vytasení šamponu jako zbraně.
Pak nastal opravdový boj. Hafan pravděpodobně nikdy nezažil podobnou péči; chtěl vyskakovat pryč, otřepával se, uhýbal, bránil se, vrtěl se, kníkal a jemně kousal.
Nakonec byl sice bez poskrvnky (ukázalo se, že má sněhobílou srst), ale mě štípaly bublinky v očích a vypadala jsem jako vodník.
Rozčileně jsem vystrčila nevděčného neřáda (jak jsem mu v ten okamžik přezdívala) ven a během pěti minut sama absolvovala očistnou kúru. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy dřív psa nechovala a byla jsem vystresovaná, mě nenapadlo, jakou fatální chybu jsem udělala.
Obývací pokoj byl jak po atomovém útoku. Co nebylo roztrhané, počůrané nebo jakkoliv jinak poznačené řáděním mého "hosta", to se válelo roztahané na koberci.
Chytil mě amok a začala jsem strašně křičet. Štěně sklopilo uši a uteklo pod stůl. Stačil však jeden pohled do těch nevinných tmavých očí a veškerý vztek se na místě vypařil.
Vyčerpaně jsem se sesula do křesla (lehce poškrábaného) a zavřela oči. Do deseti sekund se štěně dožadovalo mé pozornosti a snažilo se vyskočit mi do klína. S úsměvem jsem se po něm natáhla a přitáhla k obličeji.
"Slib mi, že už nebudeš zlobit," zaprosila jsem, načež mě hravě hryzl do špičky nosu. Základy přátelství byly položeny.
***
Příští den jsem se probudila se spoustou dlouhých chlupů v ústech. Mates (tak jsem ho za dlouhé bezesné noci pojmenovala) se přeze mě rozvaloval jako teplý nákrčník. Svůj improvizovaný pelech na chodbě nechal zcela nepovšimnut. Jemně jsem ho odstrčila z postele, ale okamžitě si tam lehl znovu a tvářil se, že spí.
Zamračeně jsem pustila počítač a chystala se dodělat nějakou práci, ale myšlenky mi stále utíkaly k mazlivému zvířeti v peřinách. Říkala jsem si, že se na planetě přece jen našel aspoň jeden tvor, který se mnou ochotně sdílí lože či vůbec stejnou místnost.
Během hodiny jsem si zjistila nejnutnější informace o výchově psa, jeho stravování a požadavcích kladených na majitele. Po krátkém telefonátu na obecní úřad jsem se dozvěděla, že žádné štěně odpovídající popisu Matese nebylo zaregistrováno a ani se nikomu neztratilo. S jistým uspokojením jsem položila sluchátko a otočila se, abych si prohlédla nový přírůstek do své - nyní už dvoučlenné - rodiny. Nadšeně zvedl usmívající se tlamičku od ožužlaných ponožek, jakoby i on chápal, že teď už budeme spolu. Snad mu to došlo dřív než mě.
V zaměstnání jsem si vzala čtrnáct dní volna, což bylo snad poprvé za celou mou kariéru, a vrhla se do nelehkého úkolu "paničky".
Největší problém měl Mates s dodržováním hygieny, tedy vyměšováním se jinam než na koberec. Po již několikáté takovéto nehodě, jsem napůl oblečená rozčileně vyletěla z vchodových dveří s čůrajícím hafanem v náručí. Po překročení prahu samozřejmě okamžitě přestal. V ten moment jsem spíš věnovala pozornost šokovanému muži na chodníku, který se jen tak tak vyhnul Matesově tryskající nažloutlé fontánce.
Zíral na mě a pak se hurónsky rozesmál. Nemohla jsem se mu divit. Stála jsem s močícím štěnětem ve dveřích, na sobě jsem měla navlečenou jednu podkolenku, župan a tílko, na hlavě vrabčí hnízdo a ve tváři překvapený výraz.
Zrudla jsem a chtěla zmizet v domě, ale on mě zarazil, přišel blíž a s uchechtnutím se zeptal: "Nepotřebujete pomoct?"
Potřebovala jsem. A nutně. "Ne, díky."
Mates má slova potvrdil další krátkou sprškou, tentokrát mířenou na kabát ochotného muže.
***
"Ještě jednou se moc omlouvám," pronesla jsem s lehkým zadostiučiněním.
Tomáš (jak se mi neznámý představil) se opět zasmál a sympatický obličej se mu rozzářil.
"Je to vážně pěkný kousek samojeda. Bude z něj pořádný chlapík." Odmlčel se. "Kdybys chtěla s něčím poradit, zavolej mi," posunul ke mně papírek s telefonním číslem. "Pracuju na cvičáku, se psy jsem jedna tlapa," zakřenil se.
A protože Mates byl opravdu těžký případ, ozvala jsem se mu hned příští den. A potom další a další a taky ten další.
Nyní se naše smečka rozrostla o další členy. Nejen že k Matesovi přibyla fenka a tři čilá štěňata, ale i já jsem se stala hrdou matkou krásné holčičky.


Jen hodina navíc

7. listopadu 2012 v 23:05 | Tigris |  Básně
Rýmováno na zadání: jak jsem strávila neděli 28. října, respektive tu hodinu navíc, která vznikla díky přesunu času. :) Příjemnou četbu.

Dvacet čtyři hodin je pro jeden den málo,
probudím se, spěchám, spím - a je zase ráno.
Proto chci každou volnou chvíli trávit smysluplně
a šedesát minut navíc mě nejen k veršům inspiruje.

Chvíli mluvila jsem se svou Múzou
a pak trnula tichou hrůzou,
když spoustu nesmyslů šeptala
a mým myšlenkám se smála.

Po tomto plodném rozhovoru,
četla jsem zuřivě - až do úmoru.
Dokud neusnuly oči mé
nad stránkami Jany Eyrové.

Jen co procitla jsem z klidného snění,
usedla jsem ke stolu s tužkou v ruce
a nakreslila výjev podzimního dění;
stromy, barevné listí a děti na tříkolce.

Pak jsem zamyšleně vyšla ven
a sluneční svit mi zalil tvář,
pohlédla jsem do své duše - sem -
a spatřila její zář.

Hromádka školních příhod

4. listopadu 2012 v 20:07 | Tigris |  Fórky z naší školky
Možná už v této rubrice nejde ani tolik o pobavení jako o seznámení se s naším ústavem.
Náš fyzikář Látal je doslova nabitý humorem, takže neuplyne hodina, ve které by nezaperlil. Mimojiné je velmi zapálený pro svůj obor, což je dobře, ale my jsme spíše humanitně zaměřená třída a jeho snahu nás vzdělat nikdy dostatečně neoceníme.
Uprostřed svého vášnivého výkladu se zarazil, prohlédl si jednatřicet tupých výrazů, zaměřil se na ten nejméně chápavý (docela se divím, že nebyl můj) a poznamenal směrem k žačce: "Tebe to všechno nechává chladnou...fyzikálně frigidní."
Dále můžeme obdivovat profesorovy nápady, například když se zeptal spolužáka:
"Máte doma ústřední topení?"
Dotyčný nejspíš nechápal otázku nebo nedával pozor. "Ne."
A Látal vypálil: "To v zimě skáčete přes oheň?"
Někdy mi opravdu nedochází, jak je schopný od napomenutí studenta přejít k politice, novinářům, britské královské rodině až k velikosti bradavek Kate.
***
I stalo se, že hodinu fyzikálních věd suploval jiný pedagog. Z důvodu uchování jeho anonymity mu říkejme Kroužek (zasvěcenci pravé jméno samozřejmě znají).
Díky jeho kamarádskému přístupu a způsobu výuky jsem konečně po několika letech věděla, o čem se ve fyzice mluví, a věřte tomu nebo ne, já to i chápala.
Myslím, že tuto Kroužkovu otázku i s rozřešením si budu pamatovat ještě dlouho: "Tak kde se ta elektrika v těle bere? Máte snad v prdeli monočlánek? No nemáte!"
Protože jsme se učili o molekulách plynů, tak tato poznámka snad ani nemohla chybět: "Nejlépe to pronikání funguje u plynů. Doma se naperete fazolema…"
***
Když se snažíme vykroutit ze zkoušení nebo naší nevědomosti, odvoláváme se na taneční (zaberou hodně času). Spolužák to nedávno zkusil, ale u matematikářky zoufale pohořel. "To mě nezajímá! Vy musíte každý den flámovat do rána a do školy přijít čerství!" - Jak vidno, není nad dobrou radu od učitele.
Profesorka také s oblibou mlátí do různých předmětů, nejraději do lavice, na níž se žáci snaží dělat zápisky a počítat.
Peťa u tabule unaveně přemítá nad příkladem. "Hm, tak takhle asi ne."
"A proč ne?"
"Protože to nevychází."
"A můžu já za to?"
Načež museli opravit zadání, aby mu odpovídal výsledek.
***
Nedávno nás překvapila a zároveň rozesmála biologikářka a to tak, že nám pustila písničku Sáhni mi na hýždě a zadala úkol, ať vypíšeme všechny názvy zvířat, které v textu uslyšíme. Už jen pokud v psychickém zdraví doposlechnete poslední slova i tóny, máte palec nahoru. :D