Starožitná almara

6. října 2012 v 7:21 | Tigris |  Povídky
Sice je to soutěž z Bradavic, ale v příběhu o nich není ani slovo, proto tento článek řadím do rubriky Povídky. Psala jsem podle tohoto zadání:
"Napište mi krátký příběh (max 2A4), který se bude točit kolem kouzelné starožitné skříně, kterou objevíte na půdě domu sestřenice vaší pratetičky. Co jste uvnitř našli? Něco zlého nebo dobrého? Mohli jste to sníst, obléct si to, vlézt do toho, nebo vás to převálcovalo a zbořilo půlku domu?"
Přeji příjemnou četbu a opět budu ráda za jakoukoli odezvu, která bude k věci. :)

"Už pořád neremcej, Annabell!" okřikl mě táta a dál se věnoval řízení.
"Tak mi řekni, proč tam jedeme?!"
"Vysvětloval jsem ti to už pětkrát. Poprosila mě, ať dorazíme, tak jsme na cestě."
"Jo, táhneme se už tři hodiny tímhle vrakem přes půlku Anglie, protože to dle jejích slov velmi spěchá," prohodila jsem kysele. "Ani ji neznáme. Dá se vůbec sestřenice pratetičky považovat za příbuznou?"
Z předního sedadla se ozvalo zamumlání: "Puberta v těžkém stadiu."
Otráveně jsem přitiskla čelo na okénko a sledovala ubíhající krajinu.
***
Vystoupila jsem z vozu na štěrkovou cestičku a vyvrátila hlavu, abych si prohlédla ten kolos.
"V tomhle někdo bydlí?" zeptala jsem se nevěřícně.
Přede mnou se tyčil vysoký, rozložitý dům s množstvím stříšek, věžiček, špinavých oken a viditelně křivých stěn. Působil dost pochmurně a neudržovaně. Pár trámů kolem zarostlé zahrady mělo zřejmě představovat plot. On koneckonců vůbec nebyl potřeba, protože všude kolem se rozprostíraly jen louky či jehličnaté lesy a po civilizaci nebyla ani stopa.
Všimla jsem si pootevřených vchodových dveří.
"Víš jistě, že tu někdo bydlí?" ušklíbla jsem se na tátu.
Dlouze zmáčkl zvonek, až mě na chvilku ohlušilo jeho hlasité drnčení, ale nikdo se neozval.
"Nejspíš bude napůl hluchá." Opatrně vešel dovnitř.
Prošmejdili jsme všechny místnosti a místo nálezu staré senilní paní získali jen spoustu pavučin ve vlasech a špínu na oblečení.
Po úzkém točitém schodišti jsem se dostala až k malým ztrouchnivělým dvířkám. Se skřípotem se otevřely. Ocitla jsem se na tmavé vlhké půdě. Jediné světlo sem pronikalo střešním vikýřem a odkrylo mi pohled na hromadu všelijakého haraburdí a vířící zrnka prachu.
Najednou jsem z pravého koutu uslyšela tlumené zarachocení. A znovu. Jenom doufám, že to nejsou krysy, pomyslela jsem si a přiblížila se k podivným zvukům. Spatřila jsem mahagonovou starožitnou skříň. Pak se prudce otřásla, otevřela se a k mým nohám z ní vylétla malá žena s bílými kudrnatými vlasy a pokřivenými kulatými brejličkami na nose.
Šokem jsem uskočila, zatímco se ta osoba sbírala ze země.
Potom mě nečekaně silným hlasem, který se k takové vetché stařence ani za mák nehodil, oslovila: "Annabello? Jsi to ty?"
"Já jsem já, ale kdo jste vy?" vyhrkla jsem zmateně.
"Jmenuji se Eugenie O´Connollyová, sestřenice tvé pratety."
"Ale…ale…co ta skříň? Co jste tam, proboha, dělala?"
"Tak tohle je skutečně na dlouhé vyprávění. Tvůj otec je dole? Dobře. V klidu se posadíme a vše ti povím." Přitáhla si k sobě stoličku a já se posadila na kraj stolku.
"Nepochybně tě zajímá, proč jsem vám poslala dopis se žádostí o brzký příjezd. Nelekni se, prosím, a nepovažuj mě za blázna. Ten příběh se týká mě, tebe, tvé zesnulé mámy i všech žen z našeho rodu. I když se třeba jen vdaly a přijaly jméno O´Connolyová, již byly ztracené. V té almaře je vchod do doupěte hrozné příšery, která nás pronásleduje, chytá, ničí a mučí. Jak tělesně, tak psychicky. Už usmrtil všechny kromě nás dvou, některé ženy zahubil jen nepřímo, zemřely na vyčerpání nebo leknutí vedoucí až k zástavě srdce. Celé generace se ho zkoušely zbavit, zničit tu skříň, vystěhovat ji, zabarikádovat, ale všechno bylo marné. Nejsem si vědoma existence jakýchkoliv dokumentů, jenž by nám mohly pomoci. Každá zkušenost a poučení jsou zaplaceny krví našich předchůdkyň. Věřím však, že každé zlo je možné zastavit. Chtěla bys vědět, jak jsem přežila tak dlouho? Má matka mi sdělila slovo, jež ho dokáže na chvíli pozdržet. Zní clavis neboli klíč. Je to jediný způsob, jak se proti němu můžeme alespoň dočasně bránit. Chovám naději, že někde je schovaný klíček, jímž jde jeho průchod uzamknout. Vím, že tě vystavuji obrovskému nebezpečí, ale jsem stará a jakmile by se zbavil mě, byla bys další na řadě." Odmlčela se.
S vytřeštěnýma očima jsem na ni zírala. Než jsem stihla cokoliv podotknout, almara se opět zachvěla.
"Ach ne!" vydechla Eugenie. "Blíží se soumrak, honem pryč!"
Rychle jsme seběhly po schodech dolů. "A co jste v té skříni vůbec dělala?" zafuněla jsem ztěžka.
"Odtáhl mě tam. Jen tak tak se mi podařilo uniknout."
V přízemí byl podezřelý klid.
"Tati?!"
Našla jsem ho v obýváku mračit se nad hromadou nažloutlých pergamenů.
"Co to je?" nechápala jsem.
"Našel jsem to tady," odpověděl nepřítomně a ukázal na hlubokou díru v dřevěném obložení stěny. "Jedno prkno vypadávalo, tak jsem si řekl, že je načase tuhle barabiznu opravit, ale než jsem to stihl udělat, vyvalilo se ven tohle všechno." Kývl hlavou k papírům. Nevšiml si mého vyděšeného výrazu a se zaujetím pokračoval: "Pokud se nemýlím, tak jsou to zápisky tvého prapraprapradědečka Johna O´Connollyho. Upřímně, Ann, je to děsivé. Zavraždil svou manželku, protože ho podvedla s jiným. Nikdo na to nikdy nepřišel. Popisuje tu hrozné detaily, skoro jakoby si to užíval. Její tělo schoval do skříně, aby ho nikdo nenašel, a- " zarazil se. "Promiň, Annie, nechci tě strašit," usmál se omluvně.
"Do skříně?" zašeptala jsem rozechvěle. "Co je tam dál?"
"Jen nesmyslná rýmovačka. Je to ale jiný rukopis." Začal předčítat.

Kdo uzamknout chce jeho skrýš,
musí jít blíž a blíž,
jeho jméno vyrýt tam,
ať je světu navždy znám
jeho čin a jeho trest,
jak zmítal jím ten vztek a běs,
kéž je dávné prokletí,
zničeno teď, vzápětí!

Projela mnou vlna pochopení. Nechala jsem nicnetušícího tatínka být a popadla stařenku za ruku.
Vydupala jsem do schodů a tryskem proběhla zpátky na půdu.
Poslední sluneční paprsky zmizely za nedalekými kopci a vše se ponořilo do tmy.
"Kde je baterka?!" vykřikla jsem panicky.
Slabý kužel světla z Eugeniiny svítilny ozářil prostor. Almara byla otevřená a před námi stálo vysoké červenočerné stvoření s rohy a krutým úsměškem.
Jako ve snu jsem se protáhla kolem něj a bleskurychle vyryla nehtem do dveří jméno John O´Connolly.
Ze skříně se vyšlehly rudé plameny a vtahovaly ho dovnitř.
"Děkuji ti," zamumlal těsně před tím, než se za ním navěky uzavřela.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Natali Natali | Web | 7. října 2012 v 17:37 | Reagovat

Tak to se mi líbí! :D Já bych na toto téma napsala něco jednoduchého, a kdybych psala něco na způsob tvé myšlenky, skončila bych tu povídku někde u toho, že všechny ženy z rodu budou navždy zakleny, ale ty jsi s tím pokračovala a skvěle to dotáhla do konce. ;D

2 Vera Vera | Web | 8. října 2012 v 22:43 | Reagovat

Psycho!!! :D :D hlavně ten konec! líbil se mi děj celého příběhu, od toho nejmíň nápadného až po poslední tečku za posledním slovem :)
Opravdu hodně dobře vymyšlený námět! :) nechtěl by s to rozepsat dál do větší povídky? :) myslím tím jako na pokračování nebo tak něco :) fakt hodně dobrý! na konci jsem z povídky měla trošku husí kůži, ale jsem ráda ,že to skončilo docela dobře :)
A tu soutěž beztak vyhraješ!! :)

3 Em Age Em Age | Web | 9. října 2012 v 18:44 | Reagovat

Nečekala jsi to? Já jsem ale taky adlescentní dívka. :-D

4 Em Age Em Age | Web | 9. října 2012 v 18:44 | Reagovat

[3]: adolescentní

5 Tigris Tigris | Web | 9. října 2012 v 19:07 | Reagovat

[1]: Děkuji. :)

[2]: Jsem ráda, že se líbí. Rozepsat to? :D Já mám tolik nedodělaných nápadů, že spíše ne. Snad časem. :) A díky.

[3]: Nečekala a já vím. To však ničemu z toho, co jsem řekla, neodporuje. A když jsi tolik psala o upřímnosti, tak Ti něco zcela na rovinu řeknu a mohlo by to být poučením pro každého, kdo si tento komentář přečte: Moc prosím, nereaguj na mé komentáře na můj blog pod článek, který s tím nesouvisí - nesnáším to. Nejlepší je odpovědět rovnou pod daný komentář už proto, že jinak pak se ztrácím v konverzaci. :) Díky za pochopení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama