Křížová výprava do duše - 3. kapitola

28. října 2012 v 8:50 | Tigris |  Křížová výprava do duše
Vážně doufám, že Vás moc nenudím. :D Kdyby ano, dejte vědět. Příjemnou četbu, poklidné počtení, psaní zdar a však to znáte. :D

Zábava byla v plném proudu, když už jsem cítila, že mi alkohol stoupá do hlavy. Někteří návštěvníci se postupně vytratili z hlavního centra dění s pořádnou zásobou pití v jedné ruce a omámeným partnerem na druhé.
Všechny smysly jsem měla trochu otupělé a jednotvárná dunivá hudba prostupující celým domem na mě působila jako zavrtávání hřebíku do spánku.
Prokličkovala jsem tančícím davem a přitom málem vylila obsah svojí skleničky na nějaký drahý kus nábytku.
Proklouzla jsem prosklenými dveřmi do zahrady. Udržované živé ploty byly sestříhané do různých abstraktních tvarů a vypadaly jako obří monstra schovávající se ve stínech. Veškerý ruch zůstal za zdmi a tady panoval klid. Zula jsem si boty a nohy úlevně zanořila do hustého trávníku. Kousek ode mě se leskla modravá hladina bazénu a vrhala jemné světlo do okolí. Svlékla jsem si oblečení, položila ho na lehátko a nahá skočila do příjemně chladivé vody. Uplavala jsem sotva pár temp a ozvalo se další žblunknutí. Následně se mě zezadu dotkly ty dobře známé paže a pak jsem ho ucítila v mé těsné blízkosti.
"Joshi?"
"Mhm?"
"Máš mě rád?"
"Moc."
"A budeš mě mít rád i po tomhle?"
Zbystřil. "Po čem?"
Cákla jsem na něj menší vlnu tsunami a rychle se drápala na břeh. Sebrala jsem ručník válející se na zemi, obtočila si ho kolem trupu a provokativně se usmála: "Chyť mě."
Začal obratně vylézat ven, ale to už jsem pádila mezi keře. Sice za mnou na dlaždicích zůstaly mokré ťápoty, avšak v té tmě by si jich těžko všiml. Chvilku jsem nesledovala cestu a bezmyšlenkovitě doběhla k lavičce skryté mezi nízkými dřevinami. Seděla na ní mužská postava. Měsíc byl v novu a hvězdy nebylo vidět, takže jediné osvětlení poskytovalo několik solárních lampiček umístěných u cesty, které mi umožnily spatřit tvář cizince.
"Slečno Dolceyová," promluvil, až se mi na okamžik zastavilo srdce, načež se rozběhlo třikrát rychleji.
"Říkejte mi Sam," zamumlala jsem polohlasně.
"V tom případě jsem pro tebe Daniel."
Profesor teologie mi podal ruku. Když se mě dotknul, naskočila mi husí kůže.
Zkoumavě pootočil hlavu na stranu. Přitáhla jsem si ručník blíž k tělu.
"Asi bych měla jít, protože -"
"Co tě v životě naplňuje?" přerušil mě.
"Prosím?"
"Co tě dělá šťastnou?"
"Já nejsem šťastná."
"Proč?"
"To má být výslech?"
"Ne, protože při něm bych tě donutil odpovědět."
Probodla jsem ho očima. Proboha, co je tohle za učitele?
"Takže upřímně? Myslím, že můj život stojí za hovno."
"A to jsi ještě nic nezažila."
"Chceš se mi snad vysmívat, Danieli?" odfrkla jsem si.
Nechal otázku nezodpovězenou. "A co ti dodává…motivaci žít?"
"Přátelé, rodina, přítel…co já vím." Naše konverzace mě začala unavovat.
"A co tvoje víra?"
"Co je vám po ní?"
"Vyučuji náboženství na střední škole."
Dobře, tak teď mě dostal. Omluvou pro mé slaboduché poznámky by mohla být nějaká ta promile alkoholu v krvi.
Zamračila jsem se. "Nevěřím v Boha."
"Lžeš. Máš jen vztek kvůli tomu, co se stalo tvému bratrovi."
"Mohl by sis nechat ty psychologické rozbory?!" vyštěkla jsem. Jak se o tom vůbec dozvěděl?
"Tvá milá reakce to jen potvrzuje." Vstal a přistoupil těsně ke mně, až jsem ucítila jeho teplý dech na tváři.
Chtěla jsem poodstoupit, ale přišpendlil mi zápěstí k sobě a přitáhl zpět. "Vše, co jsi doteď považovala za špatné a nespravedlivé, jsou jen počátky porodních bolestí."
***
"Sam?"
Někdo mě lehce tahal za paži. Zamrkala jsem a otevřela oči.
"Joshi? Co se stalo?"
Křečovitě se zasmál. "Měl jsem o tebe strach, zmizela jsi a pak jsem tě našel ležet tady. Musela jsi omdlít a usnout. Nancy do tebe pořád něco lila, takže se ani nedivím."
"Cože? Vždyť já jsem si povídala s-" zarazila jsem se. "Byl tu ještě někdo jiný?"
"Ne, jsme tu sami," rozhodil rukama po liduprázdné tmavé zahradě. Nadzvedl jedno obočí: "Opilecký sen? Byl jsem v něm aspoň já?" zeptal se poťouchle.
Sen? Je možné, že se mi tohle všechno zdálo? Snažil se mě snad varovat? Bylo to tak živé.
Promnula jsem si rozbolavělou hlavu a Josh mi pomohl na nohy. Po zachycení jeho roztouženého výrazu mi došlo, že ručník zůstal ležet na zemi.
Přitiskl si mě k hrudi a začal náruživě líbat. Musela jsem ho zarazit. Jediné, na co jsem měla chuť, bylo zavřít se někam v klidu do skříně a umřít.
"Ne, to nejde."
Něco zklamaně zabručel. "Půjdeme dovnitř."
***
Probudila jsem se unavená, podrážděná, roztřesená, snad i vyděšená, zamračená, zdeptaná, s žaludkem protestujícímu proti jakékoli aktivitě a s příšernou agónií v dutině lebeční. Tu párty budu muset Nancy pochválit.
"Dobré ráno, sluníčko," vtrhla do místnosti hostitelka a prudce roztáhla závěsy.
Ostré světlo se mi zabodlo do zornic, až jsem zaúpěla. "Jsi koza," okomentovala jsem její počínání chraplavě. "Jak to, že neležíš někde pod stolem a nelituješ se?"
Kriticky si prohlédla můj stav. Přiznejme si, že dost zoufalý. "Musíš se naučit pít."
V tu chvíli mě napadlo (což byl výkon, když jsem ji skoro nevzpomněla ani na vlastní jméno): "Zvala jsi toho nového učitele na večírek?"
Zasmála se. "Ne, měla jsem? Chceš ho?" To byla Nancyina frekventovaně používaná otázka.
"Chci sprchu a doživotní uvolnění ze školy."
"Holka, tomuhle sprcha nepomůže. S čistým svědomím tě můžu prohlásit za trosku měsíce."
"Díky, že jsi tak laskavá, milá a soucitná osoba. Mohla bys mi dopřát pár minut, abych…"
Ani jsem nevěděla, jak tu větu dokončit. Napravit můj zevnějšek by vrstva make-upu a sluneční brýle zvládly, avšak pomalu mi docházely masky na zakrytí zničenosti a zmatenosti vlastní mysli.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 inthelife inthelife | Web | 28. října 2012 v 9:12 | Reagovat

Oh,nicee,!!!Tenhle příběh se mi začíná docela hooodně líbit :Dvšechno ostatní,ti povím teď na skypu,ale stejně to byla perfektní kapitola,nehorázně perfektně ulítlá,a to je na tom největší sranda :D

2 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 28. října 2012 v 12:19 | Reagovat

super, těším se na pokračování :) osobně se mi to líbí víc, než třeba Sundarban, a to už je co říct :D

3 Kronia Kronia | Web | 17. listopadu 2012 v 19:34 | Reagovat

Upřímně řečeno, tato povídka mi na tváři vyvolává spíš úsměv, přijde mi trochu jako odlehčená komedie. Nevím, zda se mám na pokračování těšit, nebo se ho bát. Takový námět by se mohl lehce zvrhnout v něco, co se nedá číst.

4 Tigris Tigris | 17. listopadu 2012 v 21:50 | Reagovat

Děkuji všem za komentáře. :)

[3]: Já vím, nakonec jsem od původního plánu odběhla. Myslím, že to bylo mým psychickým rozpoložením. Už někde jsem psala, že jsem chtěla něco uvolněného a lehce pubertálního. Minimálně zezačátku to tak má působit. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama