Říjen 2012

Dívka z obrázku

30. října 2012 v 22:33 | Tigris |  Básně
Báseň je celá psána absolutním rýmem. Kdo neví, o čem mluvím, tak by si měl rozšířit vědomosti, co se Cimrmana týče. Už proto, že určitě nepřijde zkrátka. :D Jedná se o rým s úplným souzvukem, nejen podobností slov na konci řádku. Tak ať se líbí a ohlasy k věci jsou žádoucí. :)

Koupila jsem si malovaný obrázek,
byla na něm dívka jako obrázek.
V noci slyším kapat kohoutek,
v ten čas ještě nekokrhal kohoutek.

Tak sejdu dolů chtíc vědět, co se děje,
a rovnou vás uvedu do děje,
ve světnici ta krásná děva plakala,
vypadla z obrázku a plakala.

Roztřesená byla, sotva na nohou stála,
hubená, bílá a křehká jako list,
a má nabídka nepříliš mě stála,
ale obraťme list.

Štědře navrhla jsem jí,
ať se mnou pozdní večeři jí.
Odmítla, sedla si na stoličku
a ukázala mi bolavou stoličku.

Prý dlouho trápí ji, a proto přišla,
no hned jsem na to přišla!
Potřebuje bylinné léky a klid.
S díky prošla obrazem a byl klid.

Křížová výprava do duše - 3. kapitola

28. října 2012 v 8:50 | Tigris |  Křížová výprava do duše
Vážně doufám, že Vás moc nenudím. :D Kdyby ano, dejte vědět. Příjemnou četbu, poklidné počtení, psaní zdar a však to znáte. :D

Zábava byla v plném proudu, když už jsem cítila, že mi alkohol stoupá do hlavy. Někteří návštěvníci se postupně vytratili z hlavního centra dění s pořádnou zásobou pití v jedné ruce a omámeným partnerem na druhé.
Všechny smysly jsem měla trochu otupělé a jednotvárná dunivá hudba prostupující celým domem na mě působila jako zavrtávání hřebíku do spánku.
Prokličkovala jsem tančícím davem a přitom málem vylila obsah svojí skleničky na nějaký drahý kus nábytku.
Proklouzla jsem prosklenými dveřmi do zahrady. Udržované živé ploty byly sestříhané do různých abstraktních tvarů a vypadaly jako obří monstra schovávající se ve stínech. Veškerý ruch zůstal za zdmi a tady panoval klid. Zula jsem si boty a nohy úlevně zanořila do hustého trávníku. Kousek ode mě se leskla modravá hladina bazénu a vrhala jemné světlo do okolí. Svlékla jsem si oblečení, položila ho na lehátko a nahá skočila do příjemně chladivé vody. Uplavala jsem sotva pár temp a ozvalo se další žblunknutí. Následně se mě zezadu dotkly ty dobře známé paže a pak jsem ho ucítila v mé těsné blízkosti.
"Joshi?"
"Mhm?"
"Máš mě rád?"
"Moc."
"A budeš mě mít rád i po tomhle?"
Zbystřil. "Po čem?"
Cákla jsem na něj menší vlnu tsunami a rychle se drápala na břeh. Sebrala jsem ručník válející se na zemi, obtočila si ho kolem trupu a provokativně se usmála: "Chyť mě."
Začal obratně vylézat ven, ale to už jsem pádila mezi keře. Sice za mnou na dlaždicích zůstaly mokré ťápoty, avšak v té tmě by si jich těžko všiml. Chvilku jsem nesledovala cestu a bezmyšlenkovitě doběhla k lavičce skryté mezi nízkými dřevinami. Seděla na ní mužská postava. Měsíc byl v novu a hvězdy nebylo vidět, takže jediné osvětlení poskytovalo několik solárních lampiček umístěných u cesty, které mi umožnily spatřit tvář cizince.
"Slečno Dolceyová," promluvil, až se mi na okamžik zastavilo srdce, načež se rozběhlo třikrát rychleji.
"Říkejte mi Sam," zamumlala jsem polohlasně.
"V tom případě jsem pro tebe Daniel."
Profesor teologie mi podal ruku. Když se mě dotknul, naskočila mi husí kůže.
Zkoumavě pootočil hlavu na stranu. Přitáhla jsem si ručník blíž k tělu.
"Asi bych měla jít, protože -"
"Co tě v životě naplňuje?" přerušil mě.
"Prosím?"
"Co tě dělá šťastnou?"
"Já nejsem šťastná."
"Proč?"
"To má být výslech?"
"Ne, protože při něm bych tě donutil odpovědět."
Probodla jsem ho očima. Proboha, co je tohle za učitele?
"Takže upřímně? Myslím, že můj život stojí za hovno."
"A to jsi ještě nic nezažila."
"Chceš se mi snad vysmívat, Danieli?" odfrkla jsem si.
Nechal otázku nezodpovězenou. "A co ti dodává…motivaci žít?"
"Přátelé, rodina, přítel…co já vím." Naše konverzace mě začala unavovat.
"A co tvoje víra?"
"Co je vám po ní?"
"Vyučuji náboženství na střední škole."
Dobře, tak teď mě dostal. Omluvou pro mé slaboduché poznámky by mohla být nějaká ta promile alkoholu v krvi.
Zamračila jsem se. "Nevěřím v Boha."
"Lžeš. Máš jen vztek kvůli tomu, co se stalo tvému bratrovi."
"Mohl by sis nechat ty psychologické rozbory?!" vyštěkla jsem. Jak se o tom vůbec dozvěděl?
"Tvá milá reakce to jen potvrzuje." Vstal a přistoupil těsně ke mně, až jsem ucítila jeho teplý dech na tváři.
Chtěla jsem poodstoupit, ale přišpendlil mi zápěstí k sobě a přitáhl zpět. "Vše, co jsi doteď považovala za špatné a nespravedlivé, jsou jen počátky porodních bolestí."
***
"Sam?"
Někdo mě lehce tahal za paži. Zamrkala jsem a otevřela oči.
"Joshi? Co se stalo?"
Křečovitě se zasmál. "Měl jsem o tebe strach, zmizela jsi a pak jsem tě našel ležet tady. Musela jsi omdlít a usnout. Nancy do tebe pořád něco lila, takže se ani nedivím."
"Cože? Vždyť já jsem si povídala s-" zarazila jsem se. "Byl tu ještě někdo jiný?"
"Ne, jsme tu sami," rozhodil rukama po liduprázdné tmavé zahradě. Nadzvedl jedno obočí: "Opilecký sen? Byl jsem v něm aspoň já?" zeptal se poťouchle.
Sen? Je možné, že se mi tohle všechno zdálo? Snažil se mě snad varovat? Bylo to tak živé.
Promnula jsem si rozbolavělou hlavu a Josh mi pomohl na nohy. Po zachycení jeho roztouženého výrazu mi došlo, že ručník zůstal ležet na zemi.
Přitiskl si mě k hrudi a začal náruživě líbat. Musela jsem ho zarazit. Jediné, na co jsem měla chuť, bylo zavřít se někam v klidu do skříně a umřít.
"Ne, to nejde."
Něco zklamaně zabručel. "Půjdeme dovnitř."
***
Probudila jsem se unavená, podrážděná, roztřesená, snad i vyděšená, zamračená, zdeptaná, s žaludkem protestujícímu proti jakékoli aktivitě a s příšernou agónií v dutině lebeční. Tu párty budu muset Nancy pochválit.
"Dobré ráno, sluníčko," vtrhla do místnosti hostitelka a prudce roztáhla závěsy.
Ostré světlo se mi zabodlo do zornic, až jsem zaúpěla. "Jsi koza," okomentovala jsem její počínání chraplavě. "Jak to, že neležíš někde pod stolem a nelituješ se?"
Kriticky si prohlédla můj stav. Přiznejme si, že dost zoufalý. "Musíš se naučit pít."
V tu chvíli mě napadlo (což byl výkon, když jsem ji skoro nevzpomněla ani na vlastní jméno): "Zvala jsi toho nového učitele na večírek?"
Zasmála se. "Ne, měla jsem? Chceš ho?" To byla Nancyina frekventovaně používaná otázka.
"Chci sprchu a doživotní uvolnění ze školy."
"Holka, tomuhle sprcha nepomůže. S čistým svědomím tě můžu prohlásit za trosku měsíce."
"Díky, že jsi tak laskavá, milá a soucitná osoba. Mohla bys mi dopřát pár minut, abych…"
Ani jsem nevěděla, jak tu větu dokončit. Napravit můj zevnějšek by vrstva make-upu a sluneční brýle zvládly, avšak pomalu mi docházely masky na zakrytí zničenosti a zmatenosti vlastní mysli.

Princezna Mononoke

26. října 2012 v 20:34 | Tigris |  Kresby a malby
Hluboké citové pouto chovám k japonské pohádce Princezna Mononoke. Možná jste o ní už slyšeli nebo si ji dokonce zamilovali tak jako já, ale nenechte se zmást označením "pohádka". Možná by se hodil dodatek "pro dospělé". Jedná se o hluboký příběh s krásnou animací i poutavou hudbou. Samozřejmě nechybí ani jakýsi duchovní podtext a poučení.
Dá se říct, že mě provází prakticky celý život a viděla jsem ji minimálně 15x (bez nadsázky). Poprvé kdysi dávno na ČT1 u bratránka.
Dovolila jsem si ji nakreslit a tímto článkem bych chtěla tomuto skvělému filmovému počinu vyjádřit své sympatie. :)


O Kájovi

24. října 2012 v 21:20 | Tigris |  Když se Tigris zamyslí...
Tento článek nebude o několikanásobném slavíkovi ani o slavném Lucemburkovi, ale o osobě, jež má pro mě mnohem větší význam. Myslím, že následující text mluví za vše. :)
Mimochodem nedivte se podivnému jménu či tomu, že mu vykám - byla to soutěž do Bradavic a změnou oslovení bych musela přepsat i další čtvrtinu úvahy (je-li to vůbec úvaha). :D

Za svého bradavického hrdinu jsem si zvolila jedinečného profesora jménem Matthew Whitecrow. Myslím si, že z pracovního hlediska je to dokonalý učitel a z osobního vlastně také. Jeho semináře jsou nanejvýš zajímavě zpracovány jak formou, tak obsahem a mohu je využít v praxi. Jeho laskavý přístup ke studentům, mudlům či čarodějům, mu získává vřelé sympatie, které umí podpořit svým typickým smyslem pro humor, rozvitým spoustou odborných výrazů a přídavných jmen, jež samy o sobě kouzlí úsměv na tváři.
Ať už je to sympatickým vzezřením, melodickým hlasem nebo jednoduše magií jeho osobnosti, v jeho přítomnosti se cítím velmi dobře.
I přes jeho občasnou náladovost či kousavost poznámek jsou rozhovory s ním vždy zábavné, odpočinkové a příjemné. Nechtěla bych ovšem, aby má slova vyznívala tak, že se jedná o lehkovážnou nedospělou povahu. Opak je pravdou. S velkým množstvím jeho názorů a pohledů na život se mohu ztotožnit a prohlásit je za moudré. Sice je mezi námi zřejmý věkový rozdíl, ten však našim duchovním postojům nikdy nepřekážel. Přemýšlím, že i když se známe poměrně krátce, tak p. Matt patří k těm vyvoleným, jimž plně důvěřuji a mám pocit, že je znám celou věčnost. Protože se jedná o dobře vzdělaného kouzelníka, dá se s ním povídat prakticky o všem dlouhé hodiny.
Ještě bych neměla opomenout jeho nadání na psaní příběhů a jiných slohových útvarů - i tímto mi může být vzorem.
Nedávno jsem se od něj dozvěděla, že se mimojiné věnuje i zpěvu a hned mi dal okusit několika svých interpretací pěkných písní.
Má vybraný vkus co se filmů, hudby i knih týče. Jeho tipy bývají zárukou kvality a většina se zařadila mezi mé oblíbené.
Také je přizpůsobivý k jakýmkoliv situacím a ověřil se jako spolehlivý kuchař a spolustanující. Umí vykouzlit ze zdánlivého plivance jídla dobrotu, bojovat proti zuřivým rojům komárů a je vždy ochotný podělit se o spací pytel (s trochou předchozího přemlouvání a uprošování z mé strany) - ale jeho štědrost je pravděpodobně vrozená.
Dokáže naslouchat, poradit a pokaždé mě umí popostrčit správným směrem. Dalo by se říci, že náš vztah je ideální. Vztah, ve kterém jsme si zároveň učiteli i žáky.

Oblíbené jídlo

21. října 2012 v 18:18 | Tigris |  Básně
Copak vy rádi jíte? Já zbožňuji mnoho jídel, ale k tomuto mám zvláštní citový vztah. :) Věnováno mé babičce Božence.

Lahodných pokrmů je na světě tolik,
ale můj žaludek jásá jen při slovech:
králík, omáčka a houskový knedlík!

Křehké maso se rozpadá na jazyku.
Po nadýchaném domácím knedlíku
rozlévá se bílá omáčka pomalu,
chuťové buňky se dostávají do varu.

Ta symfonie chutí!
Ohňostroj euforie!
Sousta do mě letí
dřív než řekneš: "Ta porce snad má je!?"

Té výtečné droze vzdorovat už nelze,
sic je to obžerství, musím jísti dál,
dokud knoflík od kalhot neustřelí tam,
kde kuchyň s obývákem tvoří pár.

"Babi!" křičím na kuchařku s děsem v hlase.
Zbytky přece nemůže dožrat prase!
Ale to už umělecké dílo
v hubě vepříka skončilo.

Nový design

19. října 2012 v 22:59 | Tigris |  Ostatní články
Nepochybně jste si všimli nového kabátku blogu, který byl evidentně už dlouhou dobu potřeba. Musím říct, že se mi hrozně líbí, je naprosto úžasný a je vítanou změnou na blogu. Vděčím za něj ctěné Khali. Takže si zaslouží mé velké DÍKY. :) Skvělá práce, Káčko. ;)

Křížová výprava do duše - 2. kapitola

18. října 2012 v 15:30 | Tigris |  Křížová výprava do duše
Khali říkala, že si ji nemám přát, když další kapitola bude za půl roku. Mám pro Vás i pro ni dobrou zprávu. Je to jen za měsíc a kousek (napsanou ji mám tak tři týdny, ale úplně jsem ji zapomněla zveřejnit :D). Skutečně dělám pokroky v rychlosti psaní. Protože bych se vsadila, že nemáte ponětí, o čem byla první část, doporučuji si ji pročíst tady. Druhou kapitolu jsem si četla sama znovu a nemohla jsem se zbavit myšlenek o amatérskosti a množství nedostatků. No, posuďte sami. :) Příjemné počtení.

"Jdeme?" prohodila netrpělivě Lucy.
"Momentík." Nakoukla jsem do obývacího pokoje. Mamka seděla na velké béžové pohovce shrbená nad hromadou papírů na stolku.
"Broučku, vrať tam, prosím, tu Bibli," řekla a mávla rukou k obří knihovně z ořechového dřeva pokrývající celou stěnu. Mezi policemi byl průřez, v němž visel kříž, a pod ním bylo vyhrazené místo pro svatou knihu. Mí rodiče byli zapálení křesťané a mě s bratrem vychovávali ve stejné víře. Evidentně Bůh nepomohl ani jednomu z nás. Steven byl mrtvý a mě každou noc pronásledovaly strašidelné sny.
"Po vyučování jdu k Nancy. Přespím u ní, nevadí?" Rozhodla jsem se větu zakončit otázkou, aby mé oznámení nevyznělo drze.
"Dobře, dávej na sebe pozor," zvedla hlavu s rusými vlasy a prohlížela si mě velkýma hnědýma očima, které jsem po ní zdědila. Tedy s tou výjimkou, že kolem mé rohovky se vinul žlutý proužek.
"Jistě," odvětila jsem nepřítomně. "Musím jít. Ahoj."
Máma se zamračila, až se jí na oválné tváři objevilo několik vrásek. "Chováš se ke mně jak k cizímu," dořekla, když za mnou právě zaklaply dveře.
***
U skříňek se tísnil hlouček děvčat a částečně blokoval průchod chodbou ostatním studentům. Uprostřed vzrušených puberťaček stála Nancy a o něčem nepřetržitě žvatlala.
S Lucy jsme si vyměnily nechápavé pohledy.
"Teď můžeme hádat, co se stalo převratného," poznamenala s hranou vážností kamarádka. "John ji požádal o ruku? Koupila si novou kabelku?"
"Konečně porazila svou čivavu v inteligenčním testu?" tipla jsem.
Zacukalo jí v koutcích úst. "Nezbývá, než to zjistit."
Přišla jsem k Nancy, jež hořela touhou sdělit mi tu zprávu.
"Víš, co je nového?"
"Měla jsem jeden odhad, ale asi byl mylný."
"Máme nového učitele na náboženství!" vyhrkla a čekala na mou reakci.
Zkrabatila jsem čelo. "Co mi uniká?"
"Máme ho druhou hodinu. Sama uvidíš," mrkla na mě tajemně.
Povytáhla jsem obočí a ona se samolibým výrazem odtančila pryč.
Kolem pasu se mi zezadu ovinuly dvě velké něžné ruce.
"Ahoj, Joshi," zašeptala jsem.
"Čau, krásko."
Vtiskla jsem mu polibek a zkoumala, jestli se za ten měsíc nezměnil. Byl dokonalým prototypem sympatického amerického sportovce.
"Jaké bylo soustředění?"
Prohrábl si blonďaté vlasy. "Bez tebe? Dlouhé."
V tu chvíli se ozval zvonek.
"Budeš dneska na té párty?" křikla jsem, když mizel za rohem.
"Jen pokud tam budeš ty."
Usmála jsem se. "Domluveno."
***
První hodina byla naplněna očekáváním té druhé. Tedy tak tomu bylo u většiny dívek. Já jsem se modlila, ať už jsou zase prázdniny. Školu jsem snášela asi tak dobře jako banán zaražený v nosní dírce. Propiskou jsem si čmárala na papír a rukou si podpírala bradu. Po zasednutí do lavice jsem během deseti vteřin upadala do stavu těžké letargie.
O přestávce polovina spolužaček zmlkla a znervózněla a naopak zbytek se rozštěbetal ještě víc.
Zazvonilo. Do třídy sebevědomým krokem vplul náš profesor. Vypadal tak na pětadvacet let, lehce opálený, středně vysoký s nakrátko ostříhanými hnědými vlasy a kotletami. Měl výraznou bradu, nos rovný až na téměř nepostřehnutelný hrbolek u kořene a vysoké čelo. V jeho šedých očích se zračilo něco, co jsem neuměla popsat.
Bez pozdravu začal: "Jmenuji se Daniel Brooks a budu vás učit teologii. Úvodem bych citoval svůj oblíbený úryvek z Bible: Dávejte pozor, aby vás někdo nesvedl. Mnozí přijdou pod mým jménem se slovy: Já jsem Mesiáš a svedou mnohé. Až uslyšíte válečný hluk a zprávy o válkách, hleďte, abyste se nestrachovali. Musí to přijít, ale to ještě nebude konec. Národ povstane proti národu a království proti království a na různých místech vypuknou hladomory a zeměřesení. To všechno jsou jen počátky porodních bolestí."
Odmlčel se a jeho omamující hlas mi ještě chvilku zněl v uších. Už jsem Nancy chápala. Ten muž měl charisma a šarm. Stačilo pár slov, aby si získal pozornost a sympatie všech přítomných.
Podíval se do papírů ležících na katedře.
"Slečno Dolceyová," oslovil mé úžasné já. "Mohla byste dokončit myšlenku?"
Oslnivě jsem se na něj usmála. "Bude mi potěšením."
***
Rozlehlé sídlo Coleových se zdálo být ideálním k pořádání mejdanů. Prostorné místnosti i zastrčené tmavé kouty přímo vyzývaly k zabíjení času způsobem, jenž většina dospělých se zodpovědností za své potomky neschvalovala. Rodiče Nancy však byli často mimo domov a tím své dceři dávali možnost k pořádání všemožných akcí.
Pro tak společenského tvora jako jsem já, to byla jedinečná příležitost se odvázat a na chvíli zapomenout na minulost.
Zrovna jsem se snažila rozvěsit balónky, když se ke mně přiřítila Ashley funíc jako africký slon v období říje. "Rychle! To musíš vidět! Poběž!"
Za neustálého netrpělivého pobízení mě zavedla do haly a odtamtud po širokém mramorovém schodišti nahoru. Napjatě jsem přidala do kroku a brala schody po dvou, až se mi zkrátil dech. Útrpně jsem se ploužila chodbou a zhluboka nabírala kyslík do plic.
"Sedni si sem!" postrčila mě Ashley k pohodlně vypadajícímu křesílku v hostitelčině pokoji a sama se uvelebila na červenobílém koberečku na zemi.
"Už můžeš!" zavolala a z protějších dveří se vynořila Nancy v lesklých rudých šatech, pokud se tak dalo říkat kousku látky o velikosti ubrousku. Na vysokých podpatcích docupitala až k nám a zatáčku vybrala nacvičenou otočkou.Vlasy měla složitě načesané a díky nezvykle tlusté vrstvě make-upu bych ji skoro nepoznala. Stačilo pár doplňků a voilà! Vypadala jako prvotřídní a nefalšovaná prostitutka. I když jsem musela uznat, že jí to sluší, nezbavila jsem se dojmu, že se její dříve skvělý vkus bortí tak rychle jako obchodní síť prodávající deštníky v namibské poušti.
Promnula jsem si kořen nosu a v duchu se rozčilovala nad Ashleyinou absencí mozku a možným kolapsem, který jsem si při lezení do schodů málem uhnala.
Moje fitness trenérka rozjařeně chválila každý centimetr čtverečný Nancyina těla, než jsem se raději rozhodla vypařit a sama se nachystat.
Zavřela jsem se do koupelny a jemně se nalíčila. Oblékla jsem si nové šaty na jedno ramínko v mé oblíbené světlemodré barvě, obula boty ve stejném odstínu a na krk si pověsila srdíčkovitý medailonek od Joshe.
"Vau, Sam, vypadáš úžasně," ohodnotila mě Nancy, když jsem za nimi opět přišla. V kuchyni připravovala drinky a zkušeným pohybem míchala obsahy jednotlivých tekutin do sebe. Ashley krájela citrony a pomeranče na kroužky.
Najednou se rozezněl domovní zvonek a táhlá cinkavá melodie ohlásila první příchozí.

Přeměňování jako oddělená součást magie

16. října 2012 v 22:44 | Tigris |  Bradavice
Není to kdovíjaké mistrovské dílo, ale aby na blogu něco přibývalo, dávám sem první domácí úkol z přeměňování. Fantazii jsem zase popustila uzdu a.. takhle to dopadlo. Vymyšlený úryvek z kouzelnické učebnice. :) Jinak doufám, že školu nějak přežíváte a snažíte se ji přecházet s úsměvem či rovnou smíchem. Přiznám se, že poslední dobou spíš v hodinách jen koukám do prázdna a něco jako přemýšlení jde mimo mě. Nedávno jsem si vzpomněla, že moje rozepsané kapitolovky poněkud stagnují, takže se to pokusím napravit, ale nic neslibuji! :D Mějte se, jak nejlépe umíte, a psaní zdar!

Nejvýznamnější zmínky o počátcích přeměňování se dochovaly z období starověkého Egypta. O definici a popsání tohoto oboru magie se zasloužil Rheadus Chamon, kouzelník pocházející z jižní Afriky. O jeho dětství, dospívání a studiu čar máme jen velmi skrovné informace. Ve čtyřech letech osiřel. Učitelem i opatrovníkem mu byl starý šaman, ale mladému Rheadovi jeho vědomosti nestačily a rozhodl se ve věku patnácti let vydat vlastní cestou za poznáním. Putoval celou zemí až k severu, vyhledával jiné čaroděje, učil se, sbíral zkušenosti a postupně byl více a více fascinován právě přeměňováním.
Když se blížil jeho dvacátý rok života a právě se ploužil egyptskou pouští, zachránil krále této země před písečnou bouří. Vládce ho odměnil svou přízní, bohatstvím a respektem.
Rheadus využil svého nově získaného vlivu a vytvořil si kolem sebe skupinu nadaných kouzelníků. Pomáhali mu v dalším zkoumání oblasti přeměňování, které rozčlenili na přeměny lidí, zvířat a věcí. Začali experimentovat i na vlastních tělech a stali se prvními zvěromágy. Později je egypťané označili za své bohy, uctívali je a znázorňovali jako napůl lidské a napůl zvířecí bytosti. Nejdůležitějším z nich se stal Rheadus Chamon, z čehož zkomolením vzniklo všeobecně známé jméno Amon Rea.
Dále už historie neposkytuje více faktů o Chamonových dalších osudech, takže můžeme vycházet jen z dohadů. Každopádně důsledky jeho činů velmi zasáhly do dění na černém kontinentě, nemluvě o magii samotné.

Z učebnice Prvopočátky přeměňování pro prvňáky od Jamese Rockwella.

Story solidních spisovatelů

12. října 2012 v 14:56 | Tigris |  Prazvláštní příběhy
První tři věty jsou zadány, zbytek byl ponechán fantazii. :)

Smolnou sobotu sedmého srpna strávil sympatický smrtijed Severus Snape skoro sám. Snídal soleného sledě se sklenicí sirupu se sodou. Sepisoval seznamy studentů sedmého semestru.
Současně Severuse sužoval stres. Sotva stíhal sníst svačinu - sójové sušenky se sladkým sypáním. Spokojeně srkal smetanu smíchanou se severskými suchohřiby. Skleničkou smetl smítko stranou. Sklonil se setřít sněhobílou skvrnku. Svist! Svazky sabotážně slétly síní, sklouzávajíc stále strměji studeným suterénem. Spěšně seběhl schodiště.
"Sakryš, sakryš!" supěl směšně. "Shnij, soboto slizká! Snad samotný Salazar se svou syčící stvůrou se spikli! Slitujte se!"
Severus strašidelně sípal. Skočil. Snapeovo stehenní svalstvo se smrsklo. Stačila stopa! Sáhodlouhé snažení skončilo skutečně… spáleně. Soupisy shořely. Sňal si stylový slavnostní svrchník. Snažil se soupeřit se silným svitem svícnů svým svlečeným smaragdovým svrškem. Skloubil svou sebevědomou snapeovskou stránku se smysluplnými slovy:
"Splamenos suhasos!"
Svitky svlažila sprška. Sss. Smrad spáleniny se sunul skrz skvostný salón. Snape skrýval skvrny starou sádrovou soškou smějícího se skřítka.
Smáčený strnul, strastiplně se schoulil, sesypal se. Stěna Severusovi skýtala spásu. Se sebeovládáním si stoupl.
Smrákalo se. Skráň spícího smrtijeda sklesle spočívala souběžně se stolem. Spáry smolné středy směle sílily…

Proč je nebe modré?

10. října 2012 v 14:42 | Tigris |  Bradavice
Zadávající asi čekal jen jednoduchou (nejlépe originální) odpověď, která se však v mém případě rozvinula v krátký příběh. Příjemnou četbu. :)

Před dávnými časy zasedali v nádherně zdobené aule dva bohové a dvě bohyně. Samotní stvořitelé rodových linií Roweny z Havraspáru, Helgy z Mrzimoru, Godrika Nebelvíra a Salazara Zmijozela, po kterých zakladatelé Bradavic zdědili jména.
Země už sice existovala, ale nyní přišli diskutovat o barvě jejího nebe.
"Bude žluté," pronesla Helga zvonivým hlasem, "Jako stromy na podzim a kvetoucí pampelišky. Tato zářivá barva bude každého tvora na planetě rozveselovat a dodávat mu optimismu!"
Godrik se ve svém zlatém křesle narovnal a řekl: "Zato červená by každému smrtelníkovi připomněla ohnivou, nezdolnou povahu lva. To aby věděli, že se nikdy nesmí vzdávat a musí odvážně následovat svůj cíl."
Salazar si posměšně odfrkl: "Jen zelená dokáže znázornit přirozený chod přírodních věcí, jejich ušlechtilost a zároveň podlost, jenž štípe jako hadí jed, a bez ohledu na velikost či sílu dokáže zničit každou bytost." Uchechtl se. "Samozřejmě až na mě."
Rowena zaujatě vyslechla řeč svých druhů, načež si stoupla a diplomaticky poznamenala: "Ač jsou vaše nápady zajímavé, já mám jiné řešení. Nechť je tou barvou modrá! Zelená je již zastoupena v lesích a rostlinách, žluté je slunce, červený jeho západ. Jen chladivá modrá dokáže uklidnit horké hlavy, když k němu budou zvedat oči a spínat ruce. Právě modrá poskytuje moudrost a mystiku, které lidstvo bude potřebovat využít na své další cestě!"
Její řeč zasáhla všechny přísedící. Rowena s lehkým úsměvem pohlédla do jejich překvapených tváří.
"Kdo souhlasí s posledním návrhem?"
Čtyři hlasovací mince tiše zacinkaly o dno kamenné mísy postavené uprostřed jejich kruhu.
"Staniž se!"