Křížová výprava do duše - 1. kapitola

13. září 2012 v 22:27 | Tigris |  Křížová výprava do duše
Zdravím všechny! Vynechám poznámky o škole, jen bych řekla, že je to nuda, místy smích a žrout času. Když se k tomu všemu přičte fakt, jak rychle mi každý den uběhne, tak prostoru na psaní nakonec moc nezůstane. Mám se skvěle a doufám, že vy v tomto krušném období také. Dále si určitě každý bloger všiml, že ten zatracený měřič návštěvnosti už nějaký ten pátek nefunguje (Top list nemyslím) a vážně mě to začíná iritovat.
Tato nová kapitolovka, o které jsem se nedávno zmiňovala, vychází z Temného setkání. Mou vzácnou betou u tohoto příběhu je Krona zvaná Černá.
Původní nápad je starý už přes půl roku, ale zhruba před dvěma měsíci mě ve vaně zcela neslýchaně znásilnila Můza a tady je naše dítě. :D Každý komentář velmi ocením. Zpětná vazba je pro každého pisálka požehnáním. Přeji příjemnou a nerušenou četbu. :)

"Vrať mi ho. Hned!"
"Pane Mňau, mohl byste mé sestře říct, že fůriím přání neplním?"
"Ty przniteli plyšáků, okamžitě ho naval zpátky!"
"Co za to?" zeptal se vyzývavě.
"Nechám tě žít do večeře."
"Pochybuju, že by mě taková Garfieldka dokázala chytit. To spíš polární medvěd začne tančit v ruském baletním souboru."
"Já zas nechápu, jak můžu mít sourozence s IQ nižším než vydlabaná dýně."
"Tak to jsme dva."

Prostředí se změnilo. Stála jsem sama uprostřed potemnělé ulice. Nikde nebylo ani živáčka a podivné mrtvo ze mě vysávalo energii.
"Je tu někdo?" zakřičela jsem, ale odpověděla mi jen ozvěna vlastního hlasu odrážející se od tichých rodinných domů. Uviděla jsem náš poměrně skromný hnědobílý domek a vydechla úlevou. Rozběhla jsem se k němu, když se zleva vyřítilo černé auto a odřízlo mi cestu. Vylekaně jsem odskočila dozadu a ucítila na své kůži dotek silných ledových rukou. Pootočila jsem hlavu a na tvář mi dopadla dlouhá slina kapající z pootevřené vlčí tlamy se zuby dlouhými jako můj ukazováček. V krvavě rudém oku se odrážela má tvář s vytřeštěnýma očima. Z hrudi monstra se vydralo děsivé zavrčení.

Prudce jsem se probudila. Ticho rušilo jen mé přerývavé oddechování. Po čele mi stékaly potůčky horkého potu a vlasy se mi lepily ke krku. Klid, poručila jsem si. To nebylo skutečné.
Pomalu jsem vstala z postele a přešla k oknu s výhledem na silnici. Byl jasný teplý den, prvního září. Pošťák rozvážel noviny na svém rozvrzaném kole a zdravil se s kolemjdoucími. Postarší manželský pár na něj s úsměvem zamával.
Vzpomněla jsem si na první část snu. Mé slzné kanálky se rozjely na plný výkon a jen mrkáním jsem se snažila zahnat vlhkost ulpívající na řasách. Můj bratr, Steven, zemřel na začátku ledna. Srdeční příhoda v šestnácti letech? Nedokázala jsem si to vysvětlit, asi jako nikdo. Od té doby mě pronásledují noční můry o zubatých, chlupatých a odporných příšerách všeho druhu. Když se máma dozvěděla o mém hororovém snění, doporučila mi, ať se zklidním a začnu se domů vracet střízlivá a před druhou hodinou ranní. Ale to už bych se rovnou mohla dát k mírovým sborům nebo se zavřít do kláštera, nosit jeptišské roucho dokud nezestárnu a nebudu vypadat jako shrnutý pošlapaný koberec.
Myšlenkami jsem se vrátila do přítomnosti. Zalezla jsem do koupelny, aby mi studená sprcha vyplavila z hlavy pochmurné úvahy a psychicky se připravovala na nový školní rok. Když jsem konečně učinila nezbytné kroky pro to, abych opět vypadala jako sedmnáctiletý člověk ženského pohlaví, vyrazila jsem po schodech dolů.
"Brý ránko!" zahalasila jsem. A ticho. Rodiče už zřejmě byli v práci. S povzdechem jsem si nachystala lupínky s mlékem a lžičkou se zamračeně nimrala v obsahu misky. Nepřítomně jsem těkala pohledem po místnosti. Kuchyň s jídelnou byly laděny do zemitých barev. Stěny zářily mátově zeleným odstínem a nažloutlé dřevěné skříňky ukrývaly hromady talířů, sklenic, hrnků a několik rodinných kýčovitých sošek, které mě doháněly k šílenství. Pár usychajících květin se tísnilo na okenním parapetu minimálně zastíněným žaluziemi. Kdybych se na barové stoličce otočila o stoosmdesát stupňů, uviděla bych masivní dubový stůl a průhled do chodby.
Popadla jsem tašku přes rameno a zkontrolovala svůj zjev v zrcadle u vchodových dveří. Letmým pohybem ruky jsem si upravila své zrzavé rovné vlasy sahající po čelist. Lehce rozježené, nedbale elegantní - jako celý můj styl. Zamyšleně jsem zkoumala svou světlou pleť. Kdyby byla ještě světlejší, splynula by s bílou výmalbou za mnou.
Otráveně jsem se podívala na hodiny, jež mi připomněly, že je čas jít do školy.
***
"Sam!" zakvičela Nancy, jen co jsem vešla do třídy, a málem mě udusila záplava dlouhých tmavých vlasů.
"Musím ti něco říct! John a já…" V tu chvíli jsem přestala poslouchat, protože její samomluva by se mohla protáhnout až do oběda. Upřímně jsem litovala každého, kdo se jí dostal do hledáčku. Kamarádily jsme se sotva půl roku, což však byla dostačující doba na poznání jejího charakteru. Měla smysl pro módu a nevídanou schopnost uspořádat takovou párty, že se ráno probudíte na obrubníku v cizím městě se značkou zákazu zastavení mezi nohama a v paměti budete mít díru o hloubce Grand Canyonu.
Natahovala jsem krk a naštěstí uviděla důvod, proč se vzdálit. Nancy zůstala stát opodál a zapředla řeč s další ze svých přítelkyň.
"Lucy," pousmála jsem se a objala ji. "Díkybohu, ještě pět minut a v novinách by se objevil titulek s oznámením o netradiční smrti způsobené unuděním."
"Už začala mluvit o něčem jiném než hadříkách a fotbalistech?" ušklíbla se.
"To už je větší pravděpodobnost, že nám po zbytek školního roku budou pouštět dokumenty o impotenci Kenů."
Lucy se kolem očí objevily vrásky smíchu. "Takže u tebe nic nového?"
"Za ty dva dny, co jsme se neviděly, se toho tolik stalo! Obletěla jsem zeměkouli ve vesmírné lodi, naučila se zavázat si tkaničky pusou a vyhlásila válku plyšovým medvědům. Co ty?"
"Hahaha, nemůžeš tu sarkastickou Sam na chvilku vypnout?" zabručela Lucy a stěží skrývala pobavení.
"Hezký účes," podotkla jsem a ukázala na její drdol. Vlasy měla vyčesané nahoru a pár černých kudrlin jí lemovalo obličej. Zaujatě jsem si prohlížela její outfit. Se všemi barevnými přívěsky, náramky, naušnicemi a oblečením vypadala jako květinová zahrádka.
Zazvonilo. Po hodině poučných a uspávajících žblebtů, jichž se nám dostalo od učitelky Slaterové, nás propustili z mučírny.
***
"Ach, Jamesi." Prsatá blondýna se právě vrhala po svém milenci, když jsem zazívala: "Dál."
Z televize se ozval vysoký jekot vražděné ženy, načež kameru pocákala sprška krve.
"Přepni to!" vykřikla jsem na Lucy.
Leknutím upustila ovladač mezi peřiny. "No jo, snažím se!"
Vrah své oběti právě páral žaludek. Lup! Obraz přeskočil na nějakou bezduchou komedii.
"Promiň," zašeptala.
"Ty za to nemůžeš."
"Kde jsou ty časy, kdy jsme se hororům smály?"
Mlčela jsem.
"Ty zlé sny máš pořád?"
"Jo," zamumlala jsem a styděla se za svůj hysterický projev. "Asi z nich začínám magořit."
"Mě mají všichni za blázna už dlouho."
"Spíš tvou rodinu."
Drcla mě loktem do žeber. "Nebuď drzá."
"Slečno Popocatepetlová, chovejte se slušně! Jste na návštěvě!"
Zaúpěla. "Už mi tak neříkej!"
"Jasně, stejně bych to znovu nevyslovila správně."
Rozesmály jsme se. Málokdo měl tak praštěnou famílii jako Lucy.
Na okamžik se můj zšeřelý pokojíček ponořil do ticha, které jsem jako první přerušila já. "Nancy zítra pořádá veřírek. Přijdeš taky?"
"Jsem snad pozvaná?"
"Teď už jo."
"Ona mě nesnáší. Královna školy se těžko začne přátelit s takovým outsiderem jako jsem já. Navíc o to ani nestojím."
"Třeba tam budou nějací pěkní kluci," lákala jsem ji.
"Nejsem na zajíčky."
"Vymýšlíš si," vyplázla jsem na ni jazyk.
"Jsi moc upovídaná a mě se chce spát," zarazila další konverzaci a natřepala si polštář.
"Ne, že se budeš rozvalovat," varovala jsem ji už v polospánku. "Dobrou."
Pak už jsem slyšela jen naše pravidelné oddechování a s prosbou, abych konečně měla klidný spánek, zavřela oči.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vesmírná Sestra Khalia Vesmírná Sestra Khalia | Web | 14. září 2012 v 15:04 | Reagovat

óóó, to je úžasné!! :-D Když pominu hned v úvodu zabitou hlášku: "zhruba před dvěma měsíci mě ve vaně zcela neslýchaně znásilnila Můza a tady je naše dítě", i zbytek příběhu je skvělej a vážně dokonale napsanej, chci mít vlohy na psaní jako Ty ^^ Obdivuju Tvůj styl, fakt strašně moc se mi to líbí :-) :-) Jeslti bude další kapitola za půl roku, tak si mě nepřej xD

2 inthelife inthelife | 15. září 2012 v 21:53 | Reagovat

[1]: lip bych to nerekl .              perfekti,jo presne ta hlaska je nej co jsem slisel omg kde te ty napady popadaj ve vane-? Jestli jo tak si zamlouvam tvoji vanu az k tobe prijedu ;) ;-)

3 inthelife inthelife | 15. září 2012 v 21:57 | Reagovat

mimochodem,vys jakto ze tu mas ode mne komentar?naasel jsem na dovolony wifinu tak proto ale zitra vecer toho prectu vic,budu doma na pocitaci zatim ahoj :)

4 Vepřík Vepřík | E-mail | 18. října 2012 v 22:50 | Reagovat

Tak dělám to nerad ale i tvrdá kritika musí býti, bez ní není napředování.
1. Přímo se vyžíváš ve psaní dialogu, jenomže většinově je pasuješ do takové roviny, že čtenář neví o čem je řeč, nebo kdo mluví, co je to za osobu a co řeší! Dusledkem toho je, že svou přednost - psaní dialogu - obracíš někdy doslova v niveč.
2. Cituju "vypadala jako sedmnáctiletý člověk ženského pohlaví," - takovéhle vyjádření mužeš mít doopravdy leda jak ve svém blogu. Ale když jednou budeš psát knížku z úmyslem ji vydat pro věřejnost, odpusť si to. Deklasuje to Tvé dílo na úroveň čtení pro puberťáky a pro intelektuály ze svého okolí pak vypadáš jako někdo kdo pochybuje o své idnentitě.
3. Doopravdy jsem si místy připadal, že čtu x-tý díl ne první, kde by měl být čtenář do událostí uveden a z hlavníma postavama seznámen...co zde však chybí. Pozor na to, kvítku zlatej. ???

5 Tigris Tigris | 19. října 2012 v 14:31 | Reagovat

[1]: [2]: Děkuji moc. :)

[4]: Také mnohokrát děkuji.
K Tvé první poznámce: Předpokládám, že mluvíš spíš o začátku. Prvotní "snový rozhovor" se může zdát rychlý, nepřehledný, ani jsem nečekala, že by mu někdo věnoval větší pozornost - na to téma se budou postupně nabalovat další věci v příštích kapitolách a časem se to objasní víc. Jestli Ti však dialogy připadají nepřehledné i v jiných částech, tak si toho nejsem vědoma a nepřipadá mi to tak, ba s tím nesouhlasím.
2. Tohle není psáno jako knížka. Ale uznávám, že Tebou zdůrazněná pasáž není vyjádřena nejobratněji. :D Touto větou: "Deklasuje to Tvé dílo na úroveň čtení pro puberťáky" jsi mě potěšil, protože přesně tak jsem chtěla, aby to vyznívalo. Chtěla jsem psát na nějaké "lehčí téma". Sám víš, že zkouším různé žánry.
A k tomuto "a pro intelektuály ze svého okolí pak vypadáš jako někdo kdo pochybuje o své identitě" - myslím, že mí blízcí lidé mě dostatečně znají na to, aby je jedna povídka nevyvedla z konceptu. :D
3. Myslím, že úvodu a popisů je tam až až. Díky ich-formě znáš i mozkové pochody hrdinky, je tam popis domu, uvedení postav kamarádek a útržky z minulosti (viz mrtvý bratr). :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama