Září 2012

A svá slova do puntíku naplnil

29. září 2012 v 9:35 | Tigris |  Drabble
Jediné zadání bylo, aby se obsah držel výše uvedeného nadpisu. :) Za komentáře budu vděčná. Hezké čtení.

Ohlédla jsem se po liduprázdné ulici. Žárovka nejbližší lampy slabě zablikala a zhasla. Obklopila mě tma. Došla jsem k domovním dveřím. Klíč hlasitě zachrastil v zámku a ozvalo se cvaknutí.
"Mami?" zavolala jsem do zšeřelé chodby. Žádná odpověď.
Vkročila jsem dovnitř a málem uklouzla po mokré podlaze. Přichytila jsem se zdi a rozsvítila. Z mých úst se vydral vyděšený výkřik. U nohou se mi rozlévala kaluž krve.
"Mami?!"
Tápavě jsem doběhla do kuchyně a na zemi spatřila ležet její nehybné bledé tělo. Padla jsem na kolena a po tvářích mi kanuly slzy.
Pomstil se. A svá slova do puntíku naplnil.

Básnický rozhovor se Severusem Snapem

25. září 2012 v 12:12 | Tigris |  Bradavice
S výše zmíněným profesorem jsme se měli dohadovat, zda jsou lepší Bradavice J. K. Rowlingové nebo ty naše virtuální. Tohle je výsledek. :)


Pane profesore Snape, prosím vás, řekněte,
která škola čar a kouzel je nejlepší na světě?

Přece Bradavice, slečno, ten starobylý hrad,
jenž si na svých prsou nechal hada hřát.
A z toho vzešla ta nejskvělejší kolej,
samotný Salazar Zmijozel jí velel!

Já znám i jiné Bradavice
A povím vám o nich více!
Sovy létají tam rychleji
a trus nikdy nesmrdí!

Nic nechápete! A to jste prý z Havraspáru!
Naše škola jen jedna je, tak jak je to v řádu.
Vy žijete v iluzi, básničkami mě krmíte,
máte zvláštní představy a nic nevíte.

Tak mi to vysvětlete, pane!
Já mám pravdu svou.
Přesvědčte mě věrně,
že čáry mé nic nesvedou!
Když výuku, ty hodiny dřiny,
označujete za vidiny!

Nechte si ty hloupé řeči,
já svůj názor nezměním,
mám na práci lepší věci
než hádat se s kdekým.

Dřív než zavrhnete vše, co říkám,
přesvědčte se, že nic nevytýkám
Bradavicím vašim, nehledám to zlé,
jen přiznejte si, že existují ty mé.

Dokažte to, jinak prohlásím vás za lhářku.

Zapněme internet a tady!
Neznám žádnou přetvářku,
nic neskrývám za zády.

To jsou novoty. Mudlové mají fantazii!
Sednu si sem na chvilku a zkusím, co to umí.

Nevídané! Koukám, že vás to velmi zaujalo,
vytvořil jste si profil, koupil sovu a galeonů máte plno!
Pane, haló? Otočte se ke mně! Vnímáte nebo jste vedle?
Odpověď žádná. Snad nepropadnul mánii Hogu!
V tom případě náš rozhovor dospěl do závěru.

Co prožíval Severus Snape ve chvíli, kdy musel zabít Albuse Brumbála?

22. září 2012 v 15:21 | Tigris |  Bradavice
Název vypovídá za vše. Je docela složité vžít se do Severusovy role. Pokud někomu przním jeho oblíbenou postavu, tak se hluboce omlouvám, ale takhle to vidím já. :D Přeji hezkou četbu.

Ten starý hlupák se bezmocně krčil u zdi, až ve mně vzbuzoval nepřekonatelný odpor. Byl tak vetchý a slabý. A já ho musel zabít. Nebylo mi ho líto. Zasloužil si to po tom, co udělal Lily, co provedl mně! A za co budu trpět i po jeho odchodu z tohoto světa. Nebojím se smrti, byl jsem na ni připravený, už když jsem se mu zavázal slibem věrnosti. Pán Zla ukončí můj život již brzy. Chci jít za ní. Miloval jsem ji od první chvíle a věděl jsem, že moje láska k ní bude věčná. Viděl jsem ji všude a obzvlášť v pronikavě zelených očích jejího syna.
"Severusi…" zachrčel Brumbál.
Věnoval jsem mu jeden pohled, do kterého jsem se snažil vložit nenávist a zlobu, jež mě sžíraly zaživa. I když jsem věděl, že si již nezaslouží žít, nechtěl jsem, aby mě nechal v tomto pekle samotného. Uhýbal, utíkal a on to cítil. Přesto nyní vše od ochrany Draca, zajištění Potterova přežití, Albusovy naplánované vraždy i hraní hry, jež nebude mít pro Smrtijedy ani jejich Pána dobrý konec, leželo na mých bedrech. Netušil jsem, jestli to zvládnu. V tolika věcech jsem mohl selhat. I přesto, že zvládnutí ochrany mysli byl můj obor, lhát temnému mistru nitrobrany mě stálo velkou dávku prozíravosti. Měl jsem strach. Strach, že to, na čem jsem tolik let pracoval a do čeho jsem vložil tolik času a sebeobětování, se rozpadne v prach.
"Severusi… prosím…"
Vybuchl ve mně ohňostroj vzpomínek a emocí. Na okamžik mi vše splynulo v jednu nesmyslnou myšlenku a téměř neznatelně jsem zarazil svou ruku v pohybu. Připadalo mi, že si Brumbál nasadil ten prokletý prsten mě naschvál. Nejraději bych vykřičel každou urážku a každé tajemství do světa. Můj život je jedna velká lež. Skvělá anekdota plná naschválů, na jejímž konci hlavní hrdina zemře a odhalí své nejniternější touhy.
Chápal jsem, proč nyní rekapituluji. Po vyslovení toho kouzla se něco změní. Nic nebude jako dřív. Albus Brumbál bude navždy pryč. Pro každého čaroděje a čarodějku budu ten největší vyvrhel , jakého kdy kdo poznal. Ale já jim nejsem nijak zavázán! Co je mi po jejich názorech? Prokazuji jim službu, zachraňuji je, aby byl plán dokončen!
Pozvedl jsem hůlku a namířil na něj. "Avada kedavra!"
Tělo se zvedlo do výše a přepadlo přes okraj věže. A s ním odcházelo i to poslední, co ze Severuse Snapea zbylo.

Kráturův život v rodině Potterových

17. září 2012 v 20:20 | Tigris |  Bradavice
Aby bradavické soutěže nebyly přeplněny mými články, zatímco na blogu by bylo pusto a prázdno, zakládám novou rubriku. :) Rovnou do ní řadím i Vliv špičatosti klobouku na čarodějovo odstínění a mimo podobných úvah se můžete těšit na mnohé další příběhy z prostředí Harryho Pottera. :) Většinou se jedná o kratší slohové útvary. Psaní zdar!

"Pane Harry!"
"Co se děje?" otočil se kouzelník už s jednou nohou ze dveří.
Krátura si ustaraně žmoulal medailonek, jenž mu visel na krku, a hryzal se do rtu.
"Nemůžeš mi to prozradit?" odhadl Harry, protože se zarytou mlčenlivostí domácích skřítků měl mnoho zkušeností.
Pokrčil útlými ramínky a ve vrásčité tváři se mu objevil neurčitý výraz.
"Snad zase James něco neprovedl?"
"Ne, to ne," odpověděl Krátura a přitom si vzpomněl, jak pánův syn nedávno o vánočních prázdninách podpálil stromeček jednou z očarovaných rachejtlí. Teddy Lupin se ohromně bavil, což se nedalo říct o bytůstce, která musela odklízet zbytky ohořelého pahýlu a zčernalé jehličí.
Skřítek se zamyšleně tahal za dlouhé uši a k dalšímu vysvětlování se zřejmě neměl.
"Řekneš mi to večer, ano?" usmál se na něj černovlasý čaroděj. "Vážně musím jít, už tak jdu pozdě do práce," dořekl a po překročení prahu se přemístil.
Krátura vykoukl ven a naskytl se mu pohled na rozlehlé louky a zalesněné kopce. Ačkoliv ctil Regulusovu památku a celý rod Blacků, byl rád, že v domě na Grimmauldově náměstí nemusí dál žít. Tento domov mimo centrum rušného dění v Londýně mu vyhovoval mnohem víc. Veškerý úklid ještě poměrně zvládal a péče o zahradu se ujala Ginny.
Pravdou bylo, že na stará kolena si místní klid užíval, a Potterovi mu přirostli k srdci, ač nečekal, že by se mu ještě něco takového mohlo stát. Ale co budou dělat, až tady pro ně nebude?
Tato otázka ho nesmírně trápila. Kdo bude pořádat se slečnou Lily čajové dýchánky s plyšáky? Kdo jim bude vařit chutná jídla? A kdo bude mladému panu Albusovi hledat zašantročené věci?
Když se Harry pozdě odpoledne vrátil a zasedl k večeři, Krátura k němu znovu nervózně přišel a odkašlal si, aby přilákal jeho pozornost.
"Tak o čem jsi chtěl mluvit, Kráturo?" podíval se na něj povzbudivě skrze kulaté brýle.
Skřítek si dodal odvahy. "Pane, bojím se, co s vámi bude, až tu nebudu," sklonil hlavu.
Harryho výraz zněžněl. "Původně to mělo být překvapení, avšak povím ti to teď." Spiklenecky sklonil hlavu. "Našli jsme ti kamarádku. Možná už se znáte, jmenuje se Winky. Neměla nikoho, kdo by se jí ujal. Chtěl jsem, abys měl přes den společnost, když jsou všichni pryč." Nejistě se usmál.
Krátura nejprve zaraženě stál a pak se rozjásal: "Krátura bude mít přítele! Krátura bude mít přítele!"
Harry si oddechl. "I já jsem tvůj přítel."
Pak se sehnul a zaskočeného skřítka objal. "Sem patříš, Kráturo, my jsme tvá rodina."

Křížová výprava do duše - 1. kapitola

13. září 2012 v 22:27 | Tigris |  Křížová výprava do duše
Zdravím všechny! Vynechám poznámky o škole, jen bych řekla, že je to nuda, místy smích a žrout času. Když se k tomu všemu přičte fakt, jak rychle mi každý den uběhne, tak prostoru na psaní nakonec moc nezůstane. Mám se skvěle a doufám, že vy v tomto krušném období také. Dále si určitě každý bloger všiml, že ten zatracený měřič návštěvnosti už nějaký ten pátek nefunguje (Top list nemyslím) a vážně mě to začíná iritovat.
Tato nová kapitolovka, o které jsem se nedávno zmiňovala, vychází z Temného setkání. Mou vzácnou betou u tohoto příběhu je Krona zvaná Černá.
Původní nápad je starý už přes půl roku, ale zhruba před dvěma měsíci mě ve vaně zcela neslýchaně znásilnila Můza a tady je naše dítě. :D Každý komentář velmi ocením. Zpětná vazba je pro každého pisálka požehnáním. Přeji příjemnou a nerušenou četbu. :)

"Vrať mi ho. Hned!"
"Pane Mňau, mohl byste mé sestře říct, že fůriím přání neplním?"
"Ty przniteli plyšáků, okamžitě ho naval zpátky!"
"Co za to?" zeptal se vyzývavě.
"Nechám tě žít do večeře."
"Pochybuju, že by mě taková Garfieldka dokázala chytit. To spíš polární medvěd začne tančit v ruském baletním souboru."
"Já zas nechápu, jak můžu mít sourozence s IQ nižším než vydlabaná dýně."
"Tak to jsme dva."

Prostředí se změnilo. Stála jsem sama uprostřed potemnělé ulice. Nikde nebylo ani živáčka a podivné mrtvo ze mě vysávalo energii.
"Je tu někdo?" zakřičela jsem, ale odpověděla mi jen ozvěna vlastního hlasu odrážející se od tichých rodinných domů. Uviděla jsem náš poměrně skromný hnědobílý domek a vydechla úlevou. Rozběhla jsem se k němu, když se zleva vyřítilo černé auto a odřízlo mi cestu. Vylekaně jsem odskočila dozadu a ucítila na své kůži dotek silných ledových rukou. Pootočila jsem hlavu a na tvář mi dopadla dlouhá slina kapající z pootevřené vlčí tlamy se zuby dlouhými jako můj ukazováček. V krvavě rudém oku se odrážela má tvář s vytřeštěnýma očima. Z hrudi monstra se vydralo děsivé zavrčení.

Prudce jsem se probudila. Ticho rušilo jen mé přerývavé oddechování. Po čele mi stékaly potůčky horkého potu a vlasy se mi lepily ke krku. Klid, poručila jsem si. To nebylo skutečné.
Pomalu jsem vstala z postele a přešla k oknu s výhledem na silnici. Byl jasný teplý den, prvního září. Pošťák rozvážel noviny na svém rozvrzaném kole a zdravil se s kolemjdoucími. Postarší manželský pár na něj s úsměvem zamával.
Vzpomněla jsem si na první část snu. Mé slzné kanálky se rozjely na plný výkon a jen mrkáním jsem se snažila zahnat vlhkost ulpívající na řasách. Můj bratr, Steven, zemřel na začátku ledna. Srdeční příhoda v šestnácti letech? Nedokázala jsem si to vysvětlit, asi jako nikdo. Od té doby mě pronásledují noční můry o zubatých, chlupatých a odporných příšerách všeho druhu. Když se máma dozvěděla o mém hororovém snění, doporučila mi, ať se zklidním a začnu se domů vracet střízlivá a před druhou hodinou ranní. Ale to už bych se rovnou mohla dát k mírovým sborům nebo se zavřít do kláštera, nosit jeptišské roucho dokud nezestárnu a nebudu vypadat jako shrnutý pošlapaný koberec.
Myšlenkami jsem se vrátila do přítomnosti. Zalezla jsem do koupelny, aby mi studená sprcha vyplavila z hlavy pochmurné úvahy a psychicky se připravovala na nový školní rok. Když jsem konečně učinila nezbytné kroky pro to, abych opět vypadala jako sedmnáctiletý člověk ženského pohlaví, vyrazila jsem po schodech dolů.
"Brý ránko!" zahalasila jsem. A ticho. Rodiče už zřejmě byli v práci. S povzdechem jsem si nachystala lupínky s mlékem a lžičkou se zamračeně nimrala v obsahu misky. Nepřítomně jsem těkala pohledem po místnosti. Kuchyň s jídelnou byly laděny do zemitých barev. Stěny zářily mátově zeleným odstínem a nažloutlé dřevěné skříňky ukrývaly hromady talířů, sklenic, hrnků a několik rodinných kýčovitých sošek, které mě doháněly k šílenství. Pár usychajících květin se tísnilo na okenním parapetu minimálně zastíněným žaluziemi. Kdybych se na barové stoličce otočila o stoosmdesát stupňů, uviděla bych masivní dubový stůl a průhled do chodby.
Popadla jsem tašku přes rameno a zkontrolovala svůj zjev v zrcadle u vchodových dveří. Letmým pohybem ruky jsem si upravila své zrzavé rovné vlasy sahající po čelist. Lehce rozježené, nedbale elegantní - jako celý můj styl. Zamyšleně jsem zkoumala svou světlou pleť. Kdyby byla ještě světlejší, splynula by s bílou výmalbou za mnou.
Otráveně jsem se podívala na hodiny, jež mi připomněly, že je čas jít do školy.
***
"Sam!" zakvičela Nancy, jen co jsem vešla do třídy, a málem mě udusila záplava dlouhých tmavých vlasů.
"Musím ti něco říct! John a já…" V tu chvíli jsem přestala poslouchat, protože její samomluva by se mohla protáhnout až do oběda. Upřímně jsem litovala každého, kdo se jí dostal do hledáčku. Kamarádily jsme se sotva půl roku, což však byla dostačující doba na poznání jejího charakteru. Měla smysl pro módu a nevídanou schopnost uspořádat takovou párty, že se ráno probudíte na obrubníku v cizím městě se značkou zákazu zastavení mezi nohama a v paměti budete mít díru o hloubce Grand Canyonu.
Natahovala jsem krk a naštěstí uviděla důvod, proč se vzdálit. Nancy zůstala stát opodál a zapředla řeč s další ze svých přítelkyň.
"Lucy," pousmála jsem se a objala ji. "Díkybohu, ještě pět minut a v novinách by se objevil titulek s oznámením o netradiční smrti způsobené unuděním."
"Už začala mluvit o něčem jiném než hadříkách a fotbalistech?" ušklíbla se.
"To už je větší pravděpodobnost, že nám po zbytek školního roku budou pouštět dokumenty o impotenci Kenů."
Lucy se kolem očí objevily vrásky smíchu. "Takže u tebe nic nového?"
"Za ty dva dny, co jsme se neviděly, se toho tolik stalo! Obletěla jsem zeměkouli ve vesmírné lodi, naučila se zavázat si tkaničky pusou a vyhlásila válku plyšovým medvědům. Co ty?"
"Hahaha, nemůžeš tu sarkastickou Sam na chvilku vypnout?" zabručela Lucy a stěží skrývala pobavení.
"Hezký účes," podotkla jsem a ukázala na její drdol. Vlasy měla vyčesané nahoru a pár černých kudrlin jí lemovalo obličej. Zaujatě jsem si prohlížela její outfit. Se všemi barevnými přívěsky, náramky, naušnicemi a oblečením vypadala jako květinová zahrádka.
Zazvonilo. Po hodině poučných a uspávajících žblebtů, jichž se nám dostalo od učitelky Slaterové, nás propustili z mučírny.
***
"Ach, Jamesi." Prsatá blondýna se právě vrhala po svém milenci, když jsem zazívala: "Dál."
Z televize se ozval vysoký jekot vražděné ženy, načež kameru pocákala sprška krve.
"Přepni to!" vykřikla jsem na Lucy.
Leknutím upustila ovladač mezi peřiny. "No jo, snažím se!"
Vrah své oběti právě páral žaludek. Lup! Obraz přeskočil na nějakou bezduchou komedii.
"Promiň," zašeptala.
"Ty za to nemůžeš."
"Kde jsou ty časy, kdy jsme se hororům smály?"
Mlčela jsem.
"Ty zlé sny máš pořád?"
"Jo," zamumlala jsem a styděla se za svůj hysterický projev. "Asi z nich začínám magořit."
"Mě mají všichni za blázna už dlouho."
"Spíš tvou rodinu."
Drcla mě loktem do žeber. "Nebuď drzá."
"Slečno Popocatepetlová, chovejte se slušně! Jste na návštěvě!"
Zaúpěla. "Už mi tak neříkej!"
"Jasně, stejně bych to znovu nevyslovila správně."
Rozesmály jsme se. Málokdo měl tak praštěnou famílii jako Lucy.
Na okamžik se můj zšeřelý pokojíček ponořil do ticha, které jsem jako první přerušila já. "Nancy zítra pořádá veřírek. Přijdeš taky?"
"Jsem snad pozvaná?"
"Teď už jo."
"Ona mě nesnáší. Královna školy se těžko začne přátelit s takovým outsiderem jako jsem já. Navíc o to ani nestojím."
"Třeba tam budou nějací pěkní kluci," lákala jsem ji.
"Nejsem na zajíčky."
"Vymýšlíš si," vyplázla jsem na ni jazyk.
"Jsi moc upovídaná a mě se chce spát," zarazila další konverzaci a natřepala si polštář.
"Ne, že se budeš rozvalovat," varovala jsem ji už v polospánku. "Dobrou."
Pak už jsem slyšela jen naše pravidelné oddechování a s prosbou, abych konečně měla klidný spánek, zavřela oči.