Květen 2012

Za pokus to stojí.

30. května 2012 v 12:58 | Tigris |  Prazvláštní příběhy
Ve chvílích nudy píšu krátké příběhy začínající na jedno písmenko. Většinou jsou lehce přisprostlé a se sexuálním podtextem, tudíž bych je asi nedoporučila všem, ale jsou ideální pro adolescenty a dospěláky, kterých se puberta ještě drží. Často je vymýšlím i s Khali, Kronou nebo Spajdym.
Avšak kvůli výše zmíněné sexuální tématice si nejsem jistá, zda není přes míru, je tady publikovat. Sice je to můj blog, ale nechtěla bych shazovat jeho úroveň, ačkoliv si myslím, že byste se při čtení těchto "pohádek" určitě alespoň pousmáli.
Člověka to donutí přemýšlet, zapojovat mozek, vzburcovat slovní zásobu a fantazii a zároveň se skvěle pobavit.
Přiložila jsem anketu, do které jsem neumístila něco jako odpověď "Nevím", protože by mi v mém dilematu příliš nepomohla. Nejlépe se vyjádřete do komentářů a pro představu, o jakých příbězích je řeč, přikládám odkaz na Spajdyho blog a náš včerejší literární úlet. :D (Reklama zdarma!)
Tak co myslíte?

Sundarban - 3. kapitola

20. května 2012 v 21:36 | Tigris |  Sundarban
Trvalo to trochu déle, ale je tu pokračování. Snad si ještě pamatujete, co se dělo v minulé kapitole. Zavzpomínejte. Přeji hodně inspirace a užijte si četbu. :)

Po stopách tygra
I.
"Opatrujte se," nabádal je Ráma, když se výprava složená ze Shardula, Ryana, Thomase a Samuela chystala vyrazit.
"Dejte si pozor na divoká zvířata. A to především na tygry," radili jim vesničané.
"Mrtvý tygr, dobrý tygr," zamumlal někdo vzadu a několik hlav souhlasně přikývlo.
Shardul se zamračil. "Musíme jet, slunce už je dávno nad obzorem. Ekango, můžeme?"
Společně se odrazili od břehu bidly a malá loďka se s pěti muži na palubě nebezpečně zakymácela. Po obou stranách nehybné řeky rostla hustá zeleň, sklánějící se nad vodou.
Cesta rychle ubíhala a žlutooranžový kotouč na obloze stoupal stále výš. Blížili se do stínu mangrovů. Vzdušné kořeny stromů vyčnívaly nad hladinu a obloukovitě zarůstaly do bahnitého dna. Řeka se natolik zúžila, že se větve téměř dotýkaly jejich plavidla. Kvůli nazelenalému světlu a pološeru působilo prostředí tajemně a nevyzpytatelně.
"Dál už s vámi nemůžu," promluvil po dlouhé době Ekanga. "Takhle jsem vám alespoň ušetřil dlouhou cestu pěšky, kterou však budete muset jít nazpátek."
Zastavil v místě, kde se kořeny zdály prořídlejší a podal jim batohy.
"V pořádku se vrať, chlapče," zamumlal Ekanga a poplácal Shardula po rameni. Trojice fotografů se nejistě rozhlížela po okolí. Ekanga využil příležitosti a podal svému oblíbenci nůž. "Je zasunovací, ne jako naše klasické dýky, vejde se ti do kapsy. Pro všechny případy," mrkl na něj a nasedl do loďky.
S jistým smutkem Shardul sledoval, jak odplouvá jediná známá tvář v této divočině. Ale brzy si připomněl svůj úkol a chopil se vůdčí role.
"Musíme dojít na otevřenější prostranství, kde budu mít větší šanci najít nějaké stopy. Pojďte hned za mnou a…"
"Krokodýl!" vykřikl Samuel, ukázal do vody a začal couvat. Velké šedé tělo zmizelo ve spleti kořenů.
"To byl jen varan," uklidňoval je Shardul, avšak než to stačil doříct, Samuel zakopl a zapadl do bahna. Kolem kotníků se mu vylekaně prohnalo několik rybek.
"Fuj!" otřásl se.
"Varani nejsou pro člověka nebezpeční, pokud je nevyprovokujete," poučoval je jejich průvodce a nevšímal si špinavého Samuela. Pak pohlédl na těžké, nadité batohy, které tahali na zádech, a poznamenal: "S tímhle se vám půjde těžko."
Zanedlouho poznali, jak to myslel. Batohy je samy o sobě příliš netížily, ale zhoršovaly jim chůzi ve složitém terénu. Propadali se do rozměklé půdy a nohy zvedali jen se značnou námahou. Zkroucené kořeny jim překážely v postupu a nutily je měnit směr. Shardul je vedl těmi nejlepšími cestičkami a hustá vegetace postupně ustupovala.
"Musím na chvilku zastavit," oddechoval Thomas a opřel se o strom.
"Ti komáři nás snad sežerou," stěžoval si Ryan a oháněl se rukou po obtížném hmyzu. "Potřebuju si zapálit," zabručel a natáhl se po cigaretách.
Shardul přimhouřil oči a odfrkl. "Už musíme být blízko. Cítím to v kostech."
"Kvůli tvým pocitům tady nejsme, máš hledat fakta."
"Každý správný stopař se řídí svým instinktem."
Otočil se k nim zády a poodešel o kousek dál. Zpozoroval tlupu makaků, sedící na větvích. Našel si skryté místo v trávě a zadíval se na opice. Vzájemně si pročesávali rezavohnědou srst a dlouhýma rukama otrhávali listy. Jeden z nich zpozoroval Shardula, avšak nenásledoval žádný výstražný křik. Zvědavě si ho prohlížel a poté odvrátil červený obličejík k nemotornému mláděti.
"Shardule?!" ozval se Thomasův hlas přes celý les.
Mezi makaky propukla vřava a všichni se shlukli k sobě, dokud možné nebezpečí nezmizelo.
Shardul neochotně opustil svou pozorovatelnu a vrátil se ke skupince.
"Měli bychom si pospíšit. Rychle se stmívá. Obzvlášť v těchto končinách."
II.
Den se chýlil ke konci a čtyřčlenná skupina po únavném pochodu začala pociťovat ospalost. I když slunečních paprsků ubývalo, Shardul nejevil chuť se utábořit.
Ryana znervózňovalo jeho chování, ačkoliv od stopaře nemohl čekat něco jiného. Shardul měkce došlapoval do trávy, občas zastavil, dřepl si k zemi, svraštil obočí a pak pokračoval v chůzi. Jindy nastražil uši, ale zjevně nikdy nezaslechl to, co chtěl, protože pokaždé jen nespokojeně zavrtěl hlavou. Za celou dobu prohodil sotva pár slov, takže si ho Ryan přestal víceméně všímat a věnoval se focení přírody.
Thomas se Samuelem by si pořád stěžovali, kdyby nemuseli šetřit dechem. Věděli, že cesta bude náročná, avšak podcenili zdější podmínky. Doufali, že všechno odbydou rychle, a začínali litovat, že se Ryana rozhodli doprovázet. Něco jako odhodlání a výdrž oba postrádali.
"Stůjte!" zasyčel Shardul.
"Co jsi našel?" zeptal se nedočkavě Ryan a přišel blíž.
"Stopa. Tygří. Tak den stará." Natáhl k němu ruku. "Vezmi si to."
"K čemu mi je hlína?" nechápal.
"To není hlína," zazubil se chlapec. "Čichej."
"Sakra!" vykřikl Ryan a odhodil hroudičku na zem. "Tygří trus?" odhadl znechuceně a otíral si páchnoucí ruku do kalhot.
"Ano, vysušený. Chtěl jsi fakta a ta stopa se mi zdála málo viditelná. Jediným důkazem jsi právě pohrdl," usmál se vítezně Shardul.
Ryan mlčel a potichu zuřil. Pokusil se zklidnit. "Půjdeme dál?"
"To by nemělo smysl," zavrtěl hlavou jejich průvodce. "Už je skoro tma, nic bych neviděl. Postavíme stan a najíme se," rozhodl.
Vybrali kryté místo v bezpečí stromů a rozbili tábor. Nakonec rozdělali i malý ohýnek, který Shardul obložil kameny. Zásobami se snažili šetřit, avšak všichni byli vyhládlí.
"Proč chceš vlastně fotit tygry?" položil nečekanou otázku Shardul.
"Píšu cestopisnou knihu o Bangladéši. Potřebuju získat zážitky a fotografie," odpověděl Ryan.
"Odkud jsi? Z Ameriky?"
"Původem, ale poslední roky žiju ve vašem hlavním městě, Dhace."
"Proč ses nevrátil zpět?"
"Víš, že mi pokládáš stejné otázky jako Thomas se Samuelem?" zamumlal.
Shardul nechal trojici tísnit se ve stanu a sám vylezl na strom. Nebál se, že spadne, byl na takové nocování zvyklý. Spíše by měl obavy usnout dole, když se nedaleko potloukají tygři. Noční vánek mu chladil obličej a hvězdy nad ním držely ochrannou ruku, takže se klidně uvelebil mezi propletenými větvemi a vytáhl z kapsy nůž od Ekangy. Prohlížel si složitě opracovanou bílou rukojeť a ostrou lesklou čepel. Za okamžik ho přemohlo vyčerpání a s myšlenkou na domov usnul.


Něco více o Sdružení Genetických Omylů

11. května 2012 v 21:19 | Tigris |  Fórky z naší školky
Zdravím! V našem ústavu (SGO - Slovanské gymnázium Olomouc) se stále něco děje. Chci se s vámi podělit o pár scének. Tyto články už s Khali (někdy i Kronou) vnímáme spíš jako vzpomínkové, takové upomenutí na vyučovací hodiny. Zároveň vás seznámím s obvyklým učebním provozem na naší škole. Ta trocha humoru nám byla oázou v nekonečné poušti nudy. Je to důkazem toho, jak školství s grácií upadá. Už jste slyšeli o "povedených" vyšších maturitách z matematiky?
Mimochodem některé hlody jsem musela cenzurovat, takže je sem nedám, protože jejich tématika je nadmíru nevhodná pro mladší 15ti let a i některé starší jedince by mohla pohoršovat.
***
Na chemii máme úžasnou tolerantní profesorku, se kterou v podstatě neprobíráme požadovanou látku a v jejích hodinách se jen smějeme, povídáme a kreslíme si. Nejčastěji celých čtyřicet pět minut zkouší dva lidi. Ne, že by to pro ně bylo stresující, ba naopak. I když nic neumíte, nemůžete dostat pětku, ani kdybyste byli sebedutější.
Ostatním lelkujícím žákům napíše na tabuli chemické sloučeniny a pak po nás požaduje zvýšenou aktivitu - to jako opsat si je do sešitu. Jednou přišla k lavici upovídané spolužačky a zeptala se:
"Kdepak máme názvosloví z tabule, Čango?"
Tázaná nevinně odpověděla: "Na tabuli."
***
"Taky nemáte rádi ty adolescenty, kteří se v tramvaji vyvalí a roztáhnou nohy? Já jsem z té generace, která slušně seděla s nohama u sebe a snažila se zabírat co nejméně místa, ale jednou mě to už přestalo bavit a šel jsem na to agresivně. Přitiskl jsem svoje stehýnko k tomu jeho…možná jsem vypadal jako úchyl…"
Tímto jsem si dovolila citovat našeho učitele společenských věd. Jistě uznáte, že tento uvolněný neformální přístup (poněkud netypický pro vyučujícího), dokáže obyčejného pubertálního žáka lehce zaujmout. Jindy se profesor Hanák plně vžil do své role a začal nám širokými gesty a zvýšeným hlasem popisovat rozmíšku mezi ním a paní, jež mu z nepozornosti vkročila do vozovky. Jak se nám sám přiznal, tak rozčilování se u řízení automobilu patří k jeho oblíbeným způsobům relaxace.
Hanák: "Kam lezeš, babo?"
Žena: "Jdi do prdele!"
Hanák: "A hned jsem byl s tou babou kámoš. Samozřejmě vnitřně."
***
Možná si ještě někteří pamatujete našeho vzácného profesora na fyziku. Stále se nepoučil a hází nám, sviním, perly svého vědění. Rád se snaží žákům jejich nepozornost oplácet humorem. Pro lepší přiblížení situace jsem si dovolila připsat pár poznámek:
(Učitel útočí.) "Tak Čapka nám odpoví na tuto problematiku? Tváří se, že přemýšlí."
(Marná snaha spolužáka vypotit něco smysluplného.)"No…asi…"
(Učitel zavětřil snadnou výhru.) "Zatím dobře!"
(Žák ztrácí odhodlání.) "Ehm…"
(Vítězný výkřik.) "Jde nám to správným směrem!"

Pouze jedinkrát jsem zanedbala své poslání a nesmazala tabuli, když jsem měla službu. Profesor toho náležitě využil.
"Kdo je služba?"
Přihlásila jsem se.
"Tak to ke mně půjdeš o Velikonocích uklízet domů, když já za tebe musím mazat tabuli. Máš někoho, kdo ti přijde pomoct?"
"Spoustu ochotných spolužáků," odpověděla jsem s úsměvem.
Třídou zazněl pochybovačný smích.
"A kdo přijde konkrétně?"
"Ehm…"
Khali bez zaváhání zvedla ruku a učitele tím usadila.
"Tak příště plň své povinnosti!" pokáral mě a chopil se houby.
"Ale maže dobře," podotkla Khali šeptem.
***
První cenu za Nesmysly získává…dějepisářka!
Pamatuji si ještě velmi dobře jednu hodinu (ostatní ne, ty trávím v polospánku).
Naše dějepisářka se vyžívá v udržování očního kontaktu se studenty, kteří by se nejradši sesunuli pod lavici a usnuli.
Byla řeč o Kleopatře a učitelce za oběť padla Krona, sedící vepředu.
"Byla to Caesarova velká láska…" vedla monolog a vyžadovala její pozornost. Krona ji pozorovala skelným pohledem a přikyvovala. Jakmile se od ní profesorka otočila zády, gestikulovala na mě a Khali. Význam byl jasný: Bzum, bzum!
Tento dějepisný exponát ženského pohlaví se dále vyznačuje zápasy s dataprojektorem a stahováním rolet, což se stává vražedným pro mou a Khaliinu bránici.
Raději vynechám část, ve které si rukou prohlábla vlasy a ve zbylém čase čtyřiceti minut jsme pozorovaly její odstávající ofinu.
Celý popis zakončím jedním jejím přeřekem: "Ludvík Pobožný byl jeho sen…totiž syn!"
***
Můžeme doufat, můžeme se modlit, avšak naše matematikářka zůstává stejná. Ovšem když se nad tím zamyslím, tak nebýt její "zvláštní" povahy, nikdy bychom si neužili tolik legrace. Musím přiznat, že začátky s ní byly nejkrušnější. Nedávno byla zvědavá, co budeme v čase maturit dělat, a předtím, než nám napařila spoustu šílených, nevypočitatelných příkladů, se zeptala:
"Kam jdete v pondělí?"
Třída odpověděla sborem: "Do Tramtárie."
Na vysvětlenou: Tramtárie je místní divadlo.

V učitelčiných slabších chvilkách se zábava opravdu rozjede.
Krona se ke mně naklonila a polohlasem řekla: "Já ti nakreslím, v jakém stavu je Slezáková."
Chvilku něco čmrkala na kraj sešitu a pak obrázek odkryla. Já jsem se pokusila o slabou interpretaci jejího uměleckého díla a nápadu:


(Kdo nepochopil, nebo se mu to nezobrazuje (pardon, nějak to blbne), tak na obrázku je vyobrazen maják, na který šplouchá vlna.)

Podvodní tajemství

6. května 2012 v 22:27 | Tigris |  Povídky
Žiju, jsem zdravá a spokojená. :D Měla bych mnoho výmluv, proč tu nic nepřibývá, ale nebudu vás s nimi zatěžovat. Abych se nějakým způsobem motivovala, tak jsem přiložila anketu, hlasujte prosím a komentáře také potěší. :) Hezkou četbu a psaní zdar!

Červená škodovka vjela na příjezdovou cestu a zastavila. Z auta vystoupila zhruba čtyřicetiletá žena se světle hnědými vlasy.
"To je dnes krásný den! Honzo, Lojzo, trochu života do toho umírání!" nutila k aktivitě svého syna a manžela.
"To je nuda," zívl její dospívající potomek a nemotorně se soukal z automobilu.
"Miláčku, opravdu jsi na dovolenou nemohla vybrat jiné místo?" zabručel nespokojeně Alois.
"Ne, tys měl spoustu práce a neměl čas, tohle tě alespoň odtrhne od městského shonu. Budeš trávit čas s rodinou," řekla nekompromisně Helena. "Reklama na internetu výjimečně nelhala, je tu nádherná příroda a ta cena za ubytování je víc než výhodná. To bys měl ocenit, zlato, pro jednou mě nebudeš obviňovat, že moc utrácím."
"Ale já-" obhajoval se Alois.
"Budete se dlouho hádat? Chci si vzít z kufru tašku a vybalit si notebook," přerušil ho syn.
"Honzo, kolikrát ti mám říkat, abys mi neskákal do řeči?" napomenul ho otec.
Helena se radši rychle zeptala: "Kdo chce jet na cyklistický výlet?"
***
"No tak, šlápni do pedálů! Vždyť jsme teprve před chvílí vyjeli!" pobízela Helena Honzu.
"Já-už-nemůžu," funěl. "Slunko mi paří do zad a mám žízeň."
"Tak dobře, na chvíli si dáme pauzu, co třeba tam?" ukázala na nedalekou vodní nádrž a vrby, poskytující příjemný stín.
Zanedlouho už seděli na břehu rybníka a v chladné vodě si máčeli upocené nohy.
"Nesnáším rodinné dovolené," stěžoval si Honza s obličejem rudým od námahy.
"Ty kecko," zasmála se mu máma. "Tady máme být spolu, u počítače sedíš celé dny doma. Přemýšlela jsem, že-"
Nedořekla a vypískla, protože z vody vystřelila mrtvolně bílá ruka a prsty jí pevně obemkla kotník. Zděšně začala tápat kolem sebe ve snaze zachytit se něčeho pevného a vytáhnout se na souš, avšak už po pás vězela ve vodě.
"Honzo!" volala na syna, jemuž se hrůzou třáslo celé tělo. Přesto neúnavně zápasil, aby maminku dostal do bezpečí, ale z upocených rukou mu její paže pomalu vyklouzávala.
"Neudržím tě!" vykřikl zoufale.
Sledoval, jak se stále více nořila do vody, a nemohl s tím nic dělat. Najednou to v rybníku zlověstně zavířilo a Helena celá zmizela pod hladinou.
"Mami! Mami!"
Dříve, než se rozhodl, co udělá, objevil se před ním muž s velmi bledou pokožkou a téměř plešatou hlavou. Nosil otrhané oblečení šedozelené barvy a neurčitého střihu. Prázdné světle modré oči se upíraly na Honzu, jenž ustoupil o krok vzad.
Vodník řekl pouze: "Přiveď sem otce, jinak tvá matka zemře."
Pak skočil do rybníka.
***
Alois vylekaně vyskočil na nohy, když jeho syn vtrhl do obýváku jako neřízená střela.
"Tati, mamku má Vodník!"
Otci se nejdříve ulevilo, ale potom se rozčílil: "Nemůžeš jít se svými nejapnými žerty obtěžovat někoho jiného?! Ani nevíš, jak jsi mě vyděsil! Tak Vodník!! No jistě a já jsem Duch Svatý!"
"Ne, tati, mluvím vážně! Seděli jsme na břehu a najednou ji stáhl pod vodu! Říkal, že tě mám přivést, jinak mamku zabije!"
Alois viděl, že Honza je na pokraji zhroucení a v očích má slzy. Ani on nebyl tak dobrý herec.
"Doveď mě tam!"
***
Vodník shrbeně seděl na zkrouceném kmeni vrby a pozoroval silnici. Ze zatáčky se vyřítilo červené auto.
"Už jsou tady," promluvil ke zmítající se Heleně, svázané tlustými vodními řasami a jiným rostlinstvem. "Konečně si můžeme vyřídit účty."
Za okamžik spatřil otce se synem přicházet. Alois nedůvěřivě zkoumal okolí. Zvedl hlavu, když Vodník promluvil: "Lojzo! Jak milé je opět vidět známou tvář! Pod vodou se na mě ty ryby tak divně dívaly, no to bys nevěřil…"
Všiml si jeho ohromeného, nechápavého výrazu.
"Ale copak? Ty mě nepoznáváš? Snad jsi nezapomněl na svého souseda?"
"Josef…?" zašeptal nevěřícně. "To není možné."
"Proč by nebylo?" zavrčel Vodník a seskočil na zem. Helena se z jeho nenadálé blízkosti otřásla.
"Mrzí mě, že jsem do toho musel zatáhnout i tvou ženušku," pokračoval. "Ale zdá se, že sis hodně polepšil, od té noci…od té vraždy!" křikl dramaticky.
"Jaké vraždy?! O čem to sakra mluvíš?"
"On se ještě ptá jaké!" běsnil Vodník. "Ono nestačí, když dvacet let trčím pod vodou jako strašidlo! Pak že to jsou jen babské povídačky! Dvacet let čekám na svou pomstu a ty se tváříš jako neviňátko!"
Zhluboka se nadechl a ukázal jim křivý bezzubý úsměv. "Vzpomínáš na tu noc, kdy jsi prohrál svůj dům?"
"O čem to mluví?" zeptala se nejistým hlasem Helena. "Jaký dům? Tys tu někdy žil? Proč jsi mi nic neřekl?!"
Alois zavřel oči a zatvářil se bolestně.
"Nic jsem ti neřekl, protože jsem se styděl. Před dvaceti lety se tu pořádal pokerový turnaj. S Josefem jsme se oba dostali do finále…"
***
"Dorovnávám."
"Dorovnáváš? Ale čím? Už skoro nic nemáš," podotkl jízlivě Josef.
"Sázím svůj dům."
Všichni přihlížející zmlkli.
Josef pomalu přikývl a jednou rukou zajel pod stůl. Dělal však jakoby nic a nikdo si nevšiml, když jednu kartu v ruce zaměnil za jinou, kterou nenápadně strčil do kapsy. "Ukaž karty."
"Full house."
Po obličeji se mu roztáhl úsměv. "Čistá postupka."
Dusivé ticho přerušily jásavé výkřiky a gratulanti valící se k Pepovi, ale i soustrastná slova mířená k Lojzovi.
Za pár chvil alkohol naplnil hrdla hráčů a i Lojza si dal pár štamprlí slivovice na posilněnou. Našel Josefa sedět v koutě a nepřítomně hledět z okna na noční oblohu.
"Mohl bys na chvilku?" ukázal ke dveřím ze sálu a neviděni vyšli ven směrem k rybníku.
"Viděl jsem, že podvádíš," začal bez obalu Alois. "Nechtěl jsem to řešit před půlkou vesnice a jako přítel a soused tě chci poprosit, abys všem řekl, že se toho domu vzdáváš. Nemusíš se přiznávat k podvodu, jen vrať to, co mi patří. Peníze si klidně nech, ale dům právem náleží mně."
Opilý Josef se lehce zapotácel. "Ne. Nikdo o tom neví, kromě tebe. Neuvěří ti, budou říkat, že se mě lživě snažíš obvinit, aby ses nemusel vzdát toho baráku."
"Prosím!"
"Ne."
"Ty hajzle," drtil Alois mezi zuby a pomalu pěnil.
"Cos to řek? To bylo na mě?! To si nenechám líbit!"
Vrhli se na sebe a slovní přestřelka se změnila v souboj. V zápalu boje Josef uklouzl na vlhké trávě a spadl do rybníka.
"Pomoz mi! Utopím se!"
"Chyť se mě!"
***
"….nepodařilo se mi tě zachránit. Vyčítám si to dodnes," dokončil příběh Alois.
"Lžeš! Ty jsi mě tam shodil!"
"To si jen myslíš, ale bylo to jinak. Uklouzl jsi, oba jsme byli opilí a na pomoc nikdo nepřišel, i když jsem volal. Jediná moje skutečná vina je, že jsem se nikdy nedoznal k tomu, že jsem tam s tebou byl. Zapřel jsem tě. Tvoje tělo nenašli. Samozřejmě všechno podezření padlo na mě, avšak důkazy neměli žádné. Kvůli drbům jsem prodal dům, odstěhoval se do města a potkal tam svou ženu. Josefe, odpusť mi."
"Ale já jsem celé ty roky…myslel jsem…můžu sám…promiň mi to…," útržkovitě domluvil. "Jste volní."
Řasy propustily Helenu ze svého vězení a ona se rozběhla ke svým dvěma zachráncům. Pevně se objali a tiskli k sobě.
Vodník smutně potřepal hlavou, vkročil do rybníka a voda se nad ním se žbluňknutím navždy zavřela.