Duben 2012

Obrázek Hossana

23. dubna 2012 v 20:32 | Tigris |  Sundarban
Tento obrázek nakreslila Krona a mě velmi těší, že ji inspiroval zrovna můj příběh. Navíc obdivuju, že umí kreslit muže (chlapce), jelikož moje pokusy o kresbu opačného pohlaví obvykle končí vytvořením hybrida. :D A ještě k tomu naprosto neumím kreslit na počítači. Takže díky, Kron, moc jsi mě potěšila a obrázek se mi líbí. :)
Já kreslím pouze na papír a opravdu valná většina úspěchu je ve cviku a ne talentu. Ale všimla jsem si, že mnozí z blogerů nejen skvěle píšou, ale i kreslí. :) Svých špatně naskenovaných výtvorů vás radši ušetřím a už se kochejte Kroninou tvorbou.
P.S. Nevím, kdy se tu objeví třetí kapitola Sundarbanu, avšak možná napíšu nějakou klasickou jednorázovou povídku.
P.P.S. Mnohokrát děkuji za všechny dosavadní komentáře a kdybyste měli jakoukoli oprávněnou výtku, nebojte se to napsat.


Sundarban - 2. kapitola

18. dubna 2012 v 20:21 | Tigris |  Sundarban
Přišla jsem na to, že týden je optimální doba, za kterou stihnu napsat kapitolu. Už se mi daří najít si čas. :) Jinak stále prosím o vaše hodnocení, každý názor, jenž má hlavu a patu je dobrý. :) Mějte se krásně a přeji příjemné počtení. :)

Seznámení
I.
Mlha stoupala od řeky a halila vesnici probouzející se do nového rána. Ptactvo na sebe cvrlikavě upozorňovalo z banánovníků a mangovníků rostoucích podél neupravené cesty, která se vinula od řeky přes celou osadu. Kolem ní se krčily malé chaloupky z bambusu a střechou z dlouhých palmových listů.
Domorodci v barevném oblečení už se měli čile k práci, jež nešla odložit. Ženy se džbány na hlavách zamířily k nedaleké studni pro vodu. Jiné opravovaly potrhané rybářské sítě a další se odcházely postarat o pole. Dospívající dívky se buď staraly o nejmladší děti, nebo se vypravily do lesa na dřevo. Muži vyrazili k řece, aby se připravili ke každodennímu lovu ryb. Každý měl svůj úkol, bez něhož by tamní společnost nikdy nefungovala správně a jako celek.
Potom, co se všichni rozprchli různými směry, se vesnička téměř dokonale vylidnila. Ale na větvi vysokého stromu seděl za hustým listovým ukrytý sedmnáctiletý chlapec a bedlivě sledoval dění pod sebou. Nedbale houpal nohama a poslouchal zvuky z okolí. Pokřikování mužů, chrastění sbíraného dřeva, přežvykování bílé kozy, jež se pod ním pásla, bzukot včel i tiché plácání bosých nohou do suché hlíny, blížící se k němu.
Přitiskl se ke kmenu stromu, až jeho hnědá pokožka splynula s kůrou, a ani nedutal.
"Shardule?" volal ho známý hlas. "Kde jsi?"
V tom se Shardul odrazil od větve a jako kočka dopadl před přítele na zem. Hossan se lekl tak, že ztratil rovnováhu a svalil se do trávy.
Shardulovi se na tváři usídlil úšklebek. "Hledal jsi mě?"
"Kvůli tobě jsem si narazil zadek!" obvinil ho Hossan, přijal nabízenou ruku a vytáhl se na nohy. "Myslel jsem, že volný čas využiješ líp. Máš štěstí, že tě má Ekanga tak rád a vzal to dnes za tebe."
"Baví ho plavit se po vodě, stejně jako mě."
"A co je dneska v plánu?"
"Rybaření," odpověděl Shardul a rozběhl se k řece dřív, než Hossan stačil zareagovat.

Shardul zabořil prsty u nohou do mlaskavého bahna na břehu. Loď se už pohupovala na hladině a rybáři se připravovali.
"Jdeš s námi?" zavolal na něj Ráma.
Shardul se kousek musel brodit a pak vylezl na palubu. Hossan už dorazil také.
Rybářské plavidlo pomalu vyplulo proti proudu. Obrovští komáři je štípali do kůže a ačkoliv bylo časné dopoledne, teplota a vlhkost vzduchu dramaticky narůstaly.
Zastavili se uprostřed řeky a rozhodili sítě. Vypustili cvičené vydry, aby jim naháněly ryby.
"Tahejte!" poručil Ráma a se společným heknutím a táhnutím přeplněná síť dopadla k jejich nohám.
Vydry odměnili několika rybami. Malá hnědá zvířátka spokojeně splývala na zádech a v tlapičkách držela mrskající se úlovek.
Shardula inteligence těchto tvorů nepřestávala udivovat a Hossan mu dal za pravdu. Ostatně Hossan s ním souhlasil téměř ve všem. Byl jako jeho bratr. Vyrůstali spolu, ale přesto se Shardul obvykle choval jako vůdce a on ho následoval, což mu ovšem nevadilo, jelikož obdivoval názory a nápady svého nejlepšího kamaráda. Naštěstí Shardul stále udržoval v jejich vztahu rovnost a nesnesl by, aby se Hossan cítil podřízený.
V dálce se objevil černý stín, rychle se zvětšoval a Shardul i Hossan brzy poznali, že se jedná o loďku se čtyřmi cestujícími.
"Vždyť to je Ekanga!" vykřikl Shardul.
"Co myslíš, koho veze?"
"Nejlépe se zeptat," usmál se a naladil na angličtinu. Naučil se ji, když před rokem přijeli Angličani s ušlechtilými záměry a jali se učit domorodce svůj jazyk. Ekanga se tehdy také přidal, takže se najednou mezi šestnáctiletými dorostenci objevil sedmdesátiletý stařec. Měli ovšem co dělat, aby s ním udrželi tempo, jelikož se rozhodně nenechal zahanbit a ve třídě patřil k nejlepším.
Konečně je proud donesl až k rybářům. Ekanga je srdečně pozdravil a cizince jim představil jako Ryana, Thomase a Samuela. Všichni tři se tvářili zaraženě a seděli v malinké loďce namačkaní vedle sebe.
Shardul s úsměvem odvrátil hlavu a Ekanga se bidlem odrazil ode dna směrem k vesnici.
II.
Shardul seskočil z lodi do mělčiny tak prudce, až se bahnitá voda nadzvedla a pocákala Hossana.
"Počkej! Kam letíš?" volal na něj kamarád a následoval jeho mizející postavu.
Shardul se však toužil seznámit s cizinci, protože vždy chtěl poznávat lidi mimo jeho domovinu. Zajímalo ho, jak se chovají, jak mluví a hlavně proč tu jsou.
Uviděl je usazené ve stínu stromů u jedné z chatrčí.
"Zpomal, chlapče," mírnil ho Ekanga, "Trocha trpělivosti ti neuškodí."
"Jen ho nechte," zasmál se Ryan. "Když jsem byl mladý, taky jsem měl tolik elánu. Ale copak bys chtěl?" obrátil se na Shardula.
"Nepotřebujete nějak pomoct?" vychrlil.
"Hledáme stopaře," ozval se Thomas.
"Tak to jste na správné stopě," zazubil se Shardul. "Co chcete stopovat?"
"Tygry. Víš, co je tohle?" ukázal na fotoaparát.
Shardul přikývl. "Foťák. Viděl jsem to u turistů. Znám místo, kam tygři chodí. Dovedu vás tam," slíbil. "Budete mít ty nejlepší záběry. Víte, ono moje jméno v překladu znamená tygr."
"To je skutečně zajímavé," prohlásil Ryan bez špetky nadšení. Zamračeně si ho prohlédl. "A určitě tam trefíš?"
"Divím se, že pochybujete," ohradil se. "Ekanga vám potvrdí, že lepšího v okolí nenajdete."
"A taky zbrklejšího a tvrdohlavějšího," pousmál se stařec. "Ne, nebojte se, on vás zavede, kam potřebujete. Ručím za něj."
"Tak kdy vyrážíme?" zeptal se sebejistě.
"Zítra ráno."
Ekanga se zamyslel. "A chtěl bys, aby někdo šel s tebou? Třeba Hossan?"
"Hossan by nechtěl jít. Nemá takovou…důvěru jako já," kývl k příteli, držícímu se v uctivé vzdálenosti od jejich skupinky. "Zvládnu to sám."
Po této dohodě Ekanga zbystřil. "Myslím, že ženy se vrací. Bude oběd."
K jídlu byly čerstvě ulovené ryby. Vesničané utvořili kruh kolem cizí trojice, jež se v záplavě domorodců necítila zrovna ve své kůži.
Kladli jim otázky týkající se všeho, co je napadlo, od cestování, dění v hlavním městě Dhace, až nakonec zase došla řeč na tygry. Celkově k nim vesničané neměli zrovna ten nejlepší vztah. Někteří je nazývali lidožrouty, jiní byli především rádi, že zůstávají v divočině a nepletou se jim do života. A další, jako Ekanga nebo Shardul, je považovali za obdivuhodné tvory, které stojí za to pozorovat. To byl jeden z důvodů, proč se Shardul tak náruživě přidal k Ryanově výpravě. Ale trochu ho mrzel postoj, který zaujímal Hossan. Snažil se Shardula odradit, ba dokonce donutit zůstat doma. Bál se, že ztratí přítele a že se mu tam s neznámými lidmi něco stane. I přes to všechno nemohl ignorovat fakt, že Ekanga mu cestu povolil. A názor hlavy vesnice a Shardulova vychovatele, nemohl brát na lehkou váhu.
Každopádně nikdo neměl zásadní námitky a cestovatelé stopaře potřebovali. Bylo rozhodnuto.

Shardulovi se v očích odrážely zářící hvězdy na obloze. Přemítal, jaké dobrodružství ho čeká. Uslyšel za sebou šoupavé kroky. Zamžoural do tmy.
"Ekango?"
"Noc je tichá, poklidná," zamumlal starý muž a sedl si vedle něj. Položil mu ruku na rameno a starostlivě se mu zadíval do očí. "Dávej na sebe pozor, chlapče. Buď ostražitý. Nezapomeň, že v případě nouze je Příroda ta nejlepší ochránkyně. Řiď se svým instinktem a mysli na to, co jsem tě naučil."
"Já vím. Budu."
Ekanga mu pevně stiskl paži a s povzdechem se zadíval na dorůstající měsíc.



Sundarban - 1. kapitola

11. dubna 2012 v 9:10 | Tigris |  Sundarban
Blog slaví své první narozeniny! A k tomuto výročí, vám chci ukázat novou slibovanou kapitolovku. Kapitoly budou pravděpodobně delší, než jste zvyklí, ale věřím, že to vás od čtení neodradí. :) Samozřejmě bude hodně záležet na vašich názorech, tak se prosím vyjádřete v komentářích a napište, co se vám líbí a co ne. :)

Cíl v nedohlednu
I.
Slunce neúprosně svítilo a hnalo rtuť v teploměru až ke čtyřiceti stupňům celsia. Vysoký, zhruba třicetiletý muž vytáhl papírový ubrousek a utřel si jím zpocené čelo. Nepřítomně se zadíval na vzdalující se přístav plný stánků s barevnými stříškami a prodejců se všelijakým zbožím, čekajících na důvěřivé turisty. Jak už Ryan zjistil, Bengálci nebyli vlezlí obchodníci, ale nepřestávaly ho obtěžovat jejich zvědavé pohledy. Nedalo se mezi nimi pohybovat bez doprovodu všudypřítomných očí, jež bedlivě sledovaly kroky každého cizince. A Ryan se svými špinavě blonďatými vlasy a světlou pletí s davem nikdy nesplynul. Ostatně mu v prvních letech při pobytu v Bangladéši dalo rozpoznávání domorodců pořádně zabrat, jelikož jejich shodnými rysy byla čokoládová barva kůže, černé vlasy a tmavé oči, avšak zároveň povahové vlastnosti jako ochota a vstřícnost.
"Vy chtít přespat na lodi?" vyrušil ho z přemýšlení jeden z členů posádky.
"Určitě," přikývl Ryan, "pokračuju dál i se svými přáteli."
Pak chvíli sledoval další námořníky v kraťasech a s obnaženou hrudí, jak se ptají i ostatních cestujících, načež stočil zrak dolů do zakalené vody, zčeřené pohybem lodě uhánějící po řece. Nebyl si jistý, jestli je moudré opírat se o zrezivělé zábradlí, ale záruka pojistky, kterou uzavřel před cestou, ho uklidnila. Rukou zašmátral v náprsní kapse košile, vytáhl balíček cigaret se zapalovačem, zkušeným pohybem si zapálil a úlevně nasál nikotinový kouř do plic.
Díky bílému oblaku, jenž ho obklopil, se alespoň všechen bzučící hmyz přesunul obtěžovat jiné pasažéry. Ryan cigaretu sevřel mezi své tenké rty a vytáhl postarší fotoaparát. Bez většího přemýšlení o přesném záběru začal ledabyle fotit okolí, což zcela neodpovídalo profesionalitě, se kterou se snažil v tomto oboru vystupovat, a obvyklému chování cestovatelů na plný úvazek, pokoušejících se pořídit ty nejlepší snímky ze svých dobrodružství.
S foťákem na krku se procházel po palubě, až konečně našel své společníky, klábosící s usmívajícími se Američankami.
V duchu se rozčiloval, že se Thomas se Samuelem baví, zatímco on je všude hledá, když oba dobře ví, že proto tu ani jeden z nich není.
Po chvilce si všimli jeho naoko klidného výrazu a raději rychle zanechali hovoru se dvěma kráskami, aby nevyprovokovali jeho prchlivou povahu.
"Dnešní noc přespíme na lodi a ráno tam snad dorazíme," informoval je Ryan. "Měli byste se soustředit a nenechat se rozptylovat," kývl hlavou k Američankám.
"Víme, co máme dělat, díky za poučení," rýpl si kousavě Thomas, "Jen jsem chtěl zjistit, co se děje v naší rodné zemi, jelikož mi stačilo pár měsíců v téhle díře, aby mě znechutila."
"Já tu žiju už čtyři roky a nemůžu si na nic stěžovat," oponoval Ryan.
"To je právě to, co nechápu," ozval se Samuel, "Proč jsi tu neudělal, cos chtěl, a nevrátil se do Ameriky?"
"Asi k tomu mám své důvody."
"Spíš tu máš všechny domorodce obmotané kolem prstu," uchechtl se Thomas. "A proč by ses měl hnát někam, kde…"
"…je plno lidí podobných tobě?" dořekl Ryan, ačkoliv věděl, že takhle tu větu Thomas dokončit nechtěl. Přiložil si cigaretu k ústům. "Máš pravdu, stačíš mi ty a tvoje ego."
Thomas udělal krok k němu. "Vadí ti něco?"
"Ne, vůbec ne," odvětil s kyselým úsměvem a vyfoukl mu štiplavý kouř do tváře.
Samuel se raději vložil mezi ně a nadhodil: "Dorazili jsme do druhého přístavu, měli bychom si odnést věci do kajuty."
Loď skutečně začala zpomalovat, až zcela zastavila u břehu a upocení pasažéři se po můstku vyhrnuli ven, cítíce ve vzduchu vůni sladkých nápojů, linoucí se z nedalekého baru. Pouť do divočiny se stále jevila jen jako mlhavé zdání, protože civilizace byla vzdálená pár hodin plavby po vodě a k samotnému srdci Sundarbanu zbývalo mnoho kilometrů a ještě více propocených košil.
II.
Ryan se neklidně převalil ve spánku, přičemž téměř spadl z úzké tvrdé postele. Potichu zaklel několika dobře zvolenými nadávkami a posadil se. Za malým okénkem v kajutě byla stále tma, ale hvězdy už viditelně bledly. Thomas se Samuelem rušili ticho tlumeným pochrupováním. Ryan se chystal vyjít ze dveří, když v tom je někdo rozrazil a způsobil mu menší šok.
"Co se děje?" zasyčel na příchozího Bengálce.
"Dál neplout, vy vystoupit," oznámil mu, vytahujíc baterku. Párkrát na ní musel poklepat dlaní, než se rozsvítila, a namířil kužel světla do obličejů spící dvojice. Oba s sebou divoce škubli a rozhlíželi se kolem.
"Dejte tu baterku dolů, chlape!" okřikl ho Ryan a stlačil mu ruku se světlem k zemi. "Máme tam dorazit až k ránu," nechápal.
Bengálec zavrtěl hlavou. "Loď dál neplout," opakoval, "Vy muset přesednout."
"Přesednout kam?!"
"Já vás zavést za vesničanem."
V rychlosti si sbalili své věci a vyšli na palubu, kde už je očekával průvodce. Nikde nikdo nebyl, zdálo se, že jsou posledními cestujícími. Venku se ozývaly pouze zvuky všelijakého hmyzu a tichý proud vody narážející na kameny.
Ryan netrpělivě vytáhl cigarety a následoval Bengálce, který je vedl po cestě z dřevěných prken, vinoucí se mezi hustou vegetací. V šeru nebyl nikdo z nich schopen rozpoznat jednotlivé stromy, ale stejně ani neměli čas, protože domorodec šel velmi rychle, takže rozespalá trojice měla co dělat, aby držela tempo s jeho dlouhými kroky.
Rostlinstvo se před nimi rozestoupilo a spatřili tmavou siluetu muže, u jehož nohou se pohupovala vratce působící loďka.
Bengálec jim beze slov pokynul, ať nasednou.
"Žertujete?" zeptal se nevěřícně Ryan, zírajíc na rozpadající se kocábku, avšak to už druhý neznámý muž nasedal a chraplavým hlasem řekl: "To je jediná cesta."
Trojice cestovatelů si vyměnila pochmurné pohledy.
Po jednom podali stařešinovi těžké ruksaky, které s lehkostí naskládal do loďky tak, aby se nepřevážila. Poté nejistě nasedli, vypluli po proudu a starý muž dlouhým bidlem korigoval směr cesty.
"Co jste zač?" položil nepříliš zdvořilou otázku Thomas.
"Mé jméno zní Ekanga," odvětil polohlasně, ale přitom naprosto slyšitelně.
V Ryanovi vzbuzoval přirozenou úctu. Na okamžik se před ním přikrčil, než mu došlo, co dělá. Zaplnil nastalý klid otázkou: "Mluvíte skvěle anglicky, kdo vás to naučil?"
"Někteří přišli, jiní odešli. Já je něco naučil a oni učili mě."
Ryan se zamračil. "Pocházíte z té vesnice? Jak se jmenuje?"
"Domov," odvětil suše Ekanga a dlouhou tyčí popostrčil loďku, jež se příliš přibližovala ke břehu.
"Nezajímá vás, proč tam jedeme?"
Ekanga povytáhl obočí a zadíval se na něj svýma černýma hlubokýma očima. "Za tygry," odtušil.
"Fotit je," doplnil ho Samuel spěšně. "Prý je tu jejich útočiště. Chceme snímky tygrů v pravé divočině, ale asi není lehké nějakého najít. Proto budeme potřebovat pomoc někoho, kdo se tu vyzná. Doporučíte nám dobrého stopaře?"
"Stopař není podstatný, jestli se s vámi budou chtít tygři setkat, poznáte to."
"Jestli se s námi budou chtít tygři setkat?" zopakoval pohrdavě Ryan. "Chcete říct, že to oni sami si zvolí, že tomu tak bude, nebo ne?"
"Nemůže rozumět přírodě ten, který ji nevnímá a nenaslouchá jí."
"Víte, já často cestuji, ani nemáte tušení, kolik lesů, luk a stepí jsem už přešel a kolikrát jsem v pustinách přespával za těch nejšílenějších podmínek, jaké si příroda vymyslela."
"Ale o tom jsem nemluvil," usmál se Ekanga. "Všude na cestách jste se hnal za nějakým cílem a zároveň nevnímal to, co se vám příroda stále snaží ukázat. Za tu dobu, co jste se mnou, ustavičně mluvíte a ani jednou jste se nezaposlouchal do hovoru řeky nebo písně ptáků."
V tu chvíli vypluli ze zákrutu a naskytl se jim nádherný pohled na řeku, jež odrážela záři vycházejícího slunce. Tváře cestujících se zabarvily nádechem oranžové a červené. Ekanga se usmál a v duchu vítal Slunce. Potom se otočil a úsměv se mu rozšířil, když pohlédl na užaslé výrazy cestovatelů. Vše zahalila mírumilovná atmosféra, pouze Ryan skrýval rozhořčení, které u něj vyvolala Ekangova slova.