Březen 2012

Za zrcadlem

23. března 2012 v 20:54 | Tigris |  Povídky
Já vím a kaju se! :D Může se zdát, že na blog úplně dlabu, ale není to pravda. Usilovně vymýšlím jednu kapitolovku. Prozradím jen, že se odehrává v Bangladéši, parku Sundarbans. Mimochodem je to útočiště mnoha tygrů. ;) Hlavně doufám, že se to bude líbit. Nechám se překvapit. :D Ale teď jsem napsala jednu povídku pro oživení. Pěkně se začtěte...

"Pro dnešek to bude všechno, od příštího týdne začínáme se zkoušením!"
Tato poslední věta vyvolala u žáků vlnu nesouhlasného mručení, mísícího se s odšoupáváním židlí, ale to už mladý vyčouhlý učitel dlouhými kroky vycházel ze třídy s učebnicemi fyziky v podpaží a hlavou plnou starostí.
Na chodbě ho míjeli studenti a někteří ho zdravili, avšak jediné na co v tu chvíli myslel, byla hromádka neopravených čtvrtletních prací z matematiky a štos papírů, jenž měl do zítřka vyplnit a odevzdat řediteli.
S hlubokým povzdechem se zavřel v kabinetu a veselý ruch zvenku utlumily dubové dveře, na nichž byl z vnější strany upevněn štítek se slovy:
Lukáš Navrátil
matematika, fyzika

Jeho pracovna byla nevelká místnost s několika kusy starého nábytku a dvoukřídlým oknem, ze kterého se loupal bílý nátěr. Prach již zanesl police s knihami, majícími složitě vyhlížející názvy od autorů pyšnícími se nejméně čtyřmi jmény.
Učitel Navrátil si unaveně sedl na rozvrzanou židli, popostrčil brýle na nose a pustil se do práce. Po době, jež se mu zdála nekonečná, pohlédl z okna a upřímně se podivil, že se setmělo. Dospěl k názoru, že mu krátká pauza neuškodí a papírování dodělá později.
Procházel tmavou budovou, když spatřil černou siluetu, blížící se k němu. Pohybovala se shrbeně a těžkopádně. Zatajil dech a zvolal: "Kdo je tam?"
"To jsem jen já!" ozval se hlas školníka. V tu chvíli prošel kolem okna a měsíční světlo ozářilo jeho obličej.
Učitel si úlevně oddechl a tep nabral opět správnou frekvenci.
"Ani nevíte, jak jste mě vylekal," zasmál se, "Omlouvám se, že se tu tak potloukám, ale mám hodně práce a musel jsem zůstat déle. Hledal jsem automat s kávou," objasnil mu. "Bohužel se mi zdá, že nefunguje elektřina. Vypínače nereagovaly."
Školník se zazubil a ukázal tak díru ve svých zubech: "Právě proto se tady plahočím. Jen chvilku počkejte, musel vypadnout nějakej obvod. Jestli se po tmě nevyznáte, tak automaty jsou o patro nad náma, nedaleko od záchodků."
"Ach, děkuji...Snad už za hodinku budu mít vše hotové, takže pak půjdu. Dobrou noc."
"Jo, jo, není zač," pokyvoval hlavou školník, "No, ale proč jste si nevzal práci domů, pane Navrátil? Většina učitelů to tak dělá."
Na jeho tváři se objevil podivný výraz: "Víte, já nemám důvod...nikdo tam na mě nečeká." Smutně se pousmál.
"Aha," zamumlal školník, "Tak dobrou."
Učitel téměř poslepu vystoupal po širokém schodišti, přidržujíc se zábradlí, aby neupadl.
Po chvilce nalezl automat a každá koruna dopadající na dno se hlasitě rozléhala po prázdné škole. Opřel se o okenní parapet, popíjel přeslazenou kávu a pozoroval měsíc v úplňku.
Z ničeho nic mu uši zaplnil příšerný jek. Vysoký, nepříjemný, zmrazující hlas, který pronikal pod kůži až do jeho prudce bušícího srdce. A pak vše ztichlo. Stejně však slyšel ozvěnu volání dál.
Nedopitý kelímek mu vypadl z roztřesených rukou a jeho obsah se rozlil po dlaždicích. On ničeho nedbal a rozběhl se za zdrojem svého neklidu. Udýchaně zastavil před pánskými záchody a horlivě přemýšlel. Co to bylo? Jak to, že nikde neslyším starého školníka se belhat, aby zjistil, co se děje? Co to bylo?! Ticho, hlupáku, okřikl se, tohle nikam nespěje, když jsi tak zvědavý, vejdi dovnitř...Možná bych neměl...Ale co to sakra bylo?!
Tyto myšlenky ho znejistěly ještě víc. Rozhlédl se po liduprázdné chodbě a váhavě vešel na záchody.
Malý úzký prostor se zdál ještě tmavší než zbytek školy, čemuž nepřispívala miniaturní okýnka u stropu. Nebylo tam nic zvláštního...umyvadla, záchody, zrcadla a jedna usychající květina.
"Je tu někdo?" zavolal přeskakujícím hlasem učitel. Žádná odpověď nepřišla. Zkusil rozsvítit. Jedna zářivka zablikala a mdle osvítila své okolí. Přišel ke světlu a nad proudem vody z kohoutku si opláchl si obličej od lepkavého potu. Vzhlédl a zrak mu padl přímo na zrcadlo. Zděšeně vykřikl a uskočil ke stěně. V zrcadle se odrážel on, ale jakoby stál zasunutý, v pozadí, jen jako mlžný opar. Sytými barvami a zřetelnými obrysy naopak vynikala druhá osoba, stojící uvnitř v zrcadle.
Byla to mladá žena s přitažlivou figurou, černými vlasy a ještě černějšíma uhrančivýma očima. Měla bledou pleť a velmi odvážné rudé šaty neobvyklého střihu, které by učitel za jiné situace označil jako zcela nevhodné pro jakoukoli ženu s trochou soudnosti.
Svůdně se na něj usmála: "Konečně. Tak co myslíš, Lukáši, líbím se ti?"
Oslovený se nezmohl ani na přikývnutí. Nemluvě o šoku z toho, že ta žena zná jeho jméno.
"Jmenuji se Laura," prohlásila konverzačním tónem. "Proč žasneš? O tomhle tvé učené knihy nemluví?" zeptala se s úsměškem, jež ji dělal ještě děsivější.
"Sice nečekám příliš dlouho, avšak nepatřím mezi nejtrpělivější lidi," pousmála se, "Lidi možná není ten nejlepší výraz."
Učitel se snažil vzpamatovat: "Co...co jste zač? Jak...můžeš být v tom zrcadle?" vykoktal.
"Tím se nezatěžuj. Jen tímhle krámem," pokynula k zrcadlu, "musím projít. Ačkoliv na přemýšlení budeš mít dost času, to mi věř. Dokonce celou věčnost."
"O čem to mluvíš? Nevím, kdo a jak to udělal, ale já na takové vtipy nemám náladu!" bouřil se učitel a chtěl rázně odejít.
"Stůj!" zavelela Laura ledově a muž strnul na místě.
"Pojď k zrcadlu," pokračovala.
Učitel si připadal jako loutka na provázcích a i když se vzpíral, nemohl nad cizí silou zvítězit. Jeho odpor přišel příliš pozdě.
"A teď se ho dotkni," mluvila Laura dál po tom, co splnil předchozí příkaz. Zároveň k němu ze své strany zrcadla natahovala ruku. Oba se ho dotkli.
Učitel cítil hrozný chlad, šířící se jeho prsty až k hrudi. Pak ho zrcadlo vtáhlo dovnitř, do jiného světa, a Laura se objevila na jeho místě. Kolem něj bylo vše zšeřelé, ve špatném světle, nepřátelské. Tady přece nemůžu zůstat, sem nepatřím! pomyslel si zoufale.
Laura, jakoby četla jeho myšlenky, povýšeně řekla: "Možná, že bys tam neměl být, ale už není úniku. S tebou to šlo lehce, o co horší by to mohlo být s ostatními smrtelníky?"
"Ale to nemůžeš! Proč to děláš?!"
"Zkus se zamyslet," mrkla na něj a upravila si šaty. "Tak sbohem, člověče," mávla směrem k zrcadlu a dveře se za ní s vrzáním zavřely.