Leden 2012

Příběh o Kryštofovi

26. ledna 2012 v 16:12 | Tigris |  Povídky
Tohle je slohová práce, jež jsme nedávno psali. Zadaný byl jen konec, označený kurzívou, a k němu jsme měli vymyslet příběh. Psaní zdar!

"Kryštofe!" zavolala jsem na svého třináctiletého synka, "Pospěš si, nebo nám ujede autobus!"
"No jo!" zněla jeho odpověď.
Zvedla jsem těžký kufr a táhla ho k autobusové zastávce. Sníh mi jemně křupal pod nohama a mráz štípal do tváří.
Kryštof se okouzleně rozhlížel po neznámém městě a chytal sněhové vločky na jazyk. Jako by ani neslyšel, co jsem mu říkala. Zhluboka jsem si povzdechla a zaháněla z očí slzy, když jsem si vzpomněla, proč jsme tady.
Má matka před týdnem zemřela a já s Kryštofem jsme se stěhovali do jejího domu. Jakožto svobodná matka jsem potřebovala nějak zabezpečit svého syna a dědictví přišlo v pravou chvíli. Nebylo mi zatěžko opustit starý domov. Neměla jsem kontakty, přátele ani pořádnou práci.
Autobus jsem uviděla z dálky přijíždět. Rychle jsem kývla na Kryštofa, aby ke mně přišel. Vytřepala jsem mu sníh z blonďatých vlasů a nastoupili jsme do autobusu.
"Kampak to bude?" zeptal se s úsměvem mladý řidič.
"Až na konečnou."
"Třicet korun, prosím."
Z peněženky jsem vytáhla potřebnou částku, ale řidič pokračoval: "Ten klučina je váš?"
"Ano, to je," přikývla jsem hrdě a pohladila Kryštofa po vlasech.
"Hrozně se podobáte své matce," dodal.
"Hm...vážně? Děkuji, pane...?
"Strouhal."
"Snad se zase brzy uvidíme," ukončovala jsem konverzaci.
"Jo. A k ještě byste měla vědět, že ten dům není v moc dobrém stavu."
"Určitě si poradím," usmála jsem se a posadila na sedačku.
***
Později se ukázalo, že měl pan Strouhal pravdu. Dům byl napůl zchátralý a celý nakřivo, jak se do něj z východní strany opíral vítr. Měl dvě patra, nahoře byly ložnice s koupelnou a dole obývák a kuchyňka.
Rozsvítila jsem světla, avšak náš nový příbytek zůstával tmavý a nehostinný. Začala jsem vybalovat věci a uklízet. Kryštof si hrál venku za domem a já jsem stále nervózně vyhlížela z okna, kdyby ho napadlo prozkoumat blízký lesík.
"Mami!" ozývá se jeho vystrašený hlas, který mě nutí bleskově vyběhnout z domu a následovat ho ven, do náruče večera.
"Co se stalo?!" ptám se zděšeně.
"Tam u těch stromů," vykoktává, ukazujíc k vysokým borovicím.
"Co jsi viděl?"
"Asi tam byl duch..."
***
V příštích dnech se to zjevení objevilo několikrát, ale pokaždé ho viděl jen Kryštof, kterého to vždy velmi rozrušilo. Zdravý rozum to sváděl na jeho bujnou fantazii, jenže jsem se nemohla zbavit zvláštního pocitu, že přízrak je skutečný.
Jednou v noci mě probudil tajemný vánek proudící mým pokojem. Otevřela jsem oči a v úžasu málem vykřikla.
Nad zemí se vznášel perleťový duch mé matky. Zůstaly jí i kulaté brýle a rozježené vlasy. Jako omámená jsem vstala a tiše našlapovala za ní.
Dovedla mě doprostřed obývacího pokoje a ukazovala na dřevěnou podlahu. Potom mi poslala vzdušný polibek, zamrkala a zmizela.
Příštího dne jsme přišli na to, že přesně v místě, na jež mě upozornil duch, se uvolnilo prkno. A největší div byl, že pod ním jsme našli matčiny peněžní úspory. Rovného půl milionu!
Tato zpráva se roznesla po okolí a Martin, tedy pan Strouhal, u nás zůstal celý den a jen těžko jsme se loučili.
"Tohle je dar od mé matky, Kryštofe," šeptám, sedíc u něj na posteli. Usmívám se sama pro sebe, vstávám od spícího Kryštofa a zatahuji záclony. Zítra se oba vzbudíme a na vše, co jsme v minulých dnech prožili, se budeme snažit zapomenout. Začneme nový život.

Pravá tvář

21. ledna 2012 v 17:28 | Tigris |  Povídky
Doufám, že se máte krásně a studující budou mít na vysvědčení samé jedničky. ;D Snad se bude povídka líbit, souhlas i nesouhlas prosím vyjádřete v komentářích. Budu vděčná za konstruktivní kritiku. Příjemné počtení.

"Nebreč, Renčo," konejšila ji Sandra, "Jsou pitomí, nevšímej si jich."
Renatě se slzy valily po tvářích. "Já už to nevydržím! Nedokážu strávit jejich neustálé posmívání."
"Tak dost," poručila Sandra a přinutila svou kamarádku se zvednout ze studených kachlí a podívat do zrcadla. Odrážely se v něm dvě patnáctileté dívky. Ta vyšší, hnědovlasá, s oříškovýma očima byla Sandra. Renata se smutně dívala na svůj odraz. Viděla se jako nehezká holka s dlouhými rudými vlasy, zbytečně hustým obočím a moc velkým nosem.
"Až na ty oči červené od pláče, ti to sluší," zasmála se Sandra. "Nenech si od spolužáků namluvit cokoliv jiného, jsi krásná a chytrá, uvědom si to."
Renča se na ni nevěřícně otočila a zavrtěla hlavou.
"Bude zvonit na hodinu, pojďme…" zašeptala unaveně.
***
Renata se po cestě domů utápěla ve chmurných myšlenkách a ani krásné slunečné počasí jí nedokázalo zvednout náladu. V hlavě jí zněly posměšky a urážky ostatních. Nechápala to. Vždy si připadala normální, ale před půl rokem to začalo nenápadným pošťuchováním a přerostlo v tento teror. Netěšila se jako zbytek obyčejných školáků domů, protože věděla, že ji tam čeká pět sourozenců a stále spěchající rodiče. Byla nejmladší v celé domácnosti a cítila, že občas bývá zanedbávaná, což jejímu sebevědomí moc nepřidalo. Dle Renatiného názoru jediný, kdo se o ni opravdu zajímal, byla její nejlepší a jediná kamarádka Sandra.
Renata přišla k velkému bílému rodinnému domu a neochotně vzala za kliku. Uvnitř byl podle očekávání neuvěřitelný ruch.
"Ahoj! Já večer odcházím! Takže umyj nádobí a vyluxuj obývák," ozval se hlas její matky z koupelny.
"A proč to nemůže udělat Tereza?" zeptala se mrzutě Renča.
"Protože mám rande, takže do pokoje mi nechoď," odsekla její sestra, vyběhla po dřevěných schodech do patra a zabouchla dveře.
Renata vstrčila hlavu do obýváku, který okupovali její dva bratři. Dívali se na starý válečný dokument a vypadali velmi zaujatě. Raději zase zavřela dveře a zamumlala: "A kam můžu jít já, když jsou všechny místnosti v domě obsazené?!"
Její maminka zbystřila: "Tak udělej, co jsem ti řekla a do té doby se prostor třeba uvolní."
"Třeba…" zabručela a vztekle vydupala schody.
Prudce do ní vrazil její bratr Michal a učebnice, jež držel pod paží, se rozsypaly po podlaze.
"Dávej přece pozor!" řekl nerudně a zohnul se, aby drahocenný náklad sesbíral.
"Fakt katastrofa! Skoro jsi mi přivodil otřes mozku a zajímají tě jen nějaké pitomé knížky!" vykřikla, nevšímajíc si jeho ublíženého výrazu. Měla všeho dost. Vtrhla do nejbližších dveří, které vedly na půdu a sesula se na zaprášená prkna na zemi.
Slunce prosvětlovalo místnost přes střešní vikýře a rozveselovalo celé podkroví přetékající odloženými věcmi. Kupily se tam staré noviny, oprýskané hračky, zažloutlé knihy, staré špinavé akvárium po rybičkách a další krámy. Renatinu pozornost ovšem přitáhlo velké zrcadlo v bílém kulatém rámu stojící v rohu. Vypadalo to, že se na něm zub času ani nepodepsal. Renata si před něj sedla do tureckého sedu a zvědavě se zadívala na nápis na jeho horním okraji.
Bylo tam napsáno: Miluj sám sebe…
Renča pohlédla do zrcadla a uviděla svou zamračenou tvář a rozcuchané vlasy. Ten pohled se jí nelíbil, upravila si vlasy a vzpomněla si, jak jednou ze Sandrou byly na bazéně a jaký trapas se jim tam povedlo předvést. Tato vzpomínka jí vykouzlila na tváři úsměv a oči se jí rozzářily.
V tu chvíli zrcadlo přestalo odrážet výjev na půdě a místo toho se zamlžilo stříbřitým oparem. Renata na něj vyvalila oči a překvapeně sledovala, jak se v něm ukazují slova.
Jsi krásná…máš nádhernou duši…řekni mi, proč se trápíš?
Renča nemohla najít odpověď a zrcadlo pokračovalo:
Jsi jedinečná…jsi svá…nenech si to vzít…
Zatajila dech a opakovala si přečtené věty.
Máš v sobě neobvyklé světlo…rozžehni ho a buď šťastná…miluj se a buď milována…zasloužíš si to…vždyť láska k tobě sama přijde, když jí dáš šanci…přijmi se taková, jaká jsi…
Chvíli bylo ticho.
A teď se podívej na odraz Tvé duše, ale pamatuj, že ti můžu ukázat jen to, jak vidíš samu sebe…
Renata se napjala a naklonila se k zrcadlu, jež opět vypadalo zcela obyčejně. Avšak nic se nedělo.
Co to má být? pomyslela si rozhořčeně, ale když se zamyslela, najednou jí pohled na svůj obličej naplňoval dobrým pocitem a ne znechucením. Byla vděčná za nenápadné části obličeje, které ji odlišovaly. Najednou se dokázala vidět v pravém světle a i vše kolem jakoby nabylo sytých barev a obrysů.
Opravdu jsem ve své podstatě…hezká…, uvědomila si s radostí.
"Děkuju ti," zašeptala k zrcadlu, popadla aktovku a s úsměvem na rtech vyběhla ze dveří.
***
"Zajdeš si na plastiku, Renato?" provokoval ji spolužák Petr o přestávce.
"Zajímavé, že to říkáš zrovna ty, ale já se obávám, že tobě nepomůže už ani kvalifikovaný chirurg," oplatila mu se smíchem stejnou mincí.
Petr otevřel ústa, ale zase je zavřel, když nevěděl, co na to říct.
"Radši už mlč," pousmála se, "Možná bys měl své problémy začít řešit a ne si je vybíjet na někom jiném. Díky…" dořekla a otočila se k němu zády, aby si mohla povídat se Sandrou.
Všichni byli náhlou změnou Renatiného chování příjemně zaskočeni. Pro ni samotnou byla nejdůležitější nabytá sebedůvěra a to, že se začala mít ráda.
Po škole šla rovnou domů a na půdu za tajemným zrcadlem. Ale ať hledala, jak hledala, zrcadlo tam nebylo.
Zamyšleně sešla dolů do kuchyně a zeptala se mamky: "Mami? Nevíš, kam se podělo to zrcadlo, co bylo na půdě? Mělo bílý rám a nahoře byl nápis…"
"Cože?" vzhlédla její maminka od sporáku, "Žádné zrcadlo jsem tam jaktěživa neviděla a ani si nepamatuji, že bychom nějaké podobné měli…"

Krátký výtažek z matematiky

12. ledna 2012 v 13:02 | Tigris |  Fórky z naší školky
Doufám, že se trošku pobavíte tímto článečkem. :D Jen pro oživení. Kéž byste tam mohli být.
Obvykle naše matematikářka přijde do hodiny již rozladěná, načež začíná se svou oblíbenou zábavou - přesazováním žáků.
"Tadeáši!" vykřikne. "On by se s Čangou bavil, že?" ptá se spolužáků v první lavici. Souhlasně přikyvují.
"Takže, Tadeáši," pokračuje, "běž za Čangou..."
Takhle probíhá i zbytek hodiny.
Profesorka obchází kolem lavic a zastaví se u spolužáka.
"Ten sešit máš do dějepisu, do ZSV...?!"
"Do biologie," odpoví nevinně.
O chvilku později si sedne za mě a Khali a poručí: "Tadeáši, pojď za mnou. Je mi tu smutno." A tudíž se oslovený kluk vrací na místo, ze kterého byl původně přesazen.
Khali se zamyslí, nasadí vážný výraz, pokývne hlavou k profesorce a pronese: "Její zuby jsou jako hvězdy...tak velké, žluté a tak daleko od sebe..."
Poté nás matematikářka Slezáková odvádí na oběd, kde uvidíme její malou dceru.
"No vida, malá Slezinka..."

Temné setkání

4. ledna 2012 v 14:36 | Tigris |  Povídky
Po dlouhé době se hlásím, že žiju. Nedivte se, že na Vánoce ani Nový rok nevyšel žádný duchaplný článek s názvem "Šťastné a veselé!", nechtělo se mi na toto téma nic psát, ale myslela jsem na Vás. ;-)
Vánoční prázdniny byly skvělé, avšak příliš krátké. Doufám, že jste si je řádně užili.
Měli jsme do školy napsat cvičnou slohovku, tak ji sem dávám, aby se tu alespoň něco dělo. Není moc dlouhá, protože ani neměla být. Takže tentokrát z trochu strašidelnějšího soudku. Komentáře jsou žádoucí.

"Brzy ahoj!" loučila se se mnou má kamarádka Lucy.
Usmála jsem se. "Čau!"
Domovní dveře se za mnou s hlasitým skřípěním zavřely. Zachumlala jsem se do své červené šály a rychle vykročila do chladné noci. Město bylo tiché, nehybné. Jako by se zastavil čas. Zhluboka jsem se nadechla a zahnala tísnivý pocit.
Šla jsem nejkratší cestou, přes náměstí. Moje kroky se hlasitě rozléhaly a odrážely se od zašedlých, starých domů.
Na rameno mi dopadla velká sněhová vločka a za okamžik začalo hustě sněžit.
Najednou se pět metrů ode mě nenápadně pohnulo víko od kanálu. Ztuhla jsem na místě a ani nedýchala.
S obrovským rachotem se poklop odsunul úplně a ze země se vynořila třímetrová postava temná jako ďábel sám. Prudce se ke mně otočila čelem a zavrčela. Vykřikla jsem strachy a nevěřícně si prohlížela vlčí hlavu, dlouhé drápy a žhnoucí, rudé oči, jež mě probodávaly.
Ačkoli všechno ve mně křičelo, ať utíkám, nebyla jsem schopná pohybu.
Černá postava, připomínající samotného egyptského boha Anubise, se ke mně přiblížila.
"Bože, ochraňuj mě," zašeptala jsem roztřeseně a zavřela oči připravená na svůj konec.
Divoký řev mě donutil otevřít oči. Tvor byl lapen v stříbřité, vlnící se kleci, která dokonale plnila svůj účel a vězni neposkytla možnost k úniku.
"Utíkej!" ozval se mi v hlavě klidný, ale důrazný hlas.
Nechala jsem celý děsivý výjev za sebou a rozběhla se pryč. Netvorův rozzuřený ryk mi zněl v uších dlouho po tom, co jsem doběhla do bezpečí domova.