Prosinec 2011

V ohrožení magie - kapitola 8.

18. prosince 2011 v 14:53 | Tigris |  V ohrožení magie
Tohle je již poslední kapitola. Byl to spíš zkouškový příběh. Jak dopadl, posuďte sami. Komentáře uvítám.

Dveře s prásknutím vylétly z pantů. Alexandra v rudých šatech s hlubokým výstřihem vyšla ze svého vězení na chodbu. Tvrdý výraz v její tváři naháněl hrůzu. Oči jí plály a vlasy vypadaly jako živé. Vlnily se a svíjely jako malí hádci.
Rozhodně vykročila a její kroky se nesly celým hradem. Pochodně slabě svítily, stíny Alex plíživě následovaly, chtěly ji obklopit a už nikdy nedopřát pohled na světlo. Zmocnila se jí magie a zatemnila její smysly a myšlenky.
Nebyl pro ni problém nechat se dovést magií až k bráně, která se vrzavě otevřela. Přes hvězdy se přetáhly mraky jako tmavá těžká pokrývka. Přes náměstí vyrazila ke stájím. V tu chvíli ji někdo chytil za ruku a strhl zpátky.
"Alexandro, stůj!" vykřikl vyděšeně hlas, jež oslovená nečekala, že ještě někdy uslyší.
Pomalu se otočila a její sestra se při pohledu do jejího obličeje zděsila.
"Už mi nemůžeš poroučet, Tanyo," pronesla Alex nepřítomně.
"Dej si to kolem krku, sestro," prosila Tanya a podávala jí stříbrný medailon.
Alex hrozivě zasyčela a o krok couvla. "Schovej to!"
Tanya se nenechala zastrašit. "Dal mi to náš otec, když umíral. Říkal, že si ho nemáš nikdy sundávat, jinak..." zarazila se.
"Jinak co?" pobídla ji tiše Alex.
Tanya zavřela oči a zašeptala: "Jinak to skončí špatně."
"Jsi nebezpečná, Alex!" pokračovala. "Jak pro sebe, tak pro ostatní!"
Alex se napřímila. "A ty směšná. Kdyby jsi mě neutlačovala celé ty roky, neponižovala, neshazovala, tak bych to možná pochopila, ale teď z tebe mluví závist."
"Hloupost!" křikla její sestra. "Nenásledovala jsem tě, abych se vrátila z nepořízenou!"
Náhle se z hradu vynořil lord Elnor.
"Alexandro, poslouchej mě! Mluvil jsem s tvou sestrou a má pravdu! Vezmi si ten medailon!" dořekl a stoupl si vedle Tanyi.
"Vy to asi stále nechápete," ušklíbla se Alex. "Nemusím vás poslouchat, jsem silnější než kdokoli na tomhle mizerném světě! Objevila jsem pramen moci, který pramení ze mě samotné!"
"Nekontrolovaná magie je špatná," přesvědčovala ji Tanya téměř plačky. "Ovládli tě, dej si říct!"
"Mě nikdo neovládá!" zaduněl ztemnělým náměstím její hlas. "Já jsem svobodná! Jediní lidé, kteří mě kdy ovládali, jste byli vy dva!"
Okolím náhle začala prosakovat divoká magie. Vítr cloumal stromy a děsivě vyl. Po černém nebi sjel blesk a ozářil scénu na náměstí. Alexandru vznášející se tři metry nad zemí a dva malé ustrašené lidi, krčící se k sobě a snažící se vlastní magií ochránit.
Bouřka hlasitě řvala, vichřice rvala stromy z hlíny. Podobné uvolnění moci nikdy nikdo neviděl.
Najednou všechno utichlo, mraky se rozptýlily a zůstal jen mrtvý klid, děsivější než předešlá zuřivost živlů.
Alexandra se zřítila na kamenné dlaždice. Tanya s Elnorem opatrně zvedli hlavy.
Tanya si klekla ke své sestře. Byla mrtvá. Oči jí vyhasly a pleť zpopelavěla. Nezbyla v ní už ani kapka života.

Pohřbili ji v lese mezi staré, letité duby.
Ležela pod zemí, hromadou hlíny, tichá a nehybná s lehkým úsměvem na rtech a stříbrným medailonem kolem krku.
Konečně se dočkala svobody, po které tolik toužila...

Čekání na Lásku

11. prosince 2011 v 11:01 | Tigris |  Básně
Další amatérská básnička vytvořená za jízdy v autě. Je taková...ehm... Radši hodnoťte sami. :D

Čekání na Lásku

Mám jen sny a marné plány,
stále přemýšlím, bez ustání,
svět kolem mne uhání splašeně,
už nevím jak tvářit se vesele.

Kolik času ještě zbývá?
Roky, měsíce, dny či hodiny?
Proč je svět tak splašený?
Už nemám chuť se dívat.

Radši zavřu oči a počkám na tvá tichá slova,
neošálíš mě - poznám ty pravá.
Tak přijď za mnou a omam svou přítomností,
než zmizí poslední zbytky trpělivosti.

Vždyť ty mě najít chceš
a já Tebe též.
Jen nehledej očima, ale srdcem,
když zvolíme si špatně, šťastní nebudem.

Neboj se, čekám a čekat budu.
Ty udělej krok ke mně
a do paží vem mě jemně.
Teprve pak zašeptám, že Tě miluju.

Ach ty můj ústave...

1. prosince 2011 v 19:39 | Tigris |  Fórky z naší školky
Fyzika.
Jeden spolužák, který si to stihl u profesora pořádně rozházet, opět nedával pozor a kreslil si do sešitu. Učitel k němu přijde a ptá se:
"Proplesknou tě někdy rodiče?" Nečeká na odpověď. "Neodpovídej, měli by."
"Máš staršího bratra, aby tě někdy propleskl?"
"Ne," říká otráveně káraný žák.
Profesor se nechává unést. "Tak zaplatím nějakým statným Rómům..."
Zamýšlí se a náhle vypálí otázku: "Chodíš parkem?"

Jiná fyzika.
"Dávej pozor, hříčko přírody!" okřikne vyrušující spolužačku profesor.
Kvůli nedostatku židlí (někdo nám je vzal) si profesorův "oblíbený žák" vypůjčil židli učitelskou. Jeho chování se však nijak nezlepšilo, ba naopak.
Profesor přišel s další nezapomenutelnou hláškou:
"Myslel jsem, že když budeš sedět na učitelské židli, tak že to bude mít nějaký blahodárný účinek přes tvůj konečník."

Základy společenských věd.
Téma bylo regrese. Projevuje se, když si dotyčný myslí, že nestačí na to, co se po něm chce. Největší zábava nastala, když profesor Hanák udával konkrétní příklady.
"Třeba," začíná, "znáte Hello Kitty? Moje dcera to zbožňuje."
Třída souhlasně zabručí.
"Představte si dospělou ženu, která si koupí...například robertek s Hello Kitty. To je regrese."
Zamyslí se. "Jak se tomu řekne jinak?"
Ticho.
"Jo! Vibrátor!" prohlásí, načež se pubertální třída rozesmívá.
"Chápu, že si osamělá ženská koupí tento přístroj, ale proč s Kittinkou?" pokračuje v monologu. "Nebo jsem viděl i podprsenky s touto značkou. Je to infantilní."
Pak vyprávěl, jak montoval nad sporák digestoř.
"Manželka mi pomáhala. Potom mi z nepozornosti spadl šroubovák a skoro trefil mou ženu do hlavy. Asi si dokážete představit, jak se po mně podívala. A za patnáct minut mi šroubovák vypadl z ruky znovu..."

Přestávka.
Khali s úsměvem od ucha k uchu ke mně přichází. Právě měli hodinu španělštiny, na které jsem nebyla, a psali test.
Rozpovídá se a CHrona jí přizvukuje:
"V testu byla otázka: Kde pracuje letuška? Já chtěla napsat, že letuška pracuje s pilotem, což už stejně bylo ze zoufalství, a místo toho jsem napsala: Letuška pracuje na pilotovi."

Biologie.
Jelikož si s Khali nejsme schopné nosit do hodiny učebnici (objemnou těžkou bichli), vytvořily jsme si její imaginární verzi.
"Je to na straně třicet jedna," povídám jí a předstírám, že listuji výše zmíněnou knihou. Prstem přejíždím po neexistující straně.
"Co to děláš?" ptá se mně Khali, jako bych byla mentálně retardovaná. "Vždyť je to tady!" Ukazuje osm centimetrů od mého prstu.
"Ne, to není. Jsi nasleplá?"
"Stejně je to k ničemu," zamumlá a shazuje naši imaginární učebnici na zem.
S mírným klením se pro ni natahuji a vracím ji zpět na lavici. Na spolužáky mohlo celé divadýlko působit kapku komicky.
Profesorka zkouší (ale naštěstí ne nás). Předtím zbytku třídy zadává práci v učebnici, kterou klasicky nemáme. Máme pouze náš originální výtisk, který je pro ostatní neviditelný.
Khali se podívá do učebnice. Je srandovní dívat se, jak zkoumavě pozoruje prázdnou lavici.
"Serem na to," rozhodne po chvíli.
Ukazuji na neviditelnou učebnici. "Víš, kolik stromů se výrobou tohohle zničilo?"
Má pohled malého dítěte a za okamžik s nevinným výrazem ve tváři ukáže na obrázek stromu v mém sešitě. Ano, Khalinko, správně...
Zmocňuje se mě nuda. Khali si kreslí lvy a já bodám tužkou do kraje sešitu se slovy: "Pích! Pích! Pích! Pích! Pích!"
Khali mě zaujatě pozoruje.
"Pi pi pi pích!" vykřikne a rychlým pohybem mi do sešitu udělá několik tmavých teček.
Profesorka při zkoušení zmiňuje bulvy (přeměněný kořen). Khali na mě začne valit oči a pohled, který se mi naskýtá, je věru legrační. Oplácím jí šílený výraz.