Nadaní 2 - kapitola 9.

3. listopadu 2011 v 20:16 | Tigris |  Nadaní - 2. série
Připravte se na proslov. :D
Dopsat Nadané pro mě určitě něco znamená. Dokázala jsem napsat ucelený příběh. Hurá! Díky Nadaným vznikl tento blog. Byly to moje první pisatelské zkušenosti. Říkala jsem Vám, jaká myšlenka mě inspirovala k psaní? Asi ne. Jednou jsme měli spojenou hudebku a profesorka nám oznámila, že je nějaká soutěž s tématem les, do které máme složit báseň, napsat povídku nebo namalovat obrázek. Do soutěže jsem nic neposlala, ale přitom, když učitelka mluvila, mi hlavou probleskla vize - žena běžící lesem, jež zachytávají větve stromů. Rozeznáváte část z příběhu? Ve druhé kapitole první série Ema utíká lesem a David iluzí způsobuje, že si myslí, že ji drápou větve. Tahle scéna byla dlouhá na dva řádky, avšak díky té myšlence vzniklo to, co vzniklo.
Mnohokrát všem děkuji za podporu a komentáře po celou dobu mého psaní! Máte moji vděčnost.
Ocenila bych, kdybyste se vyjádřili i k této závěrečné kapitole a zmínili se o tom, co se Vám líbilo a co ne. Prostě ohodnotili úplně celý příběh, jehož konec máte nadosah očí. Užijte si četbu. Češtině, knihám, příběhům a psaní zdar!

Seděla jsem na posteli s překříženým nohama v hlubokém zamyšlení. Žaludek se mi svíral nervozitou. David vedle mě klidně ležel a pomalu oddechoval. Já jsem téměř celou noc probděla. Jestli se něco zvrtne... Ne! Nesmí.
Položila jsem si hlavu na jeho hruď.
"Co se děje?" zamumlal v polospánku.
"Bojím se," přiznala jsem. "A ne jenom o sebe, ale i o ostatní a obzvlášť o tebe."
"Vše dobře dopadne," uklidňoval mě. "Richard svoji roli zvládne na jedničku a zbytek už je brnkačka."
"Mám takový špatný pocit...," nedokončila jsem.
"Zažeň pesimismus. Tvůj děda studoval chování Rady po celé roky a intuice ho nezradí."
"Může se toho tolik pokazit"
"Kde je moje tygřice? Chce utéct se sklopenýma ušima?"
"To nikdy!"
"V tom případě je čas vstávat."

"Konečně jste tady!" ozval se hlas plný úlevy a naproti nám spěchala Aneta.
V dálce mezi stromy v zahradě jsem zahlédla jedenáct postav stojících v širokém kruhu. Jedno místo nechali volné pro Richarda. Na okamžik mi hlavou probleskla vzpomínka, na kterou jsem se usilovně snažila zapomenout. Vysoce postavení členové Rady v temné kruhové místnosti nás chtějí zabít.
"Emo, posloucháš mě?"
"Cože?" vzpamatovávala jsem se.
"Jsme připravení a podle plánu Richard už Radě všechno řekl. Nevíme, jak dlouho jim může trvat, než zmobilizují síly a přijdou sem. Kouzlo, jež má blokovat přenosy, je zrušeno pouze v kruhu, do kterého se mají přenést. Teď musíme čekat a doufat."

Opírala jsem se o strom. Na všech lidech byl vidět neklid a únava. Zapadající slunce již barvilo oblohu rudě.
"Jak dlouho to ještě může trvat?" zeptala jsem se Davida.
"Nevím. I ti nejotrlejší už jsou unavení, avšak Richard se zmiňoval o tom, že s Radou může přijít až k večeru."
Povzdechla jsem si. "Snad se mu nic nestalo."
Najednou se mezi jedenácti postavami začalo šířit vzrušení a i všichni okolo zpozorněli. Uprostřed kruhu se objevila postava. Richard.
"Už jdou!" vykřikl a zaujal své místo.
Objevili se snad všichni členové Rady.
Rada nahnaná do pasti se snažila zaútočit a najít skulinku v naší obraně. Byli jsme však připraveni. Nemohli se pohnout, natož cokoli dělat. Nezbylo jim než bezmocně přihlížet, jak je obaluje oslnivé světlo. Richard vše řídil a pak vykřikl: "Teď!!!"
Na okamžik jsem viděla jen bílou záři a potom jsem rozeznala bývalé vůdce Nadaných.
Opatrně jsem popošla blíž. Vypadali, že neví, kdo jsou, ani co byli. Povedlo se! zaradovala jsem v duchu. S Davidem po boku jsem se zastavila vedle Richarda.
Společenství propuklo v jásot.
Vladimir stojící nejblíže nečekaně vytáhl z opasku nůž a vrhl se na Davida. Dlouhá čepel se mu zabodla přímo do srdce.
"Ne!!!" Vykřikla jsem příliš pozdě.
"Alespoň nějakého vítězství jsem dosáhl," zasyčel Davidovi do ucha, prudce nůž vytáhl a probodl se sám.
"Davide?!" Klekla jsem si na zem a obrátila jeho hlavu k sobě.
"Davide, žij! Musíš žít! Kam odcházíš? Dovol mi jít s tebou!!!" prosila jsem.
Jeho nehybná ústa neodpovídala a ve skelných očích jsem viděla svůj odraz.
"Prosím! Patříme k sobě! Nemůžeš mě opustit!!" vřískla jsem bolestně.
"Emo, to nemá cenu," promluvil smutný hlas.
Zahradou se neslo dusivé ticho. Do hlavy se mi vkradla myšlenka. Moje naděje.
"Má to cenu. Musí mít," pronesla jsem rázně a snažila se nevnímat stupňující se bolest.
"Dá se stále v tomto kruhu přenášet?" zeptala jsem se Richarda.
"Emo, co chceš dělat?"
Neposlouchala jsem ho. "Můžu se tu přenést?" opakovala jsem paličatě.
Přikývl.
Sklonila jsem se k Davidovu tělu a zašeptala: "Už jdu." Přenesla jsem se.

Stála jsem na travnatém kopci s výhledem na zasněžené vrcholky hor. Nedaleko jsem slyšela tekoucí potok. Slunce prosvítalo skrze mraky a vál lehký větřík.
"Emo?"
Otočila jsem se. Za mnou seděl v trávě On. David.
"Já to dokázala!" vykřikla jsem s úlevou a radostí a vtiskla mu dlouhý polibek. Bylo to jako poprvé. Naplnění.
Po tvářích mi tekly slzy. David se široce usmíval. Pak jeho úsměv pohasl.
"Nemusela jsi sem chodit. Mohla jsi žít dál."
"Vadím ti tu snad?"
"Jen doufám, že jsi dřív uvažovala, než jednala."
"Hmm…asi ne," zakřenila jsem se.
"To jsem tušil."
"Kde to vlastně jsme?"
Rozhlédl se. "Já…myslím, že je to nebe."
"Nebe?"
"No, ano. Já jsem umřel a ty ses za mnou dobrovolně přenesla. Vzdala ses svého těla, aby naše duše mohly být spolu."
"Hezky řečeno," pochválila jsem ho a snažila se vstřebat nové poznatky. Byla jsem zcela vyrovnaná, něco jako smrt mi nebralo úsměv ze rtů. "A jak dlouho tu můžeme zůstat?"
"Tak dlouho, jak budeme chtít."
"Pár minut v nebi a už jsi sebral tolik moudrosti?" ušklíbla jsem se.
"Tady plyne čas jinak."
"Jen už ne další moudra!"
Ignoroval moji poznámku. "Víš co je nejlepší?" nečekal na odpověď. "Máme tolik času, kolik budeme chtít. A víš, jak ho budeme strávit?"
Objala jsem ho a políbila. "Společně."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vesmírná Sestra Khalia Vesmírná Sestra Khalia | Web | 4. listopadu 2011 v 7:35 | Reagovat

Tigris, gratuluji Ti k úspěšnému uzavření příběhu, který je... *nenalézá slov*... prostě DOKONALÝ!!! ♥ Ten konec mě upřímně překvapil, měla jsem v očích dokonce i slzy, když jsem četla pasáž, kde David umíral. Dost jsem se lekla. Ale ten konec.. ÚŽASNÉ!!! ♥ Fakt pecka, doufám, že si to přečte co nejvíce lidí!! :-) Aby všichni věděli, že nad vším vítězí LÁSKA!♥ :-)  :-)  :-)

2 Jiand Jiand | E-mail | Web | 4. listopadu 2011 v 20:55 | Reagovat

Přiznávám se, také mi jeden koutek očka navlnul :-). Bezvadný konec, ale zdálo se mi to trochu spěchané. Podle mě jsi to klidně mohla ještě roztáhnout a dát ještě jednu kapitolku. Každopádně konec povedený a je dobře, že to "dobře" dopadlo. ...Proč ty uvozovky? Já ti nevím. ...Možná proto, že jsou mrtví :D.

Každopádně je zajímavé, jak podměty dokážou udělat něco tak bezvadného. Mě třeba k napsání Linií taky inspiroval původně jeden seriál. Měl jsem jistou představu, jak by to mohlo vypadat, ale stejně jako u MRka jsem to musel celé překopat, takže z toho seriálu bys tam stejně žádný náznak nenašla :D.

3 Liss Liss | Web | 6. listopadu 2011 v 16:41 | Reagovat

Naprosto souhlasím s Jiandem, nikomu, nám ani příběhu, by neuškodilo, kdybys ten konec trochu vysvětlila. Davidovu a Eminu smrt jsi klidně mohla nechat jako samostatnou kapitolku, případně vysvětlit, jak se jí povedlo umřít.
Ale to jen proto, žes chtěla něco vytknout. Jinak je to skvělé.

4 Tigris Tigris | 6. listopadu 2011 v 17:11 | Reagovat

[2]:[3]: Já vím. Původně to mělo mít ještě dvě kapitoly, ale pak jsem byla příliš líná a slila to v jednu. Co nechápete, neřešte, ne vše máte chápat. :-D

A posílám k Vám jedno velké DĚKUJI. :-)

5 Liss Liss | Web | 6. listopadu 2011 v 20:52 | Reagovat

[4]: Neříkám, že to nechápu, jde spíš o to, že to není vysvětleno, což úplně nevadí, ale rozhodně by to neuškodilo. ;-)

6 odrian odrian | Web | 7. listopadu 2011 v 16:33 | Reagovat

suuuper, četl jsem to dřív než JIand, ale už jsem neměl internet na komentář, byl to fááákt zajímavý konec, lool :-D to sem nečekal [:tired:] ten smajlík je ůžas(mněl otevřenou pusu :-))
P.S. sry, že tedka nějak nic nepíšu, nemám vůbec čas :-D

7 Selené Selené | Web | 1. března 2012 v 9:58 | Reagovat

jako mě osobně se to strašně moc libilo..nadherný.opravdu.krasa..těším se do budoucna na další skvělé povidky:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama