Listopad 2011

Rychlé info

29. listopadu 2011 v 15:23 | Tigris |  Ostatní články
Ahojte, lidičky!
Nemusíte mi povídat, že teď je blog pustý a nic se tu neděje, protože to vím až moc dobře. Proč vlastně tenhle "velice zajímavý" článek píšu? Abyste věděli, že stále žiju.
Doléčuji se z nachlazení, a tudíž jsem v pondělí ani dnes nebyla ve škole.
Čas divně plyne a padá na mě filozofická nálada. Před chvílí jsme šli po prázdninách do školy a najednou? Budou Vánoce.
Ale mám pro Vás pozitivní zprávu. Brzy přibude článek z prostředí školy. Aspoň doufám, neodvažuji se nic slibovat. :D Také mám nápad na povídku. A došlo mi, že bych mohla konečně dopsat V ohrožení magie. Do Štědrého dne se snad všeho dočkáte. Do té doby se mnou mějte trpělivost.
Mějte se a buďte aktivnější než já! (To nebude tak těžké.)

Vaše flegmatická

Tig


Odkaz černého kocoura

18. listopadu 2011 v 16:20 | Tigris |  Povídky
Tato povídka je na památku Khaliiného zesnulého kocoura.

"Čičí! Pojď ke mně!" lákala ho hnědovlasá holčička.
Líně otevřel jedno oko. Mám po práci, pomyslel si. Nech mě spát.
Dívenka se však odbýt nenechala, vzala ho do náruče a energicky hladila po černé srsti.
"Večeře!!!" ozvalo se volání jejího tatínka.
Neochotně položila kocoura Flíčka do trávy a odběhla do domu. Dveře se za ní s klapnutím zavřely.
Kocour si pomalu stoupl na zadní nohy, rozběhl se, protáhl dírou v plotě a zamířil do nedalekého lesa. U prvních stromů zpomalil a nervózně se ohlédl přes rameno. Zastavil u vysoké borovice a jedním ladným skokem se dostal do její koruny. Vystoupal až do nejvyšší části stromu, kde na něj čekali ostatní členové jeho druhu rozsazení na větvích.
"Dorazil jsi," mňoukla úlevně zrzavá Micka.
"Chci ochránit své lidi. Posvátný kočičí zpěv se nedá odkládat," řekl důrazně a zamyšleně si pohladil bílou skvrnku na hrudi.
"Má pravdu," chytil se jeho slov Mourek. "Nebuďme zbabělí. Už naši předci tuto tradici dodržovali."
"Ale psi vědí, že dnes za úplňku bychom měli zpívat. Budou to chtít překazit," oponoval Proužek.
"Do kočičího ohonu!" rozohnil se Flíček, až sebou všichni kolem polekaně škubli. "Kdo tuhle pomluvu vymyslel? Drží se vás předsudky! Psi nám nic neudělají, když je nevyprovokujeme!"
Chvíli bylo napjaté ticho. Nikdo ani nemňoukl.
"Tak kdo se mnou půjde?" zeptal se netrpělivě Flíček.
Kočky a kocouři jeden po druhém přikývli a se svým vůdcem v čele seskákali ze stromu a vydali se ke Skále Zpěvů.
"Seďte klidně," napomínal je Flíček, protože se někteří trochu ošívali. Přece jen posvátný zpěv byla záležitost stará jako kočky samy. Její prvopočátky sahaly až do starověkého Egypta.
Celá kočičí společnost vzhlédla a zaostřila oči na zářící kulatý měsíc na obloze. Chladný noční vánek jim čechral chloupky a vyvolával pocit očekávání.
"Měsíc je na svém místě," pronesla tiše Micka.
Flíček začal zpívat a postupně se k němu přidávali ostatní. Řídili s instinktem. Duchové jejich otců kroužili kolem a dodávali jim sílu. Zpívali táhle, procítěně. Mysleli při tom na své lidi, jejich zdraví, štěstí a na svá malá koťata. Zpěvem ochraňovali to, co jim bylo drahé.
Poslední tón chvějivě dozněl.
Nenásledovalo radostné mňoukání. Odporovalo by jejich důstojnosti. Flíček se rozhlédl a švihnutím ocasu ukončil obřadnou chvíli. Rozcházeli se do svých domovů.
Najednou před Flíčka skočil velký vlčák a tlapami ho srazil k zemi.
"Co jste dělali na té skále?!" zavrčel a od huby mu stékala dlouhá slina. "To je naše území! Neměli jste tam chodit."
"Jen jsme se tam setkali," vymlouval se Flíček a snažil se zakrýt vzrůstající paniku.
"Tak setkali, jo?! A proč jsme slyšeli ty vaše odporné skřeky? Mého pána to probudilo."
"To mě velice mrzí, psisko, ale nevím, o čem mluvíš," odsekl mu kocour a vymanil se z jeho sevření.
"Dám si na tebe pozor, černoušku," štěknul vlčák a odběhl do tmy.
Flíčkovi chvíli trvalo, než se uklidnil. Znechuceně ze sebe otřepal kousky trávy a nemohl se dočkat, až bude ve svém teplém měkkém pelíšku.

Příštího dne ráno se procházel lesem. Smysly měl nastražené, nepotřeboval, aby se opakovalo včerejší setkání s vlčákem. Psi jsou rozčilení, ale to je brzy přejde, ujišťoval se. Jako by oni nikdy nebyli na našem území! Ještě štěstí, že nepřerušili Zpěv. Kdo ví, jaké následky by to mohlo mít? Byl jsem si tak jistý, že se do toho nebudou plést! Alespoň na ostatní kočky žádný uslintaný čtyřnohý hafan neskočil.
Zamyšlený Flíček přestal dávat pozor na cestu a málem vrazil do trojice velkých psů.
"Á kocour!" zaduněl labrador.
Flíček začal nejistě couvat.
"Nechceme ti ublížit, kočičáku," uklidňoval ho ohař. "Jen nám řekni, proč jste za úplňku zpívali."
Černý kocour zavrtěl hlavou. "Já…nemůžu. K čemu by vám to bylo?"
"Myslíme, že chcete ublížit našim pánům!" vyštěkl retrívr.
"Mlč! Nic mu neříkej!" okřikl ho labrador.
"Ale my děláme pravý opak. Pomáháme jim!" nesouhlasil Flíček. "Chováme se k sobě jako nepřátelé a přitom máme stejné cíle! Máme snad v sobě zakořeněné spory našich předků? Proč bychom měli válčit, když nemáme důvod?"
"Mluvíš moudře," ozval se ohař, "Nikdy jsi mi nic neudělal. Jestli mluvíš pravdu, a z tvých očí čtu, že ano, nabízím ti mír. Všem nám záleží na lidech a společně máme větší šanci je ochránit a zajistit jim blahobyt. Rozšířím zprávu o našem spojenectví dál, nechť tvá slova uslyší i psi z nejvzdálenějších končin země."
Flíček překvapeně vzhlédl. "Děkuji."
Retrívr s labradorem štěkli na rozloučenou a s jistými pochybnostmi odcházeli.
Ohař kývl hlavou. "Sbohem, statečný kocoure."

Flíček nemohl uvěřit tomu, co se stalo, avšak okamžitě dal vědět ostatním kočkám. U některých jeho tvrzení vzbudilo radost u jiných nevoli. Každopádně základy k lepším dnům a spokojenému soužití mezi kočkami a psy položil on.

"Konečně jsi doma. Kde ses toulal, číčoune?" vítala ho hnědovlasá holčička.
Kocour samozřejmě neodpověděl nahlas, ale v duchu se ušklíbl: Kdybys to věděla, dostal bych k obědu konzervu navíc.

Škola aneb tvůrce veselých historek

8. listopadu 2011 v 18:20 | Tigris |  Fórky z naší školky
Máme volnou hodinu a čekáme na začátek fyziky. S Khali se neustále smějeme a já do toho občas zadrmolím. "Musím se učit." Což vyvolá další vlnu smíchu.
Pak se mě Khali zeptá: "Ty jsi panna?"
Očekávám, že to, co z ní vyleze, bude velmi ujeté a vtipné: "No?"
Napřahuje ke mně ruku. "Já jsem orel, těší mě."

V ZSV řešíme IQ. Profesor se zmiňuje o tom, že když studujeme na gymnáziu, naše IQ by mělo přesáhnout stovku. Pozor na výše uvedená slova. By mělo...
"My jsme ti slaboduší," zašeptám Khali.
S jiskřičkami v očích se na mě podívá. "Já mám ducha silnýho, počkej, až sním fazole..."

Zeměpis. Díváme se na dokument o sopkách. Muž popisuje svůj nemilý zážitek aneb vlnu tsunami valící se přímo na něj.
"Já jsem vůbec nevěděl, co mám dělat," říká.
Khali si začne prozpěvovat: "Měl bys plavat. Měl bys plavat. Plávat, plávat..."

Matematika. Nové učivo. Výroky a jejich negace.
Píšeme si definici: výrok je každé sdělení, o kterém má smysl uvažovat, zda je či není pravdivé.
1) 1+1=2
2) Země je kulatá.
3) Praha je hlavní město Francie. ("Super. A pak se diví, že máme pětky ze zemplu," podotýká Khali.)
4) Číslo 8 je liché.
Příklad: "Jára Cimrman se narodil ve Vídni. Není to výrok, protože Jára Cimrman je smyšlená postava."
"Takže kdybych řekla, že Harry Potter není kouzelník, protože je to holič..?" Dobře. Už ani já nechápu souvislost s diskutovaným problémem a holičem Potterem. Asi jsem byla moc mimo. Ale toto učivo je tak děsivě nesmyslné.
Profesorka vysvětluje tabulku s výroky a negacemi.
"Chápete?" zeptá se netrpělivě.
"Ne," odpoví sborem třičtvrtina třídy.
"Tak jedeme dál."
Po chvilce. "Chápete to?"
"Ne," zavrtí hlavou většina.
"Tak dáme příklad."
Ke konci hodiny.
"Tak nám to vysvětlete, paní profesorko."
"Chá, chá...to se vsákne."

Výtvarka. Do dvojic jsme si vzali papíry a na každý měli nakreslit jednu část ze života Tutanchamona. Já s CHronou jsem měla jeho korunovaci.
"Líbí se mi muži s bradkou," prohodila jsem a kreslila zmíněnou část na črtací papír.
Z ničeho nic jsem nakreslila knír a následně nepříliš věrnou podobiznu Adolfa Hitlera. Připomínal mi někoho úplně jiného. Přimalovala jsem mu jizvu, rozčepýřené vlasy, kulaté brýle...a na světě byl Harry Hitler!

Tělocvik. Procvičujeme kotouly letmo a já ani Khali svým schopnostem příliš nevěříme, načež profesorka oznámí:
"Obětuji se a kotouly budete dělat přese mě."
Začínáme s Khali panikařit.
"Bude mě žalovat, když jí ublížím?"
"Jaké odškodné by po mě mohla vymáhat?"
Spolužačka nás poslouchá a pak odměřeně prohlásí: "Bože, vždyť je to jenom učitelka!"

Inteligenti a učitelé ze Sdružení Genetických Omylů

4. listopadu 2011 v 19:56 | Tigris |  Fórky z naší školky
Pár dialogů z chemie.
"Jak se přenáší HIV?" ptá se profesorka.
"Krví," odpoví někdo.
"A?"
"Sexem."
Učitelka se usměje. "Řekněte to jinak."
"Pohlavním stykem."
Dál se z nás snaží vymáčknout informace. "A podrobněji...?"
"Pohlavníma šťávama!!!"
"Tak to jsem ještě neslyšela."

Matematika.
Profesorka opět popsala celou tabuli.
"Kdo je služba?" ptá se otráveně.
"Honzo! Běž to smazat," syčí na spolužáka ostatní.
"Co mám smazat?" nechápe, protože byl duchem absolutně nepřítomný.
"Neptal by ses, kdybys dával pozor!" okřikne ho učitelka.
"Ale já jsem byl zabraný do příkladu," vymlouvá se a maže tabuli.
Khali se ke mně nakloní a šeptá: "To vidíš, jak matika oblbuje mozek. Ale nám už je to stejně jedno, my jsme tak blbý, že už to na nás nemá vliv."
Takový trefný postřeh mě rozesmívá a o chvíli později profesorka zadává příklad pro matematické šprty a mazánky (mezi ně rozhodně nepatřím). Přitom křičí na jednoho kluka:
"Nic neumíš! Nic nevíš! Jestli nechceš studovat, tak co tu děláš?!" Oddechuje. "Já už na to nemám nervy. Prostě řeknu, že vás nebudu učit a hotovo!"
"Jo!" šeptám zároveň s Khali a naznačuji vítězná gesta.
Pak se otočí na šprtíky jako by se nic nestalo, klidně a příjemně říká: "Vy ten příklad určitě vypočítáte."
Po několika otravných minutách nám diktuje něco, co vypadá skutečně děsivě.
"Z 825 oslovených osob 380 uvedlo, že používá počítač doma, nebo v zaměstnání. Počet osob, které používají počítač doma, je 2x větší než počet těch, kteří používají počítač doma i v zaměstnání a je o 40 menší, než počet těch, kteří používají počítač pouze v zaměstnání. Otázka zní: Kolik oslovených osob…"
"…je impotentních?" tipnu si potichu.

Další hodina matematiky, nebo spíše matemiky (učitelčino přeřeknutí).
Profesorka je naprosto odrovnaná naší nepozorností a neschopností.
"Musíte si počítat. Kde najdete příklady na počítání?"
Třída váhá. "Ve sbírce příkladů?" hádá někdo nesměle.
"Správně. A?"
"Na internetu," odváží se odpovědět další spolužák.
Pak je ticho, jež učitelka netrpělivě přeruší. "Na stránkách naší školy samozřejmě. To si tam najdete ty příklady a kliknete na," čmárá na tabuli slovo DOWNLAND a zvýrazní ho rámečkem. (Jsem si na 99,9% jistá, že myslela DOWNLOAD, ale u matikářů jeden nikdy neví.)
"Je to jasné?" zeptá se a nevšímá si své vtipné hrubky.
Potom vyvolá spolužačku k tabuli a pomáhá jí počítat nesmyslný a téměř nekonečný příklad.
"Piš si!" mumlám Khali.
"Když já tam přes ten mrakodrap nevidím," oponuje mi a touto poznámkou naráží na výšku vyvolané dívky před tabulí.
Později nás profesorka opět kárá.
"Měli byste se snažit, už je vám šestnáct a více!"
"Patnáct!!!" zaduní třídou.
Usilovně si čmárám poznámky k tomuto článku do sešitu, ale šestnáctku zaměňuji za patnáctku a následně chybu energicky škrtám.
Příklad dlouhý přes půlku tabule je dopočítán a všichni si ho pečlivě začnou opisovat. Co na tom, že máme počítat sami?
Služba se ho chystá mokrou houbou navždy sprovodit ze světa, avšak někdo volá:
"Nemaž to ještě!"
Naštvaná profesorka navzdory zdravému rozumu přikazuje: "Smaž jim to, nic si nezaslouží!!!"

Nadaní 2 - kapitola 9.

3. listopadu 2011 v 20:16 | Tigris |  Nadaní - 2. série
Připravte se na proslov. :D
Dopsat Nadané pro mě určitě něco znamená. Dokázala jsem napsat ucelený příběh. Hurá! Díky Nadaným vznikl tento blog. Byly to moje první pisatelské zkušenosti. Říkala jsem Vám, jaká myšlenka mě inspirovala k psaní? Asi ne. Jednou jsme měli spojenou hudebku a profesorka nám oznámila, že je nějaká soutěž s tématem les, do které máme složit báseň, napsat povídku nebo namalovat obrázek. Do soutěže jsem nic neposlala, ale přitom, když učitelka mluvila, mi hlavou probleskla vize - žena běžící lesem, jež zachytávají větve stromů. Rozeznáváte část z příběhu? Ve druhé kapitole první série Ema utíká lesem a David iluzí způsobuje, že si myslí, že ji drápou větve. Tahle scéna byla dlouhá na dva řádky, avšak díky té myšlence vzniklo to, co vzniklo.
Mnohokrát všem děkuji za podporu a komentáře po celou dobu mého psaní! Máte moji vděčnost.
Ocenila bych, kdybyste se vyjádřili i k této závěrečné kapitole a zmínili se o tom, co se Vám líbilo a co ne. Prostě ohodnotili úplně celý příběh, jehož konec máte nadosah očí. Užijte si četbu. Češtině, knihám, příběhům a psaní zdar!

Seděla jsem na posteli s překříženým nohama v hlubokém zamyšlení. Žaludek se mi svíral nervozitou. David vedle mě klidně ležel a pomalu oddechoval. Já jsem téměř celou noc probděla. Jestli se něco zvrtne... Ne! Nesmí.
Položila jsem si hlavu na jeho hruď.
"Co se děje?" zamumlal v polospánku.
"Bojím se," přiznala jsem. "A ne jenom o sebe, ale i o ostatní a obzvlášť o tebe."
"Vše dobře dopadne," uklidňoval mě. "Richard svoji roli zvládne na jedničku a zbytek už je brnkačka."
"Mám takový špatný pocit...," nedokončila jsem.
"Zažeň pesimismus. Tvůj děda studoval chování Rady po celé roky a intuice ho nezradí."
"Může se toho tolik pokazit"
"Kde je moje tygřice? Chce utéct se sklopenýma ušima?"
"To nikdy!"
"V tom případě je čas vstávat."

"Konečně jste tady!" ozval se hlas plný úlevy a naproti nám spěchala Aneta.
V dálce mezi stromy v zahradě jsem zahlédla jedenáct postav stojících v širokém kruhu. Jedno místo nechali volné pro Richarda. Na okamžik mi hlavou probleskla vzpomínka, na kterou jsem se usilovně snažila zapomenout. Vysoce postavení členové Rady v temné kruhové místnosti nás chtějí zabít.
"Emo, posloucháš mě?"
"Cože?" vzpamatovávala jsem se.
"Jsme připravení a podle plánu Richard už Radě všechno řekl. Nevíme, jak dlouho jim může trvat, než zmobilizují síly a přijdou sem. Kouzlo, jež má blokovat přenosy, je zrušeno pouze v kruhu, do kterého se mají přenést. Teď musíme čekat a doufat."

Opírala jsem se o strom. Na všech lidech byl vidět neklid a únava. Zapadající slunce již barvilo oblohu rudě.
"Jak dlouho to ještě může trvat?" zeptala jsem se Davida.
"Nevím. I ti nejotrlejší už jsou unavení, avšak Richard se zmiňoval o tom, že s Radou může přijít až k večeru."
Povzdechla jsem si. "Snad se mu nic nestalo."
Najednou se mezi jedenácti postavami začalo šířit vzrušení a i všichni okolo zpozorněli. Uprostřed kruhu se objevila postava. Richard.
"Už jdou!" vykřikl a zaujal své místo.
Objevili se snad všichni členové Rady.
Rada nahnaná do pasti se snažila zaútočit a najít skulinku v naší obraně. Byli jsme však připraveni. Nemohli se pohnout, natož cokoli dělat. Nezbylo jim než bezmocně přihlížet, jak je obaluje oslnivé světlo. Richard vše řídil a pak vykřikl: "Teď!!!"
Na okamžik jsem viděla jen bílou záři a potom jsem rozeznala bývalé vůdce Nadaných.
Opatrně jsem popošla blíž. Vypadali, že neví, kdo jsou, ani co byli. Povedlo se! zaradovala jsem v duchu. S Davidem po boku jsem se zastavila vedle Richarda.
Společenství propuklo v jásot.
Vladimir stojící nejblíže nečekaně vytáhl z opasku nůž a vrhl se na Davida. Dlouhá čepel se mu zabodla přímo do srdce.
"Ne!!!" Vykřikla jsem příliš pozdě.
"Alespoň nějakého vítězství jsem dosáhl," zasyčel Davidovi do ucha, prudce nůž vytáhl a probodl se sám.
"Davide?!" Klekla jsem si na zem a obrátila jeho hlavu k sobě.
"Davide, žij! Musíš žít! Kam odcházíš? Dovol mi jít s tebou!!!" prosila jsem.
Jeho nehybná ústa neodpovídala a ve skelných očích jsem viděla svůj odraz.
"Prosím! Patříme k sobě! Nemůžeš mě opustit!!" vřískla jsem bolestně.
"Emo, to nemá cenu," promluvil smutný hlas.
Zahradou se neslo dusivé ticho. Do hlavy se mi vkradla myšlenka. Moje naděje.
"Má to cenu. Musí mít," pronesla jsem rázně a snažila se nevnímat stupňující se bolest.
"Dá se stále v tomto kruhu přenášet?" zeptala jsem se Richarda.
"Emo, co chceš dělat?"
Neposlouchala jsem ho. "Můžu se tu přenést?" opakovala jsem paličatě.
Přikývl.
Sklonila jsem se k Davidovu tělu a zašeptala: "Už jdu." Přenesla jsem se.

Stála jsem na travnatém kopci s výhledem na zasněžené vrcholky hor. Nedaleko jsem slyšela tekoucí potok. Slunce prosvítalo skrze mraky a vál lehký větřík.
"Emo?"
Otočila jsem se. Za mnou seděl v trávě On. David.
"Já to dokázala!" vykřikla jsem s úlevou a radostí a vtiskla mu dlouhý polibek. Bylo to jako poprvé. Naplnění.
Po tvářích mi tekly slzy. David se široce usmíval. Pak jeho úsměv pohasl.
"Nemusela jsi sem chodit. Mohla jsi žít dál."
"Vadím ti tu snad?"
"Jen doufám, že jsi dřív uvažovala, než jednala."
"Hmm…asi ne," zakřenila jsem se.
"To jsem tušil."
"Kde to vlastně jsme?"
Rozhlédl se. "Já…myslím, že je to nebe."
"Nebe?"
"No, ano. Já jsem umřel a ty ses za mnou dobrovolně přenesla. Vzdala ses svého těla, aby naše duše mohly být spolu."
"Hezky řečeno," pochválila jsem ho a snažila se vstřebat nové poznatky. Byla jsem zcela vyrovnaná, něco jako smrt mi nebralo úsměv ze rtů. "A jak dlouho tu můžeme zůstat?"
"Tak dlouho, jak budeme chtít."
"Pár minut v nebi a už jsi sebral tolik moudrosti?" ušklíbla jsem se.
"Tady plyne čas jinak."
"Jen už ne další moudra!"
Ignoroval moji poznámku. "Víš co je nejlepší?" nečekal na odpověď. "Máme tolik času, kolik budeme chtít. A víš, jak ho budeme strávit?"
Objala jsem ho a políbila. "Společně."