Říjen 2011

Nadaní 2 - kapitola 8.

30. října 2011 v 16:36 | Tigris |  Nadaní - 2. série
Upozorňuji, že tohle je nejspíš předposlední kapitola Nadaných.

Seděla jsem opřená o strom a nechala si proklouzávat trávu mezi prsty.
"Richarde?"
"Copak je, Emo?"
"Jaké je vlastně tvoje nadání?"
"Vy to vlastně pořád nevíte, že?" obrátil se na mě a Davida.
"Jinak bych se neptala."
"Hmm," zamyslel se, "Říkejte tomu třeba zvýšená intuice. Díky ní jsem vás našel na Kubě a ostatně mi už mnohokrát zachránila život. Dokážu vytušit některé věci. To však neznamená, že umím předpovídat budoucnost!" zasmál se, "Nechávám se vést instinktem."
Otevřela jsem pusu, abych mu odpověděla, ale vyrušila mě osoba, kterou jsem teď, když jsme s Davidem zažehnali hádku, nechtěla vidět.
"Ahoj, Anet," zabručela jsem odevzdaně.
Zářivě se na mě usmála. "Můžu si na chvilku vypůjčit Davida?"
Nejspíš to bylo myšleno jako řečnická otázka, chystala jsem se i přes to odpovědět a ne nijak mile.
"Už jdu," řekl rychle David a vhrnul po mně varovný pohled.
Richard mě zadumaně pozoroval. "Myslím, že nemáš důvod žárlit."
"Důvod se vždycky najde," zamumlala jsem a dál sledovala Davida povídajícího si s Anetou kousek od nás, ale dostatečně daleko, abychom je neslyšeli. David vypadal po jejích slovech potěšeně a... vděčně. Usmíval se. Pak ji lehce objal a vrátil se k nám.
Tázavě jsem na něj pohlédla.
Pokrčil rameny. "Něco mi objasnila."
"Co?" vyhrkla jsem.
Jen se zasmál a zavrtěl hlavou. Vypadal najednou mnohem veselejší a mě to zlobilo, protože za náhlou změnu nálady zjevně mohl rozhovor s Anet.
Richard radši nakousl jiné téma. "Myslím, že už byste se měli dozvědět, k čemu vůbec je Společenství. Dozvědět se, co vlastně dělá, o co se snaží už od doby jeho vzniku."
Okamžitě si plně získal moji pozornost. Kolem jakoby vše ztichlo a soustředilo se jen na něj.
"Nepochybně si pamatujete," začal, "jak vás Rada přenesla k sobě do temné kruhové místnosti. Já si na to vzpomínám až moc dobře. Nejdřív vás chtěli zabít. Pak se rozhodli pro "milost" a nabídli vám život ovšem každému zvlášť, odděleně, bez sebe, jako byste se nikdy nepotkali. Normální život jaký byste měli žít, kdyby nebyla Rada nebo Nadaní. Pro Emu by nebyl žádný David a pro Davida by neexistovala Ema."
"Vy jste odmítli, avšak i kdybyste přijali, neminula by vás smrt. Vše to bylo jen laciné divadýlko pro jejich zábavu."
Zhluboka se nadechl. "Naše plány se odvíjí od jejich plánů. Obrátíme jejich zlo proti nim. Uděláme z nich obyčejné smrtelníky bez schopností a dlouhého života. Celý problém byl, že jsme nevěděli, jak přesně to dělají. Nyní to víme. Bylo těžké a zdlouhavé vše vyzvědět, jelikož klíč ke všemu měl Vladimir, jejich vůdce. Spadli jste do celého kolotoče událostí jen kvůli nalezení deníku Eleonory, tvojí babičky, Emo. Nebýt toho Janda by vás neudal Radě. Co se stalo, stalo se. Máte možnost nám pomoci. Zúčastníte se našich plánů? Jste si vědomi všech možných nebezpečí?"
Podívala jsem se Davidovi do očí a poznala jsem, že máme na jazyku stejnou odpověď.
"Ano," prohlásili jsme unisono.
"Když už jsme tady," dodala jsem.
Ostatní členové Společenství se před námi shromáždili a kývli na pozdrav. Ta chvíle v sobě měla něco obřadného a vážného.
"A kdy?" přerušil ticho David.
"Zítra. Řeknu jim, že jsem nalezl skupinu lidí, která se proti nim bouří. Sami vlezou do pasti. Budeme mít jen jeden pokus."
Usadili jsme se na zem a probírali podrobnosti zítřejšího dne až do večera, kdy jsme s napruženými nervy neklidně usnuli.

Řeka života

27. října 2011 v 17:09 | Tigris |  Básně
Tak jsem z náhlého popudu vyčarovala další básničku. Komentujte a případně mi poraďte, jak tvořit básně lepší. ;-)

Řeka života

Život je jako řeka,
co uhání a spěchá.
Její proud nás nadnáší i topí,
Někdy kopem´ vodu, nebo jsme blízko smrti.

Do našich životů vplouvají lidé,
někteří se vzdálí a jiní zůstanou.
Ten, kdo se chytne, nám může být oporou,
či nás rdousit pod vodou.

Řeka nastražuje lstivé pasti,
ostré kameny a neviděné proudy.
Ovšem za něco si můžeme sami,
ale jiné kameny ostatní brousí.

V řece života se slzy ztratí
a kdo si pak všimne našich strastí?
Přece přátelé a rodina,
jež zázemím vždy bývává.

Ruku v ruce mohou pomoci jiným,
těm, co bez štěstí byli.
A tak díky společnému úsilí
doplout tam, kde bude líp.

Nadaní 2 - kapitola 7.

23. října 2011 v 11:50 | Tigris |  Nadaní - 2. série
Dočkali jste se. Začínám zjišťovat, že večerní a noční psaní příběhů má něco do sebe. Tuhle kapitolu jsem dokončovala dnes v jednu ráno. Překontrolována před minutou. Chtěla jsem si být jistá logičností. :-D Tak si užívejte volna a mějte se krásně!

Zamžikala jsem a otevřela jedno oko. Teprve teď mi docházely události minulého dne. Je vůbec možné, že jsem součástí Společenství? Přepadla mě neskutečnost všeho, co jsem od setkání s Davidem zažila. Něco tak normálního jako škola mi připadalo jako vzdálený a nicneříkající pojem. A co teprve rodina? Ztracená. Život? Ohrožen. Láska? Nalezena. Minulost? Odhalena. Budoucnost? Nejistá. Začala se mě zmocňovat panika. Vždyť je mi patnáct! Měla bych vstávat do školy, nadávat na matematiku, smát se s kamarádkami a chodit do čajoven. Zamyslela jsem se. Chtěla bych to vůbec? Nebýt Nadaných, nepoznala bych Davida. Nebylo nic, co by mi ho mohlo vynahradit.
Poslední myšlenka utišila všechny ostatní. Podívala jsem se na ležícího Davida a zjistila, že pozoroval emoce promítající se mi ve tváři. Nezačal o tom mluvit. Nebylo to nutné. Radši mě chtěl rozptýlit.
"Sebrala jsi mi peřinu," obvinil mě škádlivě. Byla to pravda. Nebyl přikrytý a já jsem měla obě přikrývky na sobě.
"Stejně je tu teplo."
"Vrať ji."
"Nechce se mi."
Začal zápas. Snažil se získat ji zpátky. Chytil jeden konec a táhl. Držela jsem zubynehty druhý a nepouštěla se. Rezignovaně si sedl na paty.
"Mám jiné řešení," řekl a lehl si pod peřinu vedle mě.
"To mi vyhovuje," zašeptala jsem a políbila ho na tvář.
Po několika příjemných minutách ticho přerušil. "Měli bychom vstát. Nejspíš se od nás očekává, že budeme něco dělat."
Za chvíli jsem byla připravená. Hrozně mě znervózňoval Davidův zaujatý pohled, když jsem se převlékala, ale alespoň jsem mu ho oplácela. Ve skříni jsem našla modrou károvanou košili a dlouhou fialovou sukni. Připadala jsem si jako exot. David si oblékl černé džíny a tričko. Snažila jsem se nemyslet na jeho přitažlivou postavu. Proč jen mužům tolik sluší černá?
Vyšli jsme ven a zamkli dveře.
"Co teď?"
"Půjdete se mnou." Leknutím jsem nadskočila.
"Richarde," vydechla jsem, "nesmíš se mi tak nečekaně zjevovat za zády."
"Promiň, Emo. Ostatní si už zvykli."
"Dobré ráno," pozdravil pobaveně David.
"Jsem ráda, že tě moje skoro-zástava srdce potěšila," zašeptala jsem mu zamračeně do ucha, zatímco nás Richard prováděl bludištěm chodeb a dveří.
"Jak se tady vyznáš?" nechápala jsem.
"Zabudovaný mužský orientační smysl," prohlásil sebevědomě a společně se s Davidem zasmáli. Jak já tyhle chlapské poznámky nesnáším!
Došli jsme do slepé chodby. K čemu tu mají tak nesmyslný prázdný kout?
"Že by chyba v tvém GPS?" pousmála jsem se.
Beze slova se otočil a vedl nás dál.
"Tady je to," oznámil a vyšli jsme vysokými dveřmi ven.
Okolo nás se rozkládaly překrásné zahrady s ovocnými stromy a vysokou bujnou trávou. Jejich rozsáhlý oválný "plot" tvořily vysoké šedé skály. Nebe bylo modré s jemnými náznaky bílých mraků. Vzduch byl chladivý, podzimní.
Měla jsem pocit, že se mě Společenství neustále snaží ohromovat. Připadala jsem si jako Alenka v Říši divů. Jak mohou družice a letadla tento výjev přehlédnout? Jistě, nadání. K čemuž hojně přispívá i lidská nevšímavost, pomyslela jsem si.
Lidé v zahradách hrabali listí, povídali si, někteří si při práci zpívali a jiní seděli v trávě a snídali. Dokonalý klid se z okolí přenesl i na mě.
"Jablko?" ozval se nějaký neznámý hlas zleva od nás.
"Anet?" zeptal se nevěřícně David a stočil pohled na pohlednou ženu.
Došla k němu a vrhla kolem krku. Dokázala jsem jen zírat. Konečně mi plně docházelo, že David vlastně není osmnáctiletý mladíček. Měl za sebou dlouhý život, ve kterém se seznámil s mnoha lidmi a i mnoha ženami.
"Jak se máš? Kde jsi celé ty roky byl?"
"To je na dlouhé vyprávění," zasmál se nejistě. "Dovol, abych ti představil Emu. Emo to je Aneta. Aneto, Ema."
Přikývla jsem a snažila se ze zdvořilostní věty: "Ráda tě poznávám." odstranit vzrůstající nelibost. David si všiml mého zakaboněného výrazu a Aneta odešla i s jeho slibem, že se ještě uvidí.
Richard se radši vzdálil a David mlčel. Přimhouřila jsem oči a založila si paže na prsou: "Kdo to byl?"
"Stará známá," odpověděl vyhýbavě.
"Jak moc známá?"
Povzdechl. "Chtěla mi být víc než dobrou kamarádkou."
Zatajila jsem dech. "A?"
"Pochopila, že nemám zájem cokoli na našem vztahu měnit."
"Kdy?"
"Tak před čtrnácti lety."
Výtečně. To jsem ještě nosila pleny. "Čtrnáct let pro tebe asi není moc dlouho, že?"
"Ne."
Promnula jsem si spánky. David ke mně pomalu přišel a objal mě. "Ten čas, který jsem strávil s ní, je zanedbatelný, oproti pocitu, že tebe znám celý svůj život," zašeptal mi do ucha. "Jako by jsi byla stále se mnou, ale přitom jsem se tě nemohl dotknout nebo s tebou promluvit. Věděl jsem, že tě najdu," dodal vážně.
Jeho slova mě dojala a něžně jsem ho políbila. "Chápu až moc dobře."
"Takže víš, že nemusíš žárlit."
"Já nežárlím!" ohradila jsem se automaticky.
"V tom případě můžu jít za Anet..." Čekal na moji reakci.
"Fajn," povolila jsem nečekaně, "ty půjdeš za ní a já za támhletím hezkým klukem, co se na mě dívá."
Chystala jsem se odejít. Rychle mě chytil za ruku a táhl pryč. "Myslím, že se radši najíme."
"A pak kdo žárlí," zamumlala jsem si dost nahlas, aby to slyšel.

Normální školní den

18. října 2011 v 18:21 | Tigris |  Fórky z naší školky
Další den ze školy plné genetických odpadů. Komentujte a pod článkem máte anketu.

Zeměpis. Nic převratného se nestalo. Kandidát něco kecal o litosféře a já umírala nudou. Pak profesorka mluvila o písemkách, konkrétně že nemohla přečíst naše podpisy. Takže se v naší třídě "záhadně" objevil nový žák jménem Tadeáš Duda.

Fyzika. Profesor (ten, který házel perly sviním) rozčileně přichází do hodiny a diví se, že z písemných zkoušení byla jedna dvojka, dvě trojky a zbytek čtyřky a pětky.
Začíná počítat příklady. Řekla bych Vám o čem byly, ale sama to také nevím.
Třetí příklad je dlouhý na celou tabuli a málokdo tuší, jak ho vypočítat. Khali sedí vedle mě a pochechtává se. Znáte to? Když jste úplně zoufalí, tak už se smějete každé blbosti.
Za okamžik s vážnou tváří šeptá: "Stvořiteli, nechceš si už toho starého pána vzít?"
Propukám v šílený smích a snažím se ho dusit, ale stejně je vše slyšet přes celou třídu. Smích je pro mě velmi bolestivý, protože včera jsme měli tělocvik a posilovali břišní svaly. Profesor nerušeně počítá dál: "Mám v1 a t1. Co mi pomůže?" zeptá se, aniž by čekal odpověď.
"Jedině psychiatr," prohlásí potichu Khali a moje břišní svaly opět protestují.
"Tady na začátku je asi chyba..." zamyslí se profesor po chvilce.
"Teď to smaže a pojede se od znova," odhaduje Khali. Svůj šílený smích se snažím slabě maskovat a předstírám kašel a rýmu. Poté, co se odvažuji vyhlédnout zpod kapesníku, vyučující se tváří zmateně. "Sekundy...éééhheéme...sekunda na druhou..."
Dopočítáno. Teď nám předvádí, jaký je rozdíl v tom, jestli minci upustí na stůl samotnou, nebo pod ní bude papírek. Vysvětluje: "Když pustíme minci z téhle výšky..."
"Tak spadne. To chápu," ujišťuje mě Khali a já už nestíhám sledovat profesorův výklad, protože se mi slzy smíchu derou do očí.

Výtvarka. Z hlíny jsme tvořili Věstonické Venuše. Ta moje vypadala jako tulení mládě.

Matematika. Shrnu to jedním slovem. Tragédie.

Chemie. Šílená nuda, ale aspoň jsem si kreslila na kraje sešitu.

Základy společenských věd. Profesor Hanák (ten, co nám říkal o masturbující myšce) docela přesně mluvil o tom, že možná máme pocit, že na některé předměty prostě nemáme buňky. Pak jsme si krátce povídali o našem současném fyzikáři, který ho mimochodem také učil.
Pár minut před koncem hodiny mě Khali prosí o kapesník. Ohnu se k tašce, rozepnu ji, vyndám balíček papírových smrkačů a posadím se rovně. A z ničeho nic PRÁÁÁSK!!! Na chvíli se mi zastaví srdce a záhy se divoce rozbíhá. Potom mi dochází, že na židli sedím o několik centimetrů níž. (Máme ve škole hrozně DEMENTNÍ židle. Dá se na nich nastavovat, jak vysoko budete sedět a ta moje měla zjevně povolené šroubky.) Celá třída se na mě vyjeveně ohlédne. Rudnu. Hanák se mě ptá, jestli jsem v pořádku. Přikyvuji a směji se.

V ohrožení magie - kapitola 7.

17. října 2011 v 20:09 | Tigris |  V ohrožení magie
Ozvalo se zaťukání na dveře a vytrhlo černovlasého šlechtice ze zamyšlení.
"Dále."
Do elegantně vybaveného pokoje vstoupil postarší muž a s mrazivou důstojností oznámil: "Lady Violleta vás netrpělivě očekává, můj pane. Je velmi..." hledal správná slova, "rozrušená."
"Děkuji, Luciusi. Řekněte jí, že za chvíli přijdu."
Věrný rádce přikývl, ale vypadal, že chce ještě něco říct.
"Ano?" vyzval ho jeho pán.
"Vaše vězeňkyně se probudila. A je hlučná," upozornil.
Lord Elnor se pro sebe usmál.

"Pusťe mě ven!" křičela Alexandra už po padesáté a bušila do zamčených dveří. Nacházela se v upravené místnosti s pohodlným nábytkem. Únavou padla do červeného čalouněného křesla a zakryla si rukama oči. Kdo by si na tohle mohl stěžovat? ptala se sama sebe a pohlédla na velkou postel se zlatým přehozem a světlé dřevo na stěnách. Radši bych byla v chladném pustém lese, ale volná, zabědovala. Proč mi svoboda vždy proklouzne mezi prsty? Nejdřív sestra, která mě omezovala a teď honosné vězení. Jak můžu utéct, když tahle klec magii blokuje? Alespoň že už na mě nezůstalo žádné jeho kouzlo. Lord Elnor..., pomyslela si rozhočeně. Jestli se ukáže, tak za sebe nemůžu ručit.

Elnor šel chodbou, až stanul před dvoukřídlými dveřmi. Zhluboka se nadechl a vkročil do velké hodovní síně s masivním stolem a židlemi. Na jedné z nich seděla lady Violleta. Blonďaté vlasy měla stočené ve slušivém drdolu a malý nosík byl právě pokrčený nad kuřecím stehýnkem. "Tohle jíst nebudu," prohlašovala tak rázně, že se její vysoký hlas nesl síní. "Až tu budu paní, bude se muset změnit nejen vybavení tohoto sídla, ale i kuchařka."
"Já myslím, že paní Reisová vaří úžasně," přerušil její monolog příchozí lord.
Violleta rychle odvedla řeč. "Konečně jste tady. Ani netušíte, jaký jsem měla strach, když jste včas nedorazil na naši schůzku! Slyšela jsem, že vás nějaká divoška zajala! Nemohla jsem věřit svým uším. Jste tak statečný, můj pane. Doufám, že jste jí nechal utnout hlavu. Takoví tvorové se nemají po světě co potloukat. Ale nebudeme si přece kazit večer. Nemáte tušení, jak jsem byla z tohoto setkání nervózní. Přece jen už jsme si zaslíbeni odmala, což je podle matčiných slov a i těch mých přímo požehnání! Nic nám nebrání, abychom co nejdřív byli svoji. Mamá říká..."
Dál už lord Elnor neměl sílu ji vnímat, i přes to se snažil být zdvořilý, ale myšlenkami byl v úplně jiné části hradu a s někým úplně jiným.

Za oknem v Alexandřině pokoji vládla tma. Smutně vyhlížela na hvězdnaté nebe. Zdálo se, že hvězdy jsou jí téměř nadosah. Pak shlédla oknem dolů a na dlážděné cestě zahlédla tmavou postavu. Byla jí povědomá...
Neměla čas se nad tím zamýšlet, protože dovnitř právě někdo vrazil. Bleskově se ohlédla. Lord Elnor měl narůžovělé tváře a rozcuchané vlasy. Vypadalo to, že celou cestu k ní běžel. Obvyklá vážnost a upravenost byla ta tam a nyní působil nedočkavě a napjatě.
"Jediné, co chci za tvou svobodu..." vyrazil ze sebe bez úvodu, "jsi ty."
Alex se na něj nechápavě podívala. Elnor zcela vymknutý své sebekontrole k ní přišel až se jejich obličeje téměř dotýkaly.
"Jsi ty," zašeptal znovu.
Alex nevěděla, jestli se má rozesmát, nebo ho uhodit. Spokojila se s nepříjemnou poznámkou.
"Jsem já? Myslíš, že na to teď hupsnem a pak tradá! Už mě nikdy neuvidíš? Máš málo naivních holek, které by s tebou chtěly být?"
Lordův toužebný úsměv mu zamrzl na rtech, ale nevzdával se.
Alex pokračovala. "Víš co, Elnore? Běž. Běž a nech mě být. Mám svou hrdost."
Lord si opět pomalu nasadil svoji obvyklou masku vyrovnanosti a důstojnosti, která po jeho přiznání zůstala pořádně otřesená.
"Hrdost?!" vykřikl, "Tvá hrdost tě přivede do hrobu!" Snažil se uklidnit.
"Alexandro," vyslovil opatrně její celé jméno," buď rozumná. Prosím."
Jeho maska při pohledu na ni tála. Proč je jen tak krásná? Proč jsem se s ní musel setkat? Ta touha se nedá vydržet, pomyslel si. Otočil se k ní zády a chystal se poraženě odejít.
"Počkej," zarazil ho její zamyšlený hlas. "Slibuješ, že když na to přistoupím, zítra budu volná?" Poslední slovo vyřkla láskyplně.
Elnor se zarazil a sledoval její šaty klouzající dolů po jejím nahém těle.
"Ano," souhlasil a nemohl od ní odtrhnout oči. Přišel k ní a začal ji něžně hladit. Třásla se. Vždy neochvějná a sebejistá, ale teď pod jeho rukama tála jako vosk.
"Dobrou noc," popřál jí náhle a bez dalších doteků ji tam nechal stát nahou a zmatenou.

Zajímavý pokus

12. října 2011 v 22:12 | Tigris |  Fórky z naší školky
Jenom jedna věc z hodiny ZSV (Základy společenských věd), která mě zaujala. Náš profesor rád uvádí příklady a tentokrát to byl příklad s myškou. Říkal nám, že nějací vědci dali myšce do mozku elektrodu. Pokaždé, když myška zmáčkla páčku ve svém teráriu, vyvolala v ní elektroda orgasmus. Myška neustále páčku mačkala, protože usoudila, že je to příjemný pocit. Dostala se k tisíci stisknutí za jeden jediný den, což znamená, že po necelých čtyřech minutách to opakovala. To je panečku výkon. A to jediné, co Vám řeknu je, že myška zanedlouho umřela. A mě by zajímaly Vaše názory PROČ UMŘELA. Abych to zjednodušila, pod článkem máte anketu. CHrono, Khali, Metalová princezno, vy to víte a ne že to prozradíte! ;-)

Velkobystřický a Samotišský zpravodaj

10. října 2011 v 15:55 Fórky z naší školky
Chci upozornit, že tohle jsem netvořila sama, ale za spolupráce spolužačky Denisy (její příjmení z důvodu ochrany osobních informací neuvedu :-D). Ve výpočetní technice jsme dostali za úkol vytvořit úvodní stránku novin. Články jsme měli napsat sami a pak to všelijak zformátovat. Velkobystřický zpravodaj jsme psaly pro nás a Samotišský pro jednoho spolužáka, který nám naoplátku vše zpracuje po grafické stránce. Hezké počtení.

VELKOBYSTŘICKÝ ZPRAVODAJ
týdeník pro občany Velké Bystřice

Sběr listí
Občané Velké Bystřice pořádají Velký sběr spadaného listí. Prosíme, roztřiďte ho podle barev do stejně zabarvených pytlů. Starosta k této důležité události roku všechny srdečně zve. Sběr se uskuteční 20. října 2011 před hotelem Zámek. Odměna pro největšího sběrače je možnost ubytování na jednu luxusní noc v našem hotelu. Pytle s nečekaným váhovým přírůstkem (ježek, kočka, cihly, kamení) nebudou akceptovány.

Zastupitel města, starosta Dubínek Listnatý.

Výprodej značkového oblečení
Dne 1. října 2011 se v sále Kulturního domu konal exkluzivní výprodej oblečení ze třetí ruky v nadměrných velikostech. Prodejci až z daleké Arábie k nám zavítali díky opětovnému zájmu již podruhé. Letos byl přistaven autobus i pro zájemce z okolních vesnic. Prodej byl zahájen již v časných ranních hodinách a ukončen těsně před začátkem seriálu Tisíc a jedna noc. Pro zúčastněné osoby byla připravena akce Dvoje trenky + podprsenka zdarma! Policie letos nezasahovala, loni tomu ale bylo jinak, jelikož neozbrojená skupina adolescentních chlapců pozorovala naše starší spoluobčanky v převlékacích kabinkách. Všechny věkové kategorie si přišly na své a naši oblíbení prodejci jistě v příštím roce opět dorazí.

Správkyně Kulturního domu Filoména Uchová.

Bystřická záhada
Minulý týden byl na sekretariát našeho města donesen zvláštní nález. Místní chovatelka psů Evženie Štěkavá na procházce se svou sedmiletou fenkou čínského chocholatého psa Barbie objevila v řece Bystřičce zachovalou zubní protézu. Nebýt malé fenky vůbec by k objevu nedošlo. Podle výpovědi paní Štěkavé byla protéza obalena mořskými řasami. Dle chemického rozboru se jedná o řasu z Jaderského moře. Zatím není jasné, jak se protéza i s řasami dostala na naše území. Je možné, že jde o nevhodný žert nějakého vtipálka. Pokud máte i přes to dojem, že by mohlo jít o Vaši protézu ztracenou během dovolené v Chorvatsku, ihned se ozvěte na telefonní číslo 574 146 891.

Paní sekretářka Leontýna Skuhravá.

Volby do místního zastupitelstva
A zase je to tady. 1. listopadu 2011 budou probíhat na radnici volby do místního zastupitelstva. Letos se spoluobčané mohou dostavit od 8:00 do 16:00 hod. Prosíme všechny, aby se přišli s platným občanským průkazem. Na opozdilce nečekáme!

Předseda volební komise Bohumil Úplatek.
Inzerce
Pletení ponožek
Různé barvy, velikosti, ponožek je víc než dosti!
René Růžový, ulice Švédská 3, Velká Bystřice
Tel. 777 777 777

Odchov pulců, slimáků a šneků
Pulec, pulec, puleček, najde u Vás domeček?
Ing. Jaroslav Žabička, ulice Potoční 128, Velká Bystřice
Tel. 159 365 248


SAMOTIŠSKÝ ZPRAVODAJ
týdeník pro občany Samotišek

Nové 3D kino
Na základě dotace, kterou jsme obdrželi od Evropské Unie, konečně došlo k začátku výstavby 3D kina. Architektonického návrhu se ujal náš bývalý občan Ing. Jan Homolka. O barvě fasády se rozhodlo v místním referendu a byla schválena neonově žlutá barva. Stavba by měla probíhat půl roku a k jejímu slavnostnímu otevření by mělo dojít na začátku července 2012. Prvním promítaným filmem v 3D kvalitě bude divácky velmi úspěšný Troškův film Slunce, seno, erotika. Pro místní vstup zdarma, pro přespolní 110 Kč. Již teď se někteří nedočkavci shromažďují před základy stavby a ruší dělníky při práci. Prosíme proto o Vaše strpení.

Vedoucí kulturního odboru Jarmila Kudláčková.

Zrušení internetové kavárny
Všechny milovníky internetu a dobré kávy velice zarmoutila zpráva podaná majitelem internetové kavárny U Zavináče, pana Michaela Googla, že kavárna z důvodu nedostatku židlí ukončuje svůj provoz. Pro obyvatele, kteří nemají připojení k internetu, je to zničující informace, jelikož žádné jiné zařízení kromě radnice s připojením k internetu ve vesnici není. Prosíme ale, abyste zachovávali klid a hromadně nepostávali před radnicí, protože hrozí přetížení sítě. S panem majitelem se budeme snažit brzy dohodnout, zatím to však není možné, zdržuje se právě na Seychelských ostrovech, za účelem získání finančních prostředků od jeho dobrého kamaráda p. Krejčíře.

Starosta města Arnošt Bláznivý.

Ztráta peněženky značky Prada
Dne 28.8. 2011 byla paní Mercedes Gullivanové v parku odcizena peněženka luxusní značky Prada. V peněžence bylo větší množství peněz, zlatá kreditní karta, průkazy, ale hlavně věrnostní karta do butiku v Pařížské ulici, bohužel došlo k jejímu zneužití a pachatel si tento pátek v obchodě vybral zboží za bezmála 100 000 Kč. Přesto se Vás ptáme, zdali jste nebyli v inkriminovanou dobu v parku a nezahlédli pachatele či pachatelku se stříbrnou koženou peněženkou, označenou velkým kovovým nápisem Prada v trojúhelníkovém logu.

Přednosta policejní stanice Antonín Nicnenašel.

Vražda křečka
Na výstavě drobných hlodavců pořádané v naší vesnici koncem srpna došlo k chladnokrevné vraždě chovného zlatého křečka Zubíka, chovatelky Elišky Krásnohorské. Těsně před vyhlášením vítězů soutěže, kde měl mmj. Zubík velkou šanci se umístit, záhadně zmizel ze své klece, načež byl později nalezen při úklidu sálu v pelíšku starostovy kočky Zubajdy. Rozhořčená majitelka žádá o odstoupení starosty. Žádáme i o Vaše názory.

Sekretářka Jana Dlouhá.

Další čtyři fórky

6. října 2011 v 18:37 | Tigris |  Fórky z naší školky
Na prosbu Khali jsem sepsala některé vtipné momenty ze školy. Všichni muži, neurazte se kvůli předposlední větě. :-D
Komentář: status - žádoucí.

Ztracená CHrona
Přestávka před hodinou fyziky. S Khali jsme úspěšně našly správnou učebnu a sedíme v naší čtvrté lavici. Povídáme si a pak mě napadne: Kde je CHrona? A zeptám se na to své sousedky. Začneme se rozhlížet po třídě, ale po ní ani vidu, ani vzdechu.
"Neodešla k doktorovi?" ptám se.
"To by nám řekla. Ale co když je ve špatné třídě?"
"To si nemyslím...Třeba ji přepadli na záchodcích!" fantazíruji dál.
"CHronu? Vždyť umí karate. Zmlátila by je do kuličky."
Zazvonilo a mě došly nápady. Vchází náš plešatý profesor v bílém plášti a ptá se na absenci.
Jedna spolužačka vidí, že CHrona nesedí na svém místě v první lavici a hlásí to učiteli. Ten si ji chystá zapsat, ale v tu chvíli se z poslední lavice, z kouta, ozve velmi známý hlas. "Ale já jsem tady!"
Překvapeně se otáčíme za CHroniným hlasem a propukáme v hurónský smích.

Perly vědění
Opět fyzika. Profesor vykládá učivo (šílená nuda). Dvě holky mu nevěnují pozornost a nerušeně si povídají. Vyučující přestane mluvit, zadívá se na ně a čeká, kdy jim dojde, že mají problém. Dívky zmlknou.
"Tohle, promiňte mi ta slova, je jako házet perly sviním," prohlásí učitel a následuje výbuch smíchu u všech kromě osočených dívek. "Samozřejmě to nemyslím tak, že vy byste byly ty svině, ale že ti vepři ve chlívku by perly mého vědění a zkušeností ocenili stejně."
Po tomto výroku se na ně káravě zadívá a jako by nikdy nepřerušil svou řeč, mluví dál.

Sbohem, beruško...
Dějepis. Psali jsme primitivní písemku na pravěk. Učitelka nám rozdává Atlas světových dějin od pravěku po středověk. Khali neochotně listuje na požadovanou stranu a... fuj!!!
"Chudinka," ohodnotím situaci po chvilce. Mezi stránkami je rozmázlá beruška. Štítím se toho atlasu, protože ve skutečnosti je to místo vraždy udatného slunéčka sedmitečného.
Khali znechuceně, ale i s - trochu nepatřičným - smíchem zavírá stránku beruščina posledního odpočinku. Za okamžik jím však opět listuje a potom zase zavírá. (Tato scéna se opakuje asi pětkrát.)
Po dlouhém a veskrze nudném zbytku hodiny odevzdáváme atlasy. Khali využívá příležitost a snaží se ho o mně otřít. Atlas světových dějin s broučkem vylisovaným na straně třicet dva se připojuje k ostatním. Sbohem, beruško...

Všechny začátky jsou těžké (a někdy zábavné)
Biologie, praktika. Nultá hodina. Mikroskopujeme rostlinnou buňku, konkrétně lístek mechu měříku.
První krok, snažíme se od zbytku rostlinky odoperovat lísteček. Khali si bere nůžky a nebezpečně s nimi manipuluje. Radši si je vezmu já, ale ani to není moc velká výhra.
"Ufikni to!" povzbuzuje mě Khali.
Šmik! Beru si kousek měříku do pinzety a dávám na sklíčko. Naberu si vodu do pipety a namokřím vzorek. Trochu jsem to přehnala a lístek plave jako v rybníku. Jakmile pokládáme jiné sklíčko na to druhé, vzorek nám díky vodě všude "tančí". Pár bublin vzduchu tam zůstalo, ale práce vědců je náročná. Přecházíme k poslední a nejdůležitější části. Mikroskopování. Vzorek je na místě, puberťačky připraveny, zapínáme mikroskop! Trochu posuneme stolek, nastavíme objektiv, zaostříme a voilà! Ať žije věda!
Khali posunuje hlavu, aby mi uvolnila místo, ale...Au! Bouchla se do nosu.
U mikroskopu se střídáme a zakreslujeme, co vidíme.
Khali se zamyslí dívaje se do okuláru. "Ty bublinky tam nemají být vidět..."
"Ale třeba to jsou ty...buňky..." plácnu a směji se.
Zanedlouho se ptám: "Zkusíme větší rozlišení?" Samozřejmě jsem myslela zvětšení. Dumám nad svojí blbostí a snažím se sama sobě nalhávat, že na to může brzké vstávání do školy.
Vyměňujeme vzorek. Do párů dostaneme šípek, kterému se máme dostat pod "kůži". Khali ho opatrně pitvá skalpelem.
"Neřízni se."
"Nepřivolávej to."
"Pozor!"
"Jdi k šípku."
Po jednom říznutí a mnoha záchvatech smíchu zase mikroskopujeme a Khali si zase naráží nos. Nemá co dělat, tak si hraje s pipetou a z našeho pracoviště dělá soukromý bazén.
Naštěstí dostáváme povel k úklidu. Šípek mi padá do tašky.
Profesorka pouští počítačovou prezentaci, při které nechybí hlášky typu:
"Jdem se rozmnožit nepohlavně," a "Zkuste si svléknout pokožku."
Khali vyčerpaná od smíchu mě upozorní na výstavku zvířecích mozků napravo od nás. "Ptáci mají mozek? Já myslela, že mají varlata."
A já: "To si pleteš s muži, ti myslí varlaty..."
Se smíchem vycházíme ze dveří.

Hrstka informací

4. října 2011 v 17:14 | Tigris |  Ostatní články
Vřele všechny zdravím a oznamuji, že jsem zpět s novým elánem a žádným napsaným článkem!
Můj dobrý přítel Internet nečekaně odešel na odpočinek a týden mě nechal napospas reálnému, nevirtuálnímu světu. Přiznám se, že kdybych neměla blog a nemusela bych dělat věci do školy, vůbec by mi jeho nepřítomnost nevadila. Najednou jsem všechno stíhala a měla moře času.
Ale teď je tu mladý nástupce pana Interneta a doufám, že vydrží a nebudu se s vámi muset opět rozloučit. Jak vidím, tak jste nezaháleli a napsali spoustu pokračování Vašich příběhů a jiných článků. Takže se budu muset brzy vrhnout na čtení, protože pohár mé zvědavosti přetéká.
Děkuji za komentáře k - teď už ne úplně nové - kapitole Nadaných. Nějaké články můžete v brzké době očekávat a pod tímto sesmoleným článkem je i bezvýznamná anketa. ;-)
Pro Odriana: Vím, že máte přijet. Pozdravuj doma. :-)

Hodně zdaru a pisatelských úspěchů Vám přeje
Tiggi