Září 2011

Nadaní 2 - kapitola 6.

25. září 2011 v 20:44 | Tigris |  Nadaní - 2. série
Jak jsem Odrianovi slíbila, do konce tohoto týdne (takže dnes) je tu nová kapitola Nadaných. Radši nebudu počítat, kdy jsem zveřejnila kapitolu 5. Vzpomínáte si vůbec, co v ní bylo? Jestli ne, tak se zamyslete...
Už víte? Tak si přečtěte další kapitolu mojí téměř "telenovely". A komentáře jsou žádoucí.

Uprostřed bezhvězdné noci jsme se já, David a Richard zhmotnili na vršku vysoké skály. Začala se mi motat hlava, tak jsem si sedla, ale přitom jsem skoro spadla do široké skalní pukliny.
"Co děláme tady?" zeptala jsem se roztřeseně Richarda.
"Je tu vchod do Společenství," odpověděl a pohled mu sklouzl na hlubokou propadlinu vedle mě.
Nedůvěřivě jsem zavrtěla hlavou. "Žertuješ?"
"Vůbec ne."
Pohlédla jsem na Davida, abych se ujistila, jestli mě časový posun naprosto nepobláznil, ale on se tvářil stejně zmateně jako já. "To máme skočit?"
Richard se zasmál. "Ano."
"Ty první," zavtipkovala jsem. Přece to nemůže myslet vážně.
Myslel. Věnoval nám jediný pohled a udělal krok nad propadlinu. Ve vteřině mi zmizel z očí. Rychle jsem se po čtyřech doplazila ke kraji, ale neviděla jsem nic jiného než tmu.
Za několik okamžiků jsem uslyšela jeho hlas. "Na co čekáte? Až zahřmí? Tak to už byste měli skočit taky." Jeho doznívající slova podpořil světelný záblesk kousek od nás. Vypadalo to, že na bouřky máme štěstí.
Stoupla jsem si a vzala Davida za ruku.
"To je bláznovství."
"Na to jsme experti, ne?"
"Na tři?"
Přikývla jsem.
"Jedna, dva..." Jeho tři zaniklo v úderu hromu, ale to už jsme neřízeně padali propadlinou do hlubin skály.
Začala se mě zmocňovat panika, protože jsem tušila, že brzy musíme dopadnout na dno.
Zpomalovali jsme a záhy jsme lehce dopadli na nohy. Zamrkala jsem a přede mnou se vynořila obrovská čtvercová místnost, které vévodil tmavý kulatý stůl. Po jeho vnitřním obvodu sedělo asi deset hostesek a všude kolem proudil nespočet lidí. Všichni působili důležitě a cílevědomě mířili do určitých dveří, kterých z této hlavní místnosti vedlo snad dvacet.
Uvědomila jsem si, že se na celý výjev dívám s pootevřenými ústy, tak jsem je radši honem zavřela. David se snažil zakrývat svůj údiv a respekt, ale jakmile pohlédl na strop, uniklo mu obdivné: "Páni."
Strop působil jako z nějakého chrámu; podobné klenby jsem nikde jinde neviděla. Okna umístěná až nahoře poskytovala výhled na zamračené nebe. Dešťové kapky dopadaly na skla, avšak kvůli živému ruchu uvnitř nebyly slyšet.
"Jak dokážete tohle všechno utajit?" ptal se nevěřícně David.
"Nejsme snad Nadaní?" odpověděl Richard otázkou a svižně se proplétal davem k recepci.
"Mám tu dva nové členy k zápisu," mluvil k ženě sedící za stolem. "Ta dívka je moje vnučka a on," ukázal na Davida, "její přítel."
Žena vědoucně přikývla. "Pokoj tři sta šest je volný." Podala mu klíče a přitom se k němu naklonila a něco zašeptala. Zasmál se a pokynul nám, abychom ho následovali. Vešel do menších dveří a zabouchl je za námi. V chodbě byl klid a hluk z hlavní síně zůstal za námi. Na to, že jsme byli ve skále, bylo všude teplo a světlo. Dlouhou stoupající chodbou, ze které vedly další a další dveře a průchody, jsme došli až k číslu 306. Richard odemkl, rozsvítil, podal mi klíče a s tichým přáním dobré noci odkvapil pryč.
V našem pokoji stál stoleček se židlemi, skříň a dvě postele rozdělené nočním stolkem. Vše laděné do zemitých barev. Bonusem byla malá koupelna se záchodem a sprchovým koutem. Po tajemství, jak sem zavedli odpadní roury, jsem radši nepátrala. Kulatým oknem ve zdi jsem zahlédla blesk sjíždějící po obloze.
Ve skříni jsem našla voňavé oblečení na spaní a chystala se obsadit sprchu.
"To tam půjdeš beze mě?" ozval se Davidův zklamaný hlas.
S pocitem zadostiučinění a úsměvem na tváři jsem se zavřela v koupelně.
Čistá a spokojená jsem našla Davida rozvalujícího se na posteli a gestem ruky ho poslala se umýt.
"Ano, kapitáne!" zasalutoval a za chvilku jsem slyšela vodu tekoucí ze sprchy.
Nespokojeně jsem mlaskla nad postavením nábytku. Nejprve jsem odtáhla noční stolek do rohu a pak srazila rozdělené postele k sobě. Zhasla jsem velké světlo a rozsvítila lampičku.
Lehla jsem si na postel s úmyslem počkat na Davida a usínat až s ním, ale postel byla tak měkká a já tak vyčerpaná... Poslední, co jsem slyšela, byl jeho tlumený smích.

Sranda na třetí

22. září 2011 v 16:40 | Tigris |  Fórky z naší školky
Tenhle článek řadím do zcela nové rubriky.

Dnešní den ve škole byl skutečně legendární.
Nejvíc se naše povedená třída rozjela v matematice. Sedím s Khali v lavici a povídám si s ní (profesorka ještě nepřišla), když se z řady od dveří ozývá smích spolužáků. Otáčím se za centrem dění a vidím jednoho kluka, jak mu voda crčí z vlasů. Chvíli nemůžu pochopit, co se stalo, ale záhy mi to dochází. Jedna holka mu zmáčkla vodou nacucanou houbu nad hlavou.
Kluk si suší mikinou vlasy a ostatní se dívají na rozšiřující se potopu. Za chvíli někoho napadne to uklidit a přichází učitelka. Zprvu si nevšímá vzrušené atmosféry ve třídě, ale pak šlápne do nevysušené louže. Druhý kluk s příhodnou přezdívkou Meloun a obrovskou tmavě zelenou skvrnou na tváři (fakt nevím, jak se mu tam dostala) míjí učitelku, která už nemá, co říct.
Za chvilku se vzpamatuje a říká: "Přiznám se, že jste mě zklamali. Z písemky jsou pouze čtyři jedničky a jinak skoro samé pětky a čtverky. Myslela jsem si, že máte navíc." Odmlčí se a já si myslím, že to se tedy mýlí.
Teď se otevírají dveře, do třídy přichází tři spolužačky a matikářka se jich ptá, kde byly. "Musely jsme něco nakopírovat," zní odpověď.
"A to jste na to neměly přestávku?"
S nezájmem pokrčí rameny a sednou si. (Jedna z nich na mokrou židli.)
Rozdávají se písemky a já se modlím, abych měla aspoň za čtyři. CHrona mi podá písemku a tam...Zázrak! Z papíru se na mě šklebí červená trojka. Projíždím písemku očima a zjišťuji, že chyby, které jsem udělala jsou z větší části triviální a hloupé. Ale to tak u chyb bývá.
Profesorka se snaží upoutat naši pozornost a říká: "Teď musíme zpomalit a dnešní hodinu věnujeme počítání příkladů, které jste měli v písemkách." Vezme si křídu a začne je psát na tabuli. Přitom si celou dobu mumlá: "Kdybychom to nedělali, ale my jsme to dělali..."
Khali zjišťuje, že má příklad špatně, protože nedokázala odečíst 35 od 26. Stejný problém měla i polovina třídy.
Matikářka si všímá CHronina sešitu a je pěkně vytočená, protože se jí nezdá její úprava (píše malinkaté blechy, které normální smrtelník nedokáže rozluštit). Kontroluje i ostatní sešity a já rychle zakrývám okraj toho mého, jelikož jsou na něm poznámky k vytvoření tohoto článku.
Učitelka celá vynervovaná posílá někoho k tabuli, aby vypočítal jakousi třetí odmocninu. Chce vyvolat i CHronu, na jejíž jméno si nemůže vzpomenout, a proto jí neustále říká Jarmilo.
"Jar - Jarmilo? Jmenuješ se Jarmila, že?"
Dostávám záchvat smíchu a kloužu po židli dolů.
Počítáme ještě několik nesmyslných příkladů a už naštěstí zvoní. Vycházíme s Khali ze třídy a následujeme ostatní dolů, do prvního patra. Většinou, když jdeme za někým, tak nás spolehlivě dovede do správné učebny. Na chodbě je plno, takže ztrácíme z dohledu známé tváře a váhavě stojíme v prvním patře. Najednou uvidím několik lidí od nás stoupat po schodech zpět do druhého patra. "Tak ať se rozhodnou!"
Ale zase je nevidíme. Ze záchodů vyjdou dvě spolužačky a tvrdí, že jsme o patro níž. Jdeme tam a sedneme si do jedné třídy. Problém je, že neslyšíme za zády řev ostatních soukmenovců.
"Nemáme být náhodou nahoře?" ptá se jedna z holek.
Opět pracně lezeme do schodů a nacházíme správnou třídu. Před ní čeká CHrona a diví se, kde jsme tak dlouho. Otáčím se na Khali a směju se. Stejně by nám to neuvěřila...

Vražedná chemie aneb smích mě téměř přivedl do hrobu

18. září 2011 v 19:47 | Tigris |  Fórky z naší školky
Tak a je tu další rychločlánek z prostředí školy. Týden dopředu nám řekli, že budeme psát tzv. vstupní test do chemie. Jinými slovy opakování nepotřebného učiva za poslední protrpěné čtyři roky. Den před testem mě napadlo, že by nebylo úplně od věci si alespoň pročíst sešit z minulého ročníku. Samozřejmě jsem se na to ani nepodívala.

Příštího dne ve škole nám profesor v chemii rozdal písemky na A4 a v klidu si sedl za katedru. Podívala jsem se na první úkol.
Co to proboha je?
Sjela jsem pohledem dolů, abych si prohlédla zbývající otázky, doufajíc, že tam bude něco, co umím. Ale bohužel. Celkově jsem za tu hodinu napsala tak deset slov a z toho devět bylo absolutně mimo.

Začala jsem se potichu smát. Ani nevím čemu, prostě celá ta situace byla komická. Khali se taky začala uchichtávat. Za chvíli si vedle mě začala pobroukávat: "Jó, pirátský život mám rád!" To už jsem se neudržela a musela si zacpat pusu rukou, ale stejně jsem prochechtala celou hodinu. Ostatní brzy začali poklepávat propiskami o lavici, ukazovali si nepopsané papíry a začali se uculovat jako my s Khali.

Ještě jednou jsem odevzdaně pohlédla na písemku. Co může být CH3CHO? Zarazila jsem se. CHO? CHO CHO CHÓ! To je přece Santa! Začala jsem kreslit Santovu hlavu a od ní komiksovou bublinu vedoucí k tomu CH3CHO. Nejvyšší stupeň nudy. Khali mě napodobila, ale moc tlačila na tužku, takže když se svůj výtvor snažila vygumovat, stále byl dobře viditelný.

Zazvonilo a museli jsme odevzdat naše nevyplněné práce. S pitomým úsměvem na tváři jsme vyšli ze třídy. Ještěže se to nebude známkovat!

Harry Potter aneb končící (avšak neumírající) legenda

17. září 2011 v 13:13 | Tigris |  Když se Tigris zamyslí...
Zrovna včera jsem konečně viděla Harryho Pottera a Relikvie smrti část 2. Těšila jsem se jako malé dítě. Vyrůstala jsem s tím příběhem. Když v roce 1997 J.K. Rowlingová ve Velké Británii vydala první díl o brýlatém, zjizveném průšviháři Harrym byl mi jeden rok. Doma máme všechny knížky, které mi rodiče předčítali a později jsem si je já sama v posteli na dobrou noc četla.

Tento propracovaný příběh mě tak okouzlil, že jsem se chovala jako pod kletbou Imperius. Představovala jsem si, jak k nám do obýváku vletí důstojná sova a předá mi dopis s přijetím do Bradavic.
Nebudu tajit, že představa konce příběhu, který mi tolik přirostl k srdci, mě na okamžik nevyděsila. Knihy byly dopsány, filmy dotočeny a autorka si může gratulovat k úspěchu a v klidu si nalít nejlepší víno do diamantového poháru. Ale myslím, že si všechny peníze po zásluze zasloužila. Tolik práce, času, nápadů a péče věnovat do jedné ságy, muselo být náročné. Proto tady veřejně smekám před její genialitou.

Naše okouzlující kouzelnická trojka (Daniel Radcliffe, Rupert Grint, Emma Watson) věrně ztvárnila své postavy a nepochybuji, že na konci natáčení si celý filmový štáb pobrečel. I já jsem měla v některých částech posledního dílu na krajíčku.

Bude se mi stýskat po kyselých Snapeových poznámkách, po důvěřivém, přátelském Hagridovi, Hermioniných bystrých dedukcích, Ronových vtipných hláškách a strachu z pavouků, Brumbálových tajemných moudrech a i po Voldym, který vždy udělal nějakou hloupost nebo chybu a tím daroval Harrymu další léta života. Voldy měl vždy smysl pro temnou atmosféru a byl správně nebezpečný.

A tak jedna legenda končí, avšak v našich myslích přetrvá.

Poučení?

14. září 2011 v 17:42 | Tigris |  Když se Tigris zamyslí...
Přiznám se; nesnáším matiku. Každým dnem se moje antipatie k ní prohlubují. Nemám logické myšlení a všechno, co je složitější než malá násobilka, je pro mě oříšek s neproniknutelnou skořápkou. Občas tu skořápku pracně prorazím a na několik okamžiků nahlédnu pod povrch, ale toto úsilí mě vyčerpá a než se vzpamatuji, tak se skořápka zacelí a já můžu začít téměř od nuly.
Dnes v matematice profesorka začala popisovat, co je to odmocnina ze tří.
Zděsila jsem se. "Třetí odmocnina z čeho? a nezáporné co? pro které platí- COŽE?!"
Pochopila jsem každé páté slovo, avšak takové útržky mi stejně nedávaly smysl. Pak už jsem se dokázala jen smát a záhy ten řehot zadržovat, v čemž mi moc nepomáhala Khali, která se vedle mě svíjela na lavici.
Když jsem šla ze školy, moje nálada byla pod bodem mrazu. Vypadalo to, že se každou chvíli znovu rozprší, na oběd byla čočka a doma na mě čekala hromada učení. Na všem jsem si dokázala najít to špatné - asi to taky znáte.
Naštěstí se začalo pomaličku vyjasňovat a s lepším počasím se mi přímoúměrně zlepšilo duševní rozpoložení a vyšla jsem do hudebky. Trocha muziky, i když v mém podání se to tak dá těžko nazývat, mě povzbudila a na zpáteční cestě se už slunce prodralo skrz mraky a rozptýlilo je. Pozorovala jsem lidi kolem mě; například novopečenou maminku s dítětem, starší paní, která vezla v kočárku yorkshirka, zaujatě debatující studenty nebo bělovlasý manželský pár sedící na lavičce v parku.
Tohle "pozorování" ve mě vzbudilo velice příjemný pocit a vřele ho doporučuji. A co z tohoto článku vyplývá? I když máte starosti a cítíte se pod psa, zkuste se těšit z obyčejných lidských krás, jako je věrnost, přátelství a láska.

P.S. Není ten konec moc sladký?
P.P.S. Už jsem navštívila kapli ve sloupu Nejsvětější Trojice a jsem v horší angličtinářské skupině :-D

Zpěv Fénixe

9. září 2011 v 14:19 | Tigris |  Básně
Všem Vám přeji krásný víkend. Načerpejte sílu do nového pracovního týdne a užijte si volno!

Zpěv Fénixe

Hudba zní nad temným mořem,
osvětleným svitem měsíce,
líbezný zvuk laská vše kolem,
tóny od zpěváka Fénixe.

Jeho hlas zahraje nám na city
a všichni ucítí,
hřejivý ohýnek u srdce,
jenž pohladí ho lehounce.

Nádherný Fénix opěvuje lásku,
krásu, moudrost, kouzla a čáry,
těchto věcí nejvíc si cení.

Málokdo zůstane stát netečně,
vždyť tohle je Fénix sám!
Netvrďte mi statečně,
že vás vůbec nezajímá.

To není obyčejná melodie,
ale Boží zpěv!
Přidejte se a společně
si zamilujem svět!

V ohrožení magie - kapitola 6.

6. září 2011 v 21:52 | Tigris |  V ohrožení magie
Ehm. Ehm. Omlouvám se za zpoždění s kapitolovkami, ale vůbec netuším, co se děje s mým volným časem. Asi se vypařuje. :-D Další kapitolu Nadaných někdy v brzké době sepíšu. Děkuji moc za všechny komentáře, které mi jsou pohonem ke psaní. Já vím, že teď jedu na volnoběh. Jestli budete mít nějaké připomínky, tak se vyjádřete. :-) Příjemné počtení.

Alexandra zamžikala a otevřela oči. Ještě než se stihla dostatečně probudit, někdo jí přetáhl jakýsi smrdutý pytel přes obličej a svázal ruce za zády. Vzpírala se, ale marně. Zkusila se vysvobodit kouzlem, ale něco ji blokovalo.
"Ne!" vykřikla, protože jí došlo, co se stalo. Elnor na ni zakouzlil to samé, čím ona ještě včera ovládala jeho.
"Jak jsi to říkala?" ozval se jeho posměšný hlas, "´Tohle kouzlo se o tebe postará. Kdyby tě napadlo utéct, zadrží tě, kdybys mě chtěl očarovat, zadrží tě, kdyby sis chtěl utřít zadek bez mého povolení, zadrží tě. ´" uchechtl se. "Oko za oko, zub za zub."
Alex ho počastovala několika dobře zvolenými kletbami.
"Uklidni se, jenom si vyměníme role. Nebudeme však tady. Přesuneme se do mého sídla."
Pár hrubých rukou ji zvedl a odtáhl k cestě. Donutili ji nastoupit do vozu.
Rozjeli se. Neslyšela, že by byl někdo ve vozu s ní a tak se s pytlem na hlavě snažila osvobodit ruce. Jak ponižující situace! Její vlastní vězeň ji zajal. Jak se to mohlo stát?
Na její nevyslovenou otázku odpověděl lord Elnor, tiše sedící vedle ní, a tušíc, kterým směrem se hrnou její úvahy, promluvil:
"Říkal jsem ti, že mě budou hledat. Když jsem se nedostavil na domluvenou schůzku včas, vyhlásili pátrání. Věř mi, že pro mě pracuje mnoho schopných a intuitivních lidí. Tvoje kouzlo sice nebylo snadné přerušit, ale povedlo se. Zjevně potřebuješ víc cviku."
"Radši budu cvičit zabíjení," zavrčela nerudně.
Sundal jí pytel z hlavy a zasmál se. "To pochybuji."
Pak ho napadlo: "Pořád neznám tvé jméno."
"Ani ho nepoznáš," odsekla.
Usmál se. Zjevně byl skvěle naladěný. "Alexandro, Alexandro, co si s tebou jen počnu?"
Alex překvapeně vyvalila oči. Jak to, že zná moje jméno? A proč se mně na něj vůbec ptal? Chce si se mnou pohrávat, došlo jí. Ale hrát si můžeme oba, pomyslela si zlomyslně. Rychle se snažila skrýt své rozčarování. Elnora však neoklamala.
"Máš plnou pusu řečí, když v ní nemáš zastrčený roubík, co?" provokovala ho.
Jeho úsměv nezmizel. "Měla by sis dávat pozor na jazyk, ať o něj nepřijdeš."
"Moc mluvíš a málo konáš," zasyčela na něj, doufajíc, že nepřekročila hranici věznitelovy trpělivosti. Nemohla však udržet svoji prostořekost na uzdě.
"Buď ráda," zašeptal.
Podívala se na něj co nejvražednějším pohledem, který dokázal zastrašit i ty nejotrlejší chlapy.
Lord Elnor se rozesmál: "Jsi sladká."
V Alex se začala vařit krev.
"Líbí se mi tvoje výkyvy nálad," povídal vesele Elnor.
Nesmí mě vytočit. Nesmí, opakovala si v duchu. To je přesně to, co chce.
Tahle poslední myšlenka způsobila, že všechen vztek najednou zmizel.
Usmála se na něj stejně sladce jako on na ni. "Ty musíš být mistr divadla."
"Proč myslíš?"
"Usuzuju podle toho, co tu na mě hraješ. Řekni mi, co vlastně chceš?"
"Už jsem řekl: oko za oko, zub za zub."
"To budeme žít v lese? Já svázaná a pod kouzlem, zatímco ty se budeš koupat nahatý v jezeře?"
Úsměv se rozšířil. "Ještě o tom popřemýšlím."
"A co kdybys mě pustil?"
Zamyslel se. "A co za to?"
"Nemám žádný majetek," řekla okamžitě.
"Dobrá. Vymyslím cenu tvého výkupného. Ale teď spi," dořekl a seslal na ni omračující kouzlo.