Srpen 2011

Jaro - začátek nového cyklu

31. srpna 2011 v 9:40 | Tigris |  Básně
*Hluboký povzdech.* Divný začátek článku, ale vystihující mé pocity. Teď už Vám musí být jasné o čem (ne)chci mluvit. Omlouvám se, že Vám to připomínám (jako hodně lidí v tyto dny), ale je to nevyhnutelnost. Zítra je škola. *Krčí se, protože čeká, že ji ukamenujete.* Ještě žiju? Fajn. Musela jsem si to říct, abych pochopila vážnost situace. Takže všem lidem studujícím jakoukoli školu chci popřát hodně trpělivosti a štěstí - to budou ty nejpodstatnější složky úspěchu.
A dál: částečně proto, že jste moji předchozí básničku hodnotili kladně, je tu báseň další. (Komu se nelíbila a lhal mi, má smůlu.) A opravdu se pokusím co nejdřív napsat další kapitoly mých příběhů, ale teď mám prostě málo času.
Ještě chci dodat, že jsem pod článek dala anketu, tak hlasujte. Původně mě napadla anketa: "Chce se Vám jít do školy?" - ohlasy by nejspíš byly dost jednotvárné.
Tak jsem se vypsala a už je čas na můj výtvor, který úplně nezapadá do současného ročního období.

Jaro - začátek nového cyklu

Les probouzí se do slunečného rána,
paprsky zlatí koruny stromů,
tráva těší se z nadcházejícího jara,
ptáci skládají svou hudbu.

Krajinu obklopil klid
a ve všech duších
zahnízdil pocit,
že zimní spánek se ruší.

Příroda na své děti volá,
šeptá jim svá tichá slova,
kterým rozumí zvěř
a jen málo lidí též.

Když básník spatří tento výjev,
těžko zadrží okouzlený výdech,
fascinovaný dokonalostí přírody,
jejím zákonům se podrobí.

Vždyť i on je jejím dítětem,
malým nerozvinutým poupětem,
ale jestli se poupě podvolí,
Příroda na něj dohlédne
a odměny v podobě vědění
se mu s úctou dostane.

Volání o bdělost

26. srpna 2011 v 12:52 | Tigris |  Básně
Já básničky moc nepíšu a když už nějakou sesmolím, tak jsem k sobě velmi kritická, ale popadlo mě náhlé nutkání nějakou složit. Tady je.

Na půdě nejvyššího domu,
v krabicích od alkoholu,
v té nejtemnější části,
Zlo své drápy tasí.

Chystá své největší dílo,
jak ovládnout světy
a svou mocnou silou,
zaměří se na nás, Zemi.

Co je zlo a co je dobro?
Jak rozpoznat to máme?
Rozhodnutí bez myšlení
do pekel nás svrhne.

Proto buďme bdělí,
mysleme samostatně,
chování jednoho ostatní vidí,
tak ať to s ním nedopadne špatně.

Nadaní 2 - kapitola 5.

24. srpna 2011 v 16:16 | Tigris |  Nadaní - 2. série
Po nějakém čase přidávám další kapitolu. Budu vděčná za komentáře.

Vzpamatovala jsem se z šoku. "Cože?"
"Jsem tvůj děda," zopakoval.
"To není možné, zabila ho Rada a pak to nahrála jako nehodu," odporovala jsem.
"On však nebyl tvůj biologický děda."
Zarazila jsem se. Nezvaný host využil nastalého ticha. "Byl jsem milencem tvojí babičky. Poznali jsme se krátce po jejich svatbě. Otěhotněla se mnou."
"Takže vy jste pravý otec mé mámy."
Přikývl. "Je to tak. A nevykej mi prosím. Jmenuji se Richard."
Znejistěla jsem. "Jak ti mám věřit?"
"Nijak. Jediný důkaz byl její deník, ale teď už z něj bude jen popel. Nepochybně ho Rada zničila, protože Janda byl pečlivý špeh."
"My jsme ho četli," ukázala jsem na Davida a sebe, "a o tobě tam nebyla ani zmínka."
Richard se zamračil a střelil pohledem do Davidova napjatého obličeje, který se konečně po chvilce uvolnil. "Ne všechny stránky se daly přečíst, některé byly rozmazané, zašlé stářím. Na nich se o svém milenci nejspíš zmínila." Tón Davidova hlasu zněl pohrdavě a nepřátelství z něj přímo čišelo.
"Netušila jsem, jakou povahu babička měla," ozvala jsem se.
"Nesmíš ji odsuzovat," obhajoval ji Richard, "lidé mají k nevěře různé důvody."
"A jaký měla ona?"
"Byla nestálá."
"To je tvé vysvětlení?" Probouzelo se ve mně rozhořčení, ale nemělo smysl to znovu probírat. Babička byla mrtvá. Nepravý děda také, ten pravý tu stál a ani jsem nevěděla, proč je tady.
Nečekala jsem na odpověď. "Co od nás chcete?"
Zhluboka se nadechl. "Tvá babička se se mnou rozešla hned, jak se dozvěděla, že Rada krade ostatním Nadaným schopnosti. V Radě Nadaných jsem jedním z vysoce postavených členů, ale nikdy bych ji nezradil. S manželem chtěla založit Společenství, které by Radu svrhlo. Naneštěstí to zjistili a zabili je. Nepřežil bych, kdyby její oběť přišla vniveč, tak jsem ten nápad převzal já. Ve světě je více Rad, ale i více Společenství. Hledáme stále další a další odpůrce Rady a již brzy nadejde konec."
Usmál se. "Měl jsem pocit, že byste se k nám rádi přidali, protože už jedno nepříjemné setkání s nimi jste zažili, ale díky mně jste stále spolu."
Ohromeně jsem vydechla. "Pomohl jsi nám? Jak?"
"Trochu jsem si pohrál s tím procesem, při kterém vám chtěli vzít nadání, a trochu ho překroutil." Vypadal, že je na sebe pyšný a zlomyslně se usmál. "Nepřišli na důvod svého selhání."
Něžně jsem se pohlédla Davidovi do tváře. Věnoval Richardovi pohled plný vděčnosti a řekl: "Děkuju. Jsem tvým věčným dlužníkem."
"Přece jsem nemohl nechat svou vnučku umřít."
"Umřít?" zeptala jsem se překvapeně. I když by život bez Davida byl jako smrt, cítila jsem, že to myslí jinak.
Přišel ke mně blíž. Bylo to zvláštní. Muž, který vypadá na osmnáct a tvrdí, že je otec mé matky. "Pro ně to byla jenom hra. Zdálo se, že vám dávají na výběr, ale věděli jste příliš mnoho. Nezapomeňte; Můžete věřit jen sobě navzájem."
Odstoupil. "Teď je čas připojit se ke Společenství."

V ohrožení magie - kapitola 5.

17. srpna 2011 v 10:33 | Tigris |  V ohrožení magie
Přednastaveno, to ale neznamená, že mi nebudete komentovat! :-D Čím víc komentářů, tím víc článků. To je přímá úměra. :-D

Alex zvědavě nahlédla do tašky připevněné na koňském sedle. Očekávala zlato nebo šperky, ale zklamaně tašku položila do hlíny, když nic z toho nenašla.
Potom stáhla zajíce z kůže, vedle ohniště z každé strany zabodla do hlíny dva klacky, které se na konci rozdvojovaly, a na další klacek nabodla zajíce a položila ho tak, aby držel mezi rozdvojenými větvemi.
"Proč ho neopečeš kouzlem, čarodějko?" zeptal se Elnor.
"Pak si nevychutnám vůni jídla a atmosféru pečení," odpověděla.
"Stejně nechápu, proč mě tu držíš jako zajatce."
"A já nechápu, proč bych ti to měla říkat."
"Nikdy jsi nikoho nezajala, že?"
"A tebe asi nikdo nikdy nemučil."
"Alespoň na obě otázky můžeme odpovědět ne."
Zajíc už vypadal upečeně, tak ho Alex sundala z rožně a začala jíst.
"Budeš mě držet o hladu?" zeptal se netrpělivě Elnor.
"Původně jsem ti chtěla dát stehýnko, ale po téhle otázce se s ním můžeš rozloučit," řekla s plnou pusou.
"No tak, prosím, a odpovím ti na libovolnou otázku a to bez protestů."
Alex se zamračila, ale trochu mu uvolnila ruce a hodila kousek večeře. Hladově se do ní pustil.
"Co jsi zač?" zeptala se Alexandra po chvilce přemýšlení.
"Lord Elnor Rowan Aus-"
Přerušila ho. "To jsem slyšela. A dál?"
"Jsem synovec královny Kendry II, vlastním rozlehlé panství v Hudstocku, mám nespočet sluhů a poddaných, kteří mě budou nepochybně hledat. Jsem jedním z nebohatších lidí v zemi," chvástal se. "A mimo jiné jsem uznávaný čaroděj!" křikl a jeho pouta zmizela.
Vyslal po Alex kouzlo, ta ho však odrazila a seslala na něj vlastní energii. Lord Elnor ji chtěl omráčit, avšak nešlo mu to. Nemohl se ani hýbat.
"Nesnaž se utíkat. Tohle kouzlo se o tebe postará. Kdyby tě napadlo utéct, zadrží tě, kdybys mě chtěl očarovat, zadrží tě, kdyby sis chtěl utřít zadek bez mého povolení, zadrží tě."
"Ty jsi-" kouzlo ho nenechalo doříct větu.
"A kdybys chtěl mluvit bez otázání," dodala Alex, "tak...hádej co?"
"Zadrží mě?" zeptal se.
"Inteligentní," prohodila sarkasticky.
Alex se zamyslela. "Nevíš, kde je tady v okolí čistá voda?"
"Kousek odtud je jezero," zamumlal.
"Dovedeš mě tam?"
"Mám na výběr?"
"Jistě, ale pokud bys odmítl, tak už bych nezůstala jen u výhružek, že přijdeš o prsty."
"Dovedu."
"To jsi mě potěšil," usmála se Alex, "A koně vezmu taky."
Vedl ji lesem, až přišli k velkému jezeru. Na jeho březích bujela tráva a hladina byla klidná, lesklá, temně modrá. Odrážela hornatou krajinu kolem. Koně radostně zařehtali a Alexandra je pustila, aby se mohli v klidu napít.
Nejdřív nabrala vodu do čutory, ale byla příjemně chladivá a lákala ji, aby nezůstala jen stát na souši. Nehledě na to, že se její zajatec dívá, si sundala oblečení a vklouzla do vody.
Lord Elnor ji upřeně pozoroval a veškerá touha po útěku zmizela a nahradila ji touha zcela odlišná.
Jeho krásná věznitelka se umývala ve vodě a nahá ňadra vystavovala jak zapadajícímu slunci, tak očím lorda Elnora. Najednou se ponořila a hladina se nad ní zavřela. Elnor by vykřikl, ale kouzlo mu bránilo.
Za okamžik se její hlava zase objevila a dlouhé mokré vlasy se jí lepily na záda. Vyšla z vody a - k lordovu potěšení - nespěchala s oblékáním.
Pak se i s koňmi vrátili zpátky a šli spát. K Alexandřině údivu byl její vězeň nezvykle zamlklý.

O perníkové chaloupce

12. srpna 2011 v 18:34 | Tigris |  Pohádky podle Tigris
Tentokrát jsem název pohádky nezměnila a námět se nebude týkat pervitinu, jak by se u mě dalo možná čekat. Taky budu od zítřka asi týden pryč, ale přednastavím V ohrožení magie - kapitolu 5. Jestli máte nějaké připomínky, rady nebo názory, tak si je v podobě komentářů velice ráda přečtu. Tak čtěte, komentujte a mějte se krásně.

Na okraji lesa stál dům, ve kterém žil dřevorubec se svojí rodinou. Jednou mu umřela žena a zůstal sám se svými dvěma dětmi, Jeníčkem a Mařenkou. Brzy se oženil znovu, aby děti měly matku a ženský vzor. Nemohl vybrat hůř. Macecha děti nesnášela a chtěla se jich co nejdříve zbavit jako obtížného hmyzu. Zanedlouho, když její manžel odjel do města, se jí takové příležitosti dostalo.
"Jeníčku! Mařenko!" volala je. Sourozenci se po sobě nejistě podívali, ale přišli k ní.
"Půjdeme spolu do lesa na jahody. Vezměte si džbány a vyrazíme." Usmála se. Děti před tou maskou laskavosti ucukly. Byly mnohem vnímavější, citlivější a prozíravější než mnozí dospělí. Nemohly však odporovat.
Zavedla je doprostřed hlubokého lesa a tam se zastavila. Najednou vytáhla dlouhý nůž a vrhla se na Mařenku. Mařenka vypískla a džbánem uhodila macechu po hlavě. Ta se omráčená svezla do hlíny mezi střepy.
"Co budeme dělat?" zašeptal vystrašeně Jeníček.
"Musíme ji tu nechat, vrátit se domů a všechno říct tatínkovi," řekla rozhodně Mařenka. Už protože byla jeho starší sestra, věděla, že má povinnost se o bratříčka postarat a dovést ho v pořádku domů. Ačkoli byla zděšená z toho, že se jí macecha pokusila zabít, zachovala si chladnou hlavu.
Děti věnovaly poslední pohled bezvládné postavě u svých nohou, vzaly se za ruce a snažily se najít cestu zpět. Bloudily až do večera. To už Jeníček nevydržel a vybuchl:
"To jsme za sebou nemohli házet drobečky chleba?"
Mařenka nevěřícně zavrtěla hlavou. "Jsi normální? Stejně by je ptáci sezobali."
Jeníček se chystal protestovat, ale jeho sestra vykřikla: "Podívej! Světlo!"
S nadějí, že jim tam někdo pomůže, se vydali ke světýlku. Ani si nevšimli, že v této části lesa nespatřili jediné zvíře a že les podivně ztichl a potemněl
Pak se před jejich zraky vynořila chaloupka, ale ne ledajaká. Byla celá z perníku. Tolik sladkostí děti chudého dřevorubce v životě neviděly. Hladový Jeníček se k chaloupce hned rozběhl a začal okousávat perníkový trám dveří.
Mařenka potichu zasyčela: "Vrať se zpět! Kde jsi to viděl; ohlodávat lidem dům?!"
V tu chvíli vyšla ze dveří postava s kápí přes hlavu a zaskřehotala: "Pojďte dál. Dám vám najíst."
Mařenka nedůvěřivě couvla, ale Jeníček už zmizel vevnitř. Nemohla ho tam nechat samotného, tak obezřetně vešla dovnitř za postavou v kápi. V chaloupce byla obrovská cihlová pec, postel a stůl, ze kterého kapala nějaká červená tekutina. Potom její pohled padl na Jeníčka, jemuž pod krkem tiskla nůž až příliš známá osoba. Obyvatelce chaloupky totiž spadla kápě a odhalila obličej macechy - čarodějnice. Zlověstně se usmívala a v krátkých kudrnatých vlasech jí stále zůstávaly kousky střepů ze džbánu.
"Pohni se a tvůj drahý bratříček skončí s čepelí v krku," vyhrožovala.
Mařenka ztuhla.
"Tak je to správně, děvče," pochválila ji. Mařenka doufala, že jí začne vykládat důvody svého počínání, ale čarodějnice měla toho všeho dost a chystala se ubohého Jeníčka podřezat jak podsvinče.
Z ničeho nic do světnice vrazila žena s dlouhými rusými vlasy. Bleskově zhodnotila situaci a bez okolků hodila po maceše nůž. Ten se jí neomylně zabodl mezi oči. Pár kapek krve dopadlo na Jeníčkovu tvář a pak se macecha skácela nazad na podlahu. Jakmile si chlapec uvědomil, že je volný, rozběhl se k sestře a objal ji kolem pasu.
Jejich zachránkyně se rozpovídala: "Jmenuji se Hana a ona," ukázala na mrtvolu, "byla moje sestra. Věděla jsem, že je nebezpečná, tak jsem ji dlouhá léta hledala. Chtěla jsem ji jen ukrýt před světem, nečekala jsem, že ji potká takový konec a navíc mojí rukou." Zmlkla a zamyslela se. "Odvedu vás domů," řekla nakonec.
Děti si oddechly a trvalo jim dlouho, než se přenesly přes události v perníkové chaloupce. Nakonec s tatínkem a jeho novou manželkou Hanou žili šťastně až do těch neblahých, strastiplných událostí, o kterých tento příběh již nevypráví...

Nadaní 2 – kapitola 4.

8. srpna 2011 v 19:19 | Tigris |  Nadaní - 2. série
Po dlouhé době přidávám další kapitolu. Doufám, že se alespoň trochu povedla.

Leželi jsme s Davidem vedle sebe v altánku. Nazí.
Přemýšlela jsem, kolik se toho v mém životě stalo za tak krátkou dobu.
Jak dlouho tu budeme moct zůstat, než nás Rada vystopuje?
"Davide?" zašeptala jsem.
"Hm?" Otevřel oči a podíval se na mě.
"Jen mě napadlo, jestli by jsi nás nemohl před Radou zamaskovat iluzí?"
"Jak to myslíš?"
"Že bys nám vytvořil nové obličeje, novou identitu. Pouze pomocí tvého nadání."
"Samozřejmě by to šlo. Bylo by to však k ničemu, protože nedokážu udržet iluzi příliš dlouho. Je to vysilující, stejně jako použití jakéhokoliv daru."
"To se budeme navěky skrývat?"
Otočil se na bok a pohladil mě po tváři. "Vzpomínáš na deník své babičky?"
Přikývla jsem. Ačkoliv ne všechny strany byly čitelné, přečetli jsme si, jak potkala dědečka, objevila nadání, otěhotněla a přišla na tajemství Rady. Za to zaplatila ona i dědeček životem.
"Snažili se je zastavit. Měli plán. Nakonec se jim to nepovedlo, ale věřím, že je šance Radu porazit." Usmál se a zamumlal: "Naděje umírá poslední."
"Takže potřebujeme přijít na ten plán? Jak?"
"To zatím nevím. Ale přijdeme na to," řekl zarytě.
Odmlčeli jsme se. Pak jsem se rozhodla ticho přerušit. "Půjdeme?"
Začali jsme se oblékat a za pár minut jsme šli ruku v ruce z kopce dolů. Slunce zapadalo a do mraků kreslilo červenými, oranžovými a růžovými odstíny. V okolí vládl klid. Můj klid však narušoval strach a pochybnosti. David vypadal naprosto v pohodě a usmíval se.
Procházeli jsme kolem stromů, které postupně řídly, až jsme měli na dohled moře. A tam na hranici pláže a exotického lesa stál Davidův dům. Byl z poloviny ve stínu stromů. Měl pouze přízemí a velká okna, některá sahající až k zemi. Na bílém nátěru domu slunce vytvářelo vlastní barvy, takže byl naoranžovělý. Odvedl mě dovnitř. Vybavení bylo moderní a interiér ovládala bílá a odstíny hnědé.
David pozoroval mé reakce. Usoudil, že se mi tu líbí.
"Jak to, že je tu tak čisto?" divila jsem se. Vždyť tento dům už kdovíkolik let nikdo neobýval.
"Zatímco jsi po přemístění spala, já jsem si párkrát zatelefonoval a vše zařídil. Máme tu dokonce jídlo."
Jakmile to dořekl, přepadl mě hrozný hlad. Poznal to na mě a ukázal, kde je kuchyně.
Potom někam odešel. Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodla pro špagety s masem.
David se vrátil, až když bylo jídlo hotové. Chtěla jsem ho položit do jídelny na stůl, ale zadržel mě, vzal mi talíře z rukou a zamířil ven. Zvědavě jsem ho následovala.
Před domem na pláži nachystal deku a položil na ni talíře. Kolem deky do písku upevnil pochodně. Sedli jsme si, začali jíst a povídali.
Hvězdy téměř nebyly za mraky vidět a měsíc byl v novu. Vtom se spustil prudký déšť a po nebi sjel blesk. Hrom.
Se smíchem jsme rychle vzali věci ze země a vběhli do domu.
Na pohovce seděl neznámý muž.
"To je člen Rady!" vykřikl David. Zmobilizovala jsem své síly a chystala se zaútočit.
Muž vyskočil z pohovky. "Neútočte." Otočil se na mě a řekl: "Jsem tvůj děda, Emo."

Princezna na prášku

6. srpna 2011 v 18:26 | Tigris |  Pohádky podle Tigris
Inspirováno Princeznou na hrášku, pohádkou od Hanse Christiana Andersena. Je to spíše pohádka pro dospělé nebo adolescenty. Jsem zvědavá na vaše komentáře.

Za jedné temné noci, kdy bouře obklopovala království prince Jaromíra, blesky sjížděly po obloze a déšť zmáčel ulice a střechy domů, zabušila na vrata zámku neznámá osoba.
Otevřela jí královna, protože komorník měl revma a musel ležet v posteli. Celkově tohle království rozhodně nepatřilo mezi nejbohatší či nejzalidněnější a počet služebníků se pohyboval mezi nulou a pěti, zaleželo na ročním období.
"Co si přejete?" zeptala se královna chladně.
"Snažně vás prosím, pusťte mě dovnitř. Jsem ztracená princezna. Nohy mě bolí, mrznu a už dva dny jsem nejedla," řekla plačtivě.
Královna se nedůvěřivě zarazila, ale řekla si: "Však se přesvědčíme." a vedla dívku dovnitř. Usadila ji u stolu a přikázala přinést jídlo a suché oblečení.
"A jak se jmenuješ, dítě?"
"Princezna Anna." Svěsila hlavu a rozplakala se. Blonďaté vlasy jí spadly do obličeje.
Královna se na ni mateřsky podívala. "My se o tebe postaráme. Půjdu ti přichystat lůžko. Osobně na to dohlédnu."
Vladařka odešla. Princezna se skrz proud slz rozhlédla po spoře osvětlené místnosti.
V tu chvíli se do dveří vkročil princ Jaromír a za ním se hrnula služebná.
"Tady od Marie," ukázal na služku, "jsem se dozvěděl, že nám přibyla návštěva." Zamrkal na princeznu.
Anna přestala brečet a uklidnila se. "Je to tak, můj pane."
Princ k ní s rostoucím sebevědomím přistoupil, spokojený s její pokorou. Už dlouho hledal vhodnou ženu, ale na každé našel nějakou vadu. Jestli je tohle doopravdy princezna, tak bude moje, pomyslel si sebevědomě.
"V klidu se najezte a převlečte. Ráno si popovídáme." Dořekl a s novou nadějí na získání manželky odešel do ložnice.
Anna poslechla jeho pokyny a pak se služebnou nechala odvést k sobě do ložnice, kde mezitím královna položila pod dvacet prachových peřin a dvacet žíněnek malý zelený hrášek.
Princezna vykulila oči, protože taková vrstva zasahovala skoro až ke stropu. Avšak komentář si nechala pro sebe a počkala, až ji nechají o samotě.
Potom si sáhla do kapsy, kam ukryla své prášky proti nemoci, která sužovala její mysl a brala kontrolu nad tělem. Byla to strašlivá choroba. Téměř prokletí. Trpěla jí už od svých deseti let, ale jejímu otci se podařilo vynalézt protilátku.
"Ach ne!" vydechla, jelikož krabička s prášky byla prázdná. "Ne! To ne!" bědovala.
V tu chvíli odbila půlnoc a princezna přestala ovládat své tělo...

Když se příštího dne probudila, měla tělo plné modřin. Byla hrozně unavená, jakoby celou noc probděla.
Za okamžik uslyšela rozrušené mumlající hlasy za jejími dveřmi. Hlasy se zjevně dohodly, protože utichly. Ozvalo se zaťukání. Dveře otevřely a vstoupila královna s princem. Vypadali ustrašeně.
"Co se stalo?" vyhrkla princezna.
"Náš...náš... komorník," koktala královna, "je mrtvý." S hrůzou v očích se otočila na syna, který dodal. "Někdo ho udusil."
Princezna se zděsila. "Musím okamžitě odjet."
"To nesmíte!" vykřikl Jaromír. "Trvám na tom, že zůstanete. Stráže vás budou hlídat. Vraha brzy dopadneme. Nemusíte se bát o své bezpečí."
Já se nebojím o své bezpečí, ale o vaše! chtěla vykřiknout.
Ačkoli své hostitele přemlouvala, jak mohla, odmítali jí dovolit odjet. Jaromír chtěl ženu a královna, když uviděla její modřiny, pochopila, že je skutečně princezna a souhlasila se synem. Nechápala, že modřiny nejsou od hrášku. A navíc argumentovali stále se nelepšícím počasím.
Anna přemýšlela o útěku. Neměla však šanci uniknout strážím.
Zamkla se v ložnici a přísahala si, že ji nemoc nepřemůže. Přemohla.

Procitla brzy ráno a vyjekla při pohledu na krev na svých rukou. Krev byla všude. Na posteli, na podlaze, na stěně...
Vyběhla na chodbu a zakřičela: "Je tu někdo?" Po strážích u jejího pokoje zbyla jen krvavá kaše. Odklopýtala jinam.
Vběhla do jídelny a zalapala po dechu. Na podlaze leželo nehybné tělo služky. Potácela se dál, ale našla jen další dílo svého řádění. Mrtvolu prince a královny.
Netvor v jejím těle radostně zajásal při pohledu na tu spoušť, ale lidská část princezny byla znechucená sama sebou. Mám pokřivenou duši, uvědomila si.
Zcela zlomená zašeptala: "Vezmi si mé tělo i mysl, nechci žít."
Na to Netvor čekal, vítězně zařval a navždy se chopil jejího těla.

V ohrožení magie - kapitola 4.

5. srpna 2011 v 17:28 | Tigris |  V ohrožení magie
Tady je další kapitola. Taky chystám zcela novou rubriku se jménem Pohádky podle Tigris. Nechte se překvapit. A mám důležitou prosbu: Komentujte.

Alex ujížděla nocí a netušila, kterým směrem se vydala. Nemohla tomu uvěřit. Zbavila se tyranie sestry! Je volná a svobodná! Strávila s Tanyou tolik let. Tolik let žárlivosti, zlosti, nechuti, závisti a chudoby. Nic z toho jí nebude chybět.
Odbočovala z velkých cest, aby se dala hůř vystopovat. I když pochybovala, že by sestře nebo jejím druhům chyběla. Na cestách se však vyskytovaly podivné existence a Alexandra neměla chuť se s nimi setkat.
Jela až do svítání pouze s krátkými přestávkami na oddechnutí. Lunu zastavila uprostřed listnatého lesa, jehož stromy jí dávaly pocit bezpečí.
Podívala se do vaku s věcmi, aby prozkoumala jeho obsah. Našla starou deku, teplé oblečení, dřevěný hřeben, nůž, provázek a prázdnou čutoru na vodu. Nebylo toho moc. A hlavně, což viděla jako největší problém, neměla jídlo. Bude muset něco ulovit. Teď však byla příliš vyčerpaná, protože z celonoční jízdy v sedle ji bolela každá kost v těle a o hýždích ani nemluvě.
Roztáhla si deku pod strom, zalehla a okamžitě usnula.
Probudila se, jak odhadovala, tak ve tři odpoledne. Bylo léto, takže slunce hřálo, přesto Alex po zádech přejel podivný mráz. Otřásla se.
Podívala se po okolí a na zemi uviděla několik kamenů, ze kterých vytvořila u svého stanoviště kruh a do něj nasbírala spadané větvičky ze stromů.
Zakručelo jí v břiše. Vzala si nůž a meč a vydala se hloub do lesa. Potichu našlapovala, ovšem jemný sluch zajíce její kroky zachytil. Zajíc vyběhl z křoví a pelášil od ní. Hodila po něm nožem. Těsně minula. Zcela instinktivně napřáhla ruce a zamířila jimi na zajíce. Z jejích rukou vylétla vlna čisté energie a srazila zajíce k zemi. Byl na místě mrtvý.
Alex se zastavila naprosto ohromená tím, co udělala. Já tohle přece nedokážu, přemítala, moje kouzla nejsou tak silná. Opak byl pravdou.
Pomalu došla k mrtvolce zvířete. Vzala ji za zadní běhy a ze země sebrala nůž.
Vrátila se k tábořišti a uvolnila si ruce.
Potom je zamyšleně namířila na ohniště a pomyslela si, že chce, aby ty větvičky v něm začaly hořet. Z rukou jí vystřelila další energie a splnila její přání. Oheň jasně zaplápolal.
"Neuvěřitelné," zašeptala, "Já dokážu to samé, co sestra! A možná ještě víc!" vykřikla.
Ale její schopnost se řádně projevila až teď. Co se změnilo od té doby, kdy jsem opustila sestru? Pak jí to došlo. Nemá medailon. Ten medailon, který dostala jako malá dívka od sestry, že by potlačoval její magickou energii? Proč jí ho Tanya vůbec dávala? Záviděla? Vždyť sama umí kouzlit víc než dobře. Nevěřila, že sestřin odpor k ní byl už v tak brzkém věku vystupňován do takových rozměrů. Vzplál v ní hněv, který ji na okamžik zcela pohltil. Nevědomky zapálila nejbližší keře. Uhasila je dřív, než by se plamen rozšířil a přinutila se volně dýchat. Musí se naučit ovládat.
Vtom uslyšela na nedaleké cestě klapot koňských podkov. Tiše se k ní připlížila a schovala se za stromy. Vyhlédla zpoza svého úkrytu a uviděla jezdce na hnědákovi. Vzhled koně i jezdce působil důstojně a šlechticky. Alexandřino zkušené oko zlodějky zpozorovalo možnost rychlého zbohatnutí. Zaměřila se na zavazadlo na boku koně.
Nemělo smysl plánovat. Rozhodla se pro spontánní akci. Vyskočila na cestu a zaskočeného jezdce smetla kouzlem z koně. Kůň se vzepjal na zadní, ale Alex postupovala jako zkušená čarodějka. Seslala na něj uklidňující kouzlo a hnědákova pána svázala provazy z energie.
"Co si to dovolu-" nedořekl. Vyčarovala mu roubík.
"Ticho," okřikla ho poněkud zbytečně, protože zajatec stejně nemohl říct ani slovo.
Odvedla je k ohni.
Zajatci vyndala roubík.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se.
"Nemusím ti nic říkat," odsekl a zamračil se, přičemž se jeho čelo zkrabatilo, a proto působil o několik let starší, ovšem i tak nevypadal na víc než třicet. Přesto už měl v černých vlasech náznaky šedin, což jeho celkovému zjevu neubíralo na pohlednosti.
"To jistě nejsi," usmála se Alex, "ale jestli si chceš zachovat všechny prsty na rukou, tak bys mi to měl říct."
"Lord Elnor Rowan Austen Maile." Uklonil se tak, jak mu to jeho pouta dovolovaly. "Ale všichni mi říkají lorde Elnore," dodal.
"Tak fajn, lorde," ušklíbla se Alex, "tady teď budeš spát." Posadila ho ke stromu kousek od ohně, hnědáka uvázala o kus dál a svým chladným postojem zarazila další konverzaci.

V ohrožení magie - kapitola 3.

3. srpna 2011 v 15:24 | Tigris |  V ohrožení magie
"Vstávej, sestřičko! Plno mužů čeká až vystrčíš svůj zadek ven!" zakřičela Alex na Tanyu.
Alex uslyšela ze stanu podrážděný křik: "Proč mě budíš, ty kozo?! Chtěla jsem ještě spát!"
Alexandra se jen zlomyslně ušklíbla a nasedla na klisnu.
Chtěla být na nějakém tichém místě, kde by byla úplně sama. Unavovali ji lidé. Spíše jeden konkrétní člověk, ale odmítala se tím teď zabývat. Dojela k přívětivému stromu daleko od vesnice. Vylezla na něj a zavřela oči.
Když se odpočatá a klidná vrátila zpět, byl už večer. Dívala se, jestli někde neuvidí Tanyu, Bryana nebo Craiga. Ale nikde nikdo.
Napadlo ji, že nejspíš budou v Billyho hospodě. Na jediném místě ve vesnici, kde se dalo pořádně opít.
Přišla tam a otevřela dveře. Vevnitř bylo nabito. Místní chlapi upíjeli ze sklenic s pivem, nebo závodili, kdo ho vypije víc.
Alex uviděla své tři parťáky v rohu hospody. Nechtěla si objednávat nic k pití, a tak zamířila rovnou za nimi.
Když se proplétala mezi pijany, jeden z nich ji štípl do zadku. Mnoho žen by to ignorovalo a šlo dál, ne však Alex. Pomalu se k němu otočila a zahleděla se do jeho brunátné tváře.
"Udělej to ještě jednou," vyzvala ho tiše a nebezpečně se jí blýsklo v očích. Hospoda ztichla.
"Ale no tak, kočičko," zaburácel pijan a natáhl ruku k jejím ňadrům.
Alex jeho ruku prudce chytila a vytočila ji v nepřirozeném úhlu. Pijan zařval a vrhl se po ní s křikem:
"Ty děv-" nedořekl, protože se Alex hbitě natáhla po sklenici na stole a přetáhla ho s ní po hlavě. Pijan se skácel k zemi, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Všichni sledovali mizící tmavé kudrnaté vlasy za rámem dveří.
Na ulici Alexandru dohonila Tanya.
"Co to bylo za scénu?" pustila se do ní, "Co si myslíš, že jsi dělala?"
"Bránila se," řekla Alex suše.
"Vždyť jsi ho skoro zabila!"
"Ale prosím tě, vždyť je to chlap jako hora. Zítra bude jako rybička. A zasloužil si to," dodala.
"Jenom tě štípl do zadku a ty hned vyvádíš jako šílená!"
"Tobě by to možná nevadilo, ale já mám svou čest!" vykřikla Alex a naštvaně odešla do lesa.
Tanya sledovala, jak odchází. Je tak žárlivá a tvrdohlavá, pomyslela si rozčileně. Povzdechla a vrátila se do hospody.
Alex se před půlnocí vracela z lesa domů. Její vztek už opadl.
Najednou z křoví uslyšela dávivé zvuky. Obezřetně se za houštinu podívala a uviděla Craiga zvracet. Zřejmě v hospodě přebral.
"Chceš pomoct?" zeptala se, ačkoli se jí ho vůbec nechtělo dotýkat.
"Ne, já to zvládnu," stihl říct, než ho další záchvat zvratků umlčel.
Alex se s ním nepřela a zamířila ke stanu. Zevnitř se ozývalo hekání a sestřin hlas: "Přiznej, Bryane, že jsem lepší než Alex?"
Ačkoli Alexandra neměla k Bryanovi téměř žádný vztah, dotklo se jí to. Sestřina zrada. Bryanova zrada.
"Můžu s tebou mluvit, sestřičko?" zeptala se Alex klidně, ale dostatečně hlasitě, aby ji oba dva dobře slyšeli.
Hekání ustalo a za okamžik se ze stanu vynořila Tanya a Bryan.
"Jsem ráda, že se dobře bavíte," řekla ledovým hlasem, "ale musím ti říct, ŽE JSI NECHUTNÁ COURA!!!" zařvala.
"Tohle ti vracím!" vykřikla a hodila stříbrný medailon od sestry na zem.
Rychle sebrala ze stanu svůj vak s věcmi, vyhoupla se na Lunu a zmizela jim z dohledu.