Červenec 2011

I Smrtka má své dny

31. července 2011 v 19:53 | Tigris |  Povídky
Tak jsem zpátky. Děkuji za všechny komentáře. Když jsem byla pryč, tak i když jsem neměla internet, nelenila jsem a psala.
Zde je jeden z plodů mé práce. Povídka.

"Tak koho to tu máme," zadumala se Smrtka a podívala se do dnešního seznamu lidí. Možná si představujete, že drží v ruce pergamenový svitek se jmény, ale to se mýlíte. Šla s dobou. Měla dotekový mobil.
"Aha, Christopher Reader," prohlásila, když si rozklikla jeho profil.
V tu chvíli se z mrtvého těla před ní vynořil duch zemřelého. Tvářil se zmateně, jak by se dalo čekat, a vyjeveně vykulil oči na Smrtku v černém plášti ťukající do mobilu.
Pak si všiml svého nehybného těla na pohovce a nejistě se zeptal: "Promiňte, to jsem jako mrtvý?"
Upoutal její pozornost. "Christophere! Ráda vás poznávám. Ano, jste mrtvý. Podle toho, co tu čtu, jste žil aktivní život, pomáhal jste, kde to šlo a váš trestní rejstřík je čistý. Výborně. Umístění máte v nebi. Mám to pouze potvrdit. Šťastnou cestu." Tohle dopověděla a přitom klikla do mobilu, stále se dívajíc na nebožtíka. Christopher ani nestihl její příval slov zaregistrovat a už jeho duše klesala dolů. Není nebe náhodou nahoře?
"A sakra," zaklela Smrtka. "Hloupé dotekové mobily. Překlikla jsem se."
Místo modrého tlačítka "nebe" zmáčkla červené pro "peklo".
"To se stává," pokrčila rameny, "zítra to nahlásím."
Podívala se do seznamu znovu.
"Za pět minut, Robert Hudson," zamumlala a byla pryč.

Objevila se v mrakodrapovém pokoji, kde osmdesátiletý Robert souložil se sekretářkou.
"Nechutné," odplivla si Smrtka. "Tři, dva, jedna," odpočítávala.
Robert Hudson znehybněl. Sekretářka s ním zatřásla a pak zkusila nahmatat tep.
"To máš marné, holka, radši mu obleč kalhoty," radila Smrtka, i když ji sekretářka nemohla slyšet.
Duch pana Hudsona se vynořil ze svého mrtvého těla a stanul před Smrtkou. Vylekaně sledoval sekretářku, která se v rychlosti oblékala, potom padl jeho pohled na černou postavu před sebou. Smrtka na něj zaujatě pohlédla.
"Vy jste žil činorodý život, pane Hudsone. Ještěže o něm vaše žena nemá tušení."
Mlčel. Za sekretářkou potichu zaklaply dveře.
"Přesně tak, pane. Všem to po smrti klesne. Samozřejmě myslím sebevědomí," uchechtla se. "I přes všechny vaše prohřešky máte cestu do nebe volnou." Ťukla do mobilu, "Na shledanou."
Duch se vznesl ke stropu a zmizel.
"Tahle práce neomrzí," zasmála se. "Jen škoda, že je tak neoblíbená u lidí."
Znovu se podívala do seznamu. Vykřikla: "To je neuvěřitelné!" a zmizela.

"Michaele!" vypískla Smrtka, "Tenhle okamžik jsem si tolikrát představovala! Je mi ctí se s vámi setkat!"
Duch Michaela Jacksona se usmál a jeho bílé zuby osvítily místnost. "Já jsem doufal, že se nesetkáme, ale věděl jsem, že se tomu nevyhnu. Těší mě, že mám skalní fanoušky všude, ale rád bych se už vypravil dál. Měl jsem dost hektický život" dodal.
"Ale jistě Michaele, nebe je vám otevřeno. Přijdu na návštěvu," mrkla na něj a potvrdila jeho let do nebe.
Povzdechla si. Slavní zpěváci neumírají každý den. Že by setkání s Michaelem byla prémie za dobře odvedenou práci?

Zbytek dne uběhl monotóně, jestli se dá něco takového říct u profese, ve které posíláte duše mrtvých do nebe nebo do pekla.
Už byla u posledního jména. Příští smrt patřila Janu Chlumskému.
Našla ho stojícího mezi svými kamarády. Slavili jeho narozeniny.
Smrtce zapípal mobil. Přišla jí SMS. Bude mít na týden volno! Její práci převezme někdo jiný.
Jan Chlumský se zničehonic skácel mrtvý k zemi. Jeho vyděšení přátelé se k němu seběhli.
Rozjařená Smrtka po něm rozhodila barevné konfety a začala zpívat: "Hodně štěstí zdraví…"
Počet komentářů: 9

V ohrožení magie - kapitola 2.

27. července 2011 v 10:00 | Tigris |  V ohrožení magie
Přednastaveno, ale komentáře si ráda potom přečtu.

Alexandra vyšla z hospody na setmělou ulici. V prachu na zemi se váleli opilci a místní pobudové.
V těchto krušných dobách by se leckterá žena bála vyjít v noci ven, ale Alex to nechávalo chladnou. Měla svůj meč, a na rozdíl od Tanyi s ním uměla zacházet. Její sestra spoléhala jen na své magické schopnosti a nezaobírala se něčím tak - podle jejích slov - špinavým, jako je boj s mečem.
Alex s ní nesouhlasila, ostatně jako ve všech věcech. Tato dovednost jí už mnohokrát pomohla dostat se z ošemetných situací. Kdyby uměla lépe kouzlit, bylo by to úžasné, ale zatím jí boj s mečem vyhovoval.
Prošla kolem ní skupinka zarostlých chlapů. Jejich pohledy směřovaly do jejího výstřihu.
Alex se ani moc nedivila. Měla hluboký výstřih a byl by ještě hlubší, kdyby povolila šňůrky na své bílé košili. Stříbrný zdobený medailon od sestry jí sídlil přímo nad dobře vyvinutými ňadry. Upnuté kožené kalhoty, nízko posazené na pasu, zdůrazňovaly její proporce. Měla je zastrčené ve vysokých botách na nízkém podpatku. A samozřejmě opasek, na kterém v pouzdře visel její meč.
Úzkými uličkami přišla k travnaté louce za vesnicí, kde měli postavený provizorní plátěný přístřešek. Pro Alex by byla muka, kdyby tam musela spát se sestrou, proto si našla noční útočiště v nedalekém seníku.
Bryan tam trávil noci s ní. Setkali se před dvěma měsíci i s jeho přítelem Craigem. Spojili svoje dvoučlenné skupinky dohromady. Měli totiž jedno společné. Zlodějnu.
Tanya se dala s Craigem okamžitě dohromady. Podle Alex to bylo z čirého zoufalství, protože Craig byl hrubiánský a agresivní. Na druhou stranu jeho vychytralost se v jejich profesi hodila. I když pravda je, že většinu loupežných plánů vymýšlela ona.
Právě včera šikovně obelstili kupce projíždějící pár desítek mil za touto vesnicí, a tudíž měli na nějaký čas z čeho vyžít. Byl to paradox, okrádat kupce, když rodiče sester byli sami kupci.
Jejich matka zemřela při porodu Alexandry, to byl možná jeden z důvodů, proč ji Tanya neměla ráda. S matkou měla blízký vztah.
Otce smrt manželky ranila, ale malou Alex si zamiloval. Bohužel mladší sestře nebylo ani deset let, když otec zemřel. Co se dělo s jeho majetkem, se sestry nikdy nedozvěděly.
Dvě nedospělé dívky skončily jako bezdomovci na ulici. O pět let starší Tanya začala krást a cítila jako povinnost postarat se o mladšího sourozence. Naštěstí se brzy začaly projevovat její magické schopnosti, to oběma velmi pomohlo.
Alexandra se vymotala ze vzpomínek a šla rovnou k seníku. Neměla chuť potkat sestru. Svoji klisnu, pasoucí se nedaleko seníku, nechávala vždy na volno. Luna - tak se bílá klisna jmenovala - jí byla neochvějně věrná.
Alex vystoupala po dřevěném žebříku na seník. Bryan už ležel v seně.
"Čekal jsem na tebe," řekl polohlasem.
"Zdržela jsem se," řekla Alex, neznělo to však jako omluva. Nemá důvod k omluvě, i když on si asi myslí opak, ale Alex není ničí hračka nebo pes, co přiběhne na povel.
"Konec řečí," prohlásil Bryan.
To jsme si teda popovídali, pomyslela si Alex, to už ale oplácela jeho polibky a doteky.
Počet komentářů: 6

V ohrožení magie - kapitola 1.

22. července 2011 v 11:42 | Tigris |  V ohrožení magie
Víte, jak jsem psala o tom, že mám pár nápadů? Tak můj mozek je dokázal zformovat dřív, než jsem čekala. Doufám, že vás nový příběh bude bavit. Je to fantasy (jak jinak). A chci vás upozornit na možnost přítomnosti vulgarismů (ale v míře), sexismu, sexu (nebude to moc pohoršovat, jen trošičku) a krve (ale ne žádné potoky). Kdyby to bylo někde vážně drsné, tak Vás upozorním, ale s mými popisovacími schopnostmi se není čeho bát ;-) Rozhodně mi prosím pište komentáře, abych věděla, co zlepšit, čeho přidat nebo jak se Vám to zatím líbí. A od zítřka nebudu mít po ruce internet a budu zpět až 31. července. Tahle první kapitola je jen taková ochutnávková, ale přednastavím i kapitolu druhou. Čtení zdar!

"Nebuď hlupák."
Alexandra si pohrdavě odfrkla - tuhle větu už tolikrát slyšela, přitom od její sestry zněla nanejvýš nevhodně.
"To říká ta pravá," neodpustila si. "Proč jsi tak neuvěřitelně panovačná, Tanyo? Jsem svou paní."
"Paní?" ušklíbla se Tanya, "Vždyť si skočíš s každým! Jsi špinavá zlodějka a je čas si to přiznat, Alex."
"To ty si pořád něco nalháváš. Myslíš si, že jsi velká mocná starší sestra, ale přitom jsi všemi místními považována za sprostou děvku," prskla po ní Alex, pohodila tmavými kudrnatými vlasy a vyběhla na ulici.
Sestřičku zase popadl záchvat, pomyslela si Alex. Radši utekla dřív, než by po ní sestra začala metat kouzla.
Těsně se vyhnula projíždějícímu jezdci na koni a nenápadně vklouzla do místní krčmy.
Uvnitř nebylo mnoho lidí a ta hrstka, která byla ještě poměrně střízlivá, se k okolí chovala naprosto apaticky. Alexandra šla za vousatým hostinským a objednala si pivo. Rozhlédla se po tmavé hospodě a mlaskla.
"Billy," oslovila hospodského, "máš staršího bratra?"
"Měl jsem. Byl otravný a protivný," zamumlal.
"Co se s ním stalo?"
"Natáh´ bačkory. Žádná škoda," dodal.
Zadumaně se na ni podíval. "Zase Tanya?"
"Já tu pitomou krávu nenávidím!" vybuchla Alexandra.
"Tak ji začaruj," radil Billy.
"Vždyť víš, že její kouzla jsou silnější," povzdychla si. "Proč musí být ve všem lepší než já?"
Na to Billy neměl odpověď.
Alex si začala pohrávat s medailonem zavěšeným na krku. Dostala ho od své "milované" sestry k jedenáctým narozeninám. Neměla ponětí, proč ho celá ta léta stále nosí.
Zkusila kouzlem zapálit svíčku na stole. Na třetí pokus se jí to podařilo.
"Vidíš, Billy," stěžovala si, "Ona by dokázala podpálit celou hospodu jedním kouzlem a na první pokus. Já jsem ráda, že zapálím jednu podělanou svíčku."
"Dobrá," snažil se ji utěšit, "líp kouzlí. Ale ty jsi pro muže mnohem přitažlivější než ona."
Alex se na něj překvapeně podívala, až zrudnul.
"Radši už půjdu," řekla chladně, zkontrolovala, jestli má meč pevně u boku a bez zaplacení odešla.
Počet komentářů: 7

Nadaní 2 - kapitola 3.

18. července 2011 v 20:55 | Tigris |  Nadaní - 2. série
Tak jsem zpátky - vlastně už od včerejška - ale dnes jsem napsala novou kapitolu. Na dovolené bylo vážně fajn, jsem však ráda, že jsem doma. Dovolené jsou únavné, tedy spíš cestování. Samozřejmě jsem tam přemýšlela o Nadaných a taky mě napadlo, že začnu další, zcela novou kapitolovku. Hlavou se mi víří několik nápadů, ale než je zpracuji, tak to asi bude chvíli trvat. O prázdninách ještě několikrát budu z dosahu internetu. Tak čtěte, komentujte, mějte podle svého gusta, choďte hodně ven a nasávejte atmosféru prázdnin. Arrivederci.

"Emo, slyšíš mě, Emo?" Hlas už začal být netrpělivý. "Probuď se."
"Co..co??" zabručela jsem ospale a otevřela oči.
Ležela jsem na písku pod palmou, nedaleko slyšela šumění moře a neměla ponětí, jak jsem se tu ocitla.
"Co se stalo?" zeptala jsem se zmateně.
"Přenesla jsi nás sem, pak jsi omdlela a věř tomu nebo ne, potom jsi usnula," David se uchechtl. "Takové chrápání jsem dlouho neslyšel," dodal.
Vzbouřila jsem se. "Já nechrápu!"
"Měla jsi se slyšet. Bál jsem se, že na nás spadne ta palma."
Rozhodla jsem se jeho poznámky ignorovat a přerušila jsem ho: "Jak dlouho jsem spala?"
"No, podle slunce je poledne a když vezmu v úvahu časový posun, tak jsme se tady podle místního času ocitli zhruba ve tři ráno. To znamená, že jsi spala krásných devět hodin."
Pomalu jsem zpracovávala informace. "A kde tedy jsme?"
"Ach, ty moje geniální přenašečko, jsme na Kubě."
"Ahá," vykřikla jsem vítězoslavně, "přála jsem si být, co nejdál od Rady, což je zřejmě tady."
"A to není všechno, hned jak jsem se ujistil, že jsi v pořádku, došlo mi, že tohle prostředí je mi až příliš známé. Nějakou část svého života jsem tu bydlel a stále tu mám dům."
Zadumal se. "Pokud ho nezatopilo moře."
"Ty máš dům?" zeptala jsem se šokovaně.
Pobaveně se na mě podíval. "Myslela sis, že celý svůj nenormálně dlouhý život bydlím pod mosty?"
Otevřela jsem pusu, abych mu naštvaně odpověděla, ale on mi na ni lehce přiložil prst.
"Nic neříkej. Důležité je, že jsme tady před Radou na nějaký čas v bezpečí. Chci se věnovat jen nám," zdůraznil poslední slovo a přistoupil ke mně blíž. "Půjdeme se vykoupat?"
Omámeně jsem přikývla.
Zamířili jsme k moři. Slunce příjemně hřálo, racci nám poletovali nad hlavou a lehký větřík mi cuchal vlasy. David mě dovedl na molo, ale pak mě napadlo: "Nemám plavky."
"A potřebuješ je?"
"Ne," řekla jsem, nečekaně do něj žďuchla a shodila ho do vody.
Popadl mě šílený záchvat smíchu, až jsem se svezla na dřevěná prkna mola a nohy jsem přehodila tak, abych s nimi mohla klinkat nad hladinou. Začala jsem se smát ještě hlasitěji, když si David v mělké vodě stoupl, slaná voda z něj crčela proudem a vytíral si ji z očí.
"Ty mrško!" vykřikl a už se ke mně cákavě blížil. Než jsem se stačila dostatečně vzpamatovat, chytil mě za nohy a stáhl mě k sobě.
"Za to zaplatíš," zašeptal a políbil mě.
"Takovou cenu si nechám líbit," podotkla jsem, když se odtáhl.
"Chceš něco ukázat?" zeptal se s novým zápalem.
Přikývla jsem. Tomuto jeho výrazu nešlo odporovat.
Vyvedl mě z vody. Šli jsme přes písčitou pláž do mírného svahu, který začal prudčeji stoupat. Cesta vedla stínem mezi tropickými rostlinami. Ukazoval mi různé květiny a každou uměl pojmenovat.
Došli jsme ke krásnému altánku se sloupy z mramoru a s vyřezávanými ornamenty. Podlaha byla z pevného tmavého dřeva a střecha altánku vytvářela vevnitř příjemný stín. Bez přemýšlení jsem se rozběhla k zábradlí, opřela se o něj a vychutnávala si výhled na moře a bujnou zeleň pode mnou. Začalo jemně pršet. Slunce se však nenechalo tak snadno zaplašit. Déšť tiše bubnoval na střechu altánku.
David ke mně zezadu přikročil a položil mi svou hlavu na rameno. "Věděl jsem, že se ti to bude líbit," zašeptal.
"Víc se mi líbíš ty," zasmála jsem se.
Políbil mě na spánek...na nos...na krk. Otočil si mě čelem k sobě. Zvedl mě a já jsem mu nohy ovinula kolem trupu. Udělal otočku a přitiskl mě na jeden z mramorových sloupů.
Vyhrnul mi tričko a odhodil ho na zem. Já udělala to samé s tím jeho.
Jednou rukou se začal potýkat s knoflíkem u svých kalhot a přitom mě nepřestával líbat.
Neudrželi jsme rovnováhu a spadli na zem. Svalila jsem se na něj, ale on se překulil nade mě. Konečně jsme se zbavili přebytečného oblečení.
Jeho touha byla mojí. Jeho prožitek byl mým...
Počet komentářů: 12

Kadeřníci

10. července 2011 v 15:00 | Tigris |  Když se Tigris zamyslí...
Byla jsem u kadeřnice. I když jsem byla objednaná, docela dlouho trvalo, než jsem přišla na řadu. Já jsem však dost přemýšlivý a pozorující typ člověka, a proto jsem si vystačila se svými myšlenkami a sledování kadeřnice při práci bylo fascinující.
Zrovna upravovala vlasy jakési starší dámě. Šmikala kolem ní nůžkami, plácala jí na vlasy všelijaké balzámy a fénovala jí vlasy. Opečovávané paní nevadil hluk fénu a nerušeně povídala o počasí ("To nikdy nepřestane pršet?"), o jídle ("Slyšela jsem, že sousedka má nový recept..."), o příbuzných ( "Ten můj vnuk je úplné zlatíčko.") a o sousedkách ("Nějak často k ní chodí instalatér, ale ona pořád tvrdí, že s ním nic nemá..."). Kadeřnice jen přitakávala ve správných chvílích, nebo říkala "Ano, také jsem o tom slyšela." nebo "Máte naprostou pravdu.", takže se paní pořádně vypovídala a s novým účesem a o 300 Kč chudší se odebrala domů.
Konečně jsem přišla na řadu. Kadeřnice se jedním pokusem, to jest otázkou, jestli venku pořád prší, se mnou snažila zapříst rozhovor, či spíše vynutit si ode mě povídání, ale po mé tří slovné odpovědi, toho nechala. Pak jsme se jen domlouvaly, o kolik zkrátí moje vlasy, ale kadeřnici bylo hrozně líto je stříhat a přemlouvala mě, že zkrátit je o deset centimetrů je moc a že je zkrátí o osm nebo o sedm... Skoro mi jí bylo líto.

Tak lidi to byla jen taková malá ochutnávka. Každopádně komentujte a za týden jsem tu jako na koni...
Počet komentářů: 7

Nadaní 2 - kapitola 2.

1. července 2011 v 19:01 | Tigris |  Nadaní - 2. série
Po delší době přidávám další kapitolu Nadaných. A jen Vás chci upozornit, že od 3.7. do 17.7. tu nebudu, takže komentáře ode mě v této době nečekejte. Jinak já všechny ty Vaše ráda uvítám. Nejspíš ale přednastavím nějaký jeden článek, aby tu nebylo tak mrtvo ;-)

Seděla jsem v trávě, smutná a zamyšlená. Hlavu jsem měla přeplněnou informacemi a nebyla schopná se na cokoli soustředit. Ztratila jsem rodiče, ztratila jsem rodiče, vířilo mi neustále hlavou. Ale máš přece Davida, řekl mi jakýsi vnitřní hlásek. Zmatek naráz ustal. Víření myšlenek přestalo. Teď není čas na smutek a truchlení. Musím být silná. Můj smutek je Davidův smutek. To jsem na něm viděla hned, jak jsem se na něj podívala. Celou dobu mě starostlivě sledoval.
"Jsem v pořádku," zachraplala jsem. Nevypadal, že mi to věří, tak jsem sama vstala a zeptala se už přirozenějším hlasem. "Kam půjdeme?"
Neodpověděl a zkoumavě si mě prohlížel. "Zkus se přenést, přenašečko," vybídl mě.
"Cože?" nechápala jsem.
"Myslím to tak, jak říkám. Představ si, že se přenášíš na druhý konec louky."
"Já se neumím přenášet," odporovala jsem mu, "přece víš, že umím přenést jen věci a ani ty ne na moc velkou vzdálenost."
"Věříš mi?" zeptal se podrážděně. Přikývla jsem. "Tak to zkus."
Zavřela jsem oči a představila si, jak stojím na opačné straně louky. Zakusila jsem podivný pocit. Nebyl nepříjemný, ani bolestivý. Na chvíli mě začalo brnět celé tělo a než jsem se vzpamatovala, stála jsem přesně na mnou představovaném místě. Ohromená svojí rozvinutou schopností přenášet, jsem si přála být zase vedle Davida. Pocítila jsem opět to zvláštní brnění a ocitla se u něj.
S úsměvem se na mě podíval. "Zase jsem měl pravdu, že?" pronesl samolibě.
"Ale, ale..." nemohla jsem najít správná slova.
"Pokud se nemýlím," zarazil moje koktání, "a to s velkou pravděpodobností ne, tak se tvoje nadání rozvinulo díky právě prožitému traumatu. Někdy se to stává. Tvoje podvědomí ti zřejmě nabídlo jakési - ," zarazil se, "no, řekněme, východisko."
"Východisko?" opakovala jsem zmateně.
"Ano, východisko," řekl pomalu jako malému dítěti.
Zašklebila jsem se na něj. A pak mi došlo, co myslel. "Ale myslíš, že budu schopná přenést i tebe a na větší vzdálenost?"
"Nepochybně."
"A kde bereš tu jistotu?"
"Přece tě znám," řekl něžně, přikročil ke mně a začal mě líbat tak, jak jsem to u něj ještě nezažila. Do toho polibku vložil všechny svoje city ke mně a v současné situaci, kdy kolem kroužilo nebezpečí, těsně jsme unikli našemu rozdělení a já utrpěla velkou ztrátu, to byl polibek vskutku velmi vítaný.
Po chvíli se jemně odtáhl, když já jsem toužila být mu ještě blíž. On však nekompromisně zvedl hlavu a zašeptal: "Měli bychom už jít. Moc dlouho jsme se zdrželi."
"Já se klidně zdržím ještě chvíli," zašeptala jsem svůdně.
Uličnicky se pousmál. "Nebudu ti bránit, ale teď na to není vhodná chvíle."
"Teď je to ideální," zavrtěla jsem hlavou.
"Jsi unavená a vyčerpaná. Nechci, aby jsi litovala."
"To nebu - ," přerušil mě syčivý zvuk, který zněl přímo zlověstně, a po obvodu louky se vytvořila mlha, která nás před pár hodinami vtáhla k Radě.
Nečekala jsem, až se z té mlhy vynoří členové Rady, pevně vzala Davidovu ruku do své a přála si být co nejdál od nich.
Počet komentářů: 9