Červen 2011

Outsideři

23. června 2011 v 17:46 | Tigris |  Když se Tigris zamyslí...
K tomuto tématu mě přivedl náš školní výlet. Nemalá část spolužáků se seběhla do jednoho pokoje a tam pili alkohol, nejspíš kouřili, pomlouvali apod. A já jsem se s holkama dostala k tématu, jaká jsme podrážka společnosti na gymplu, nikam nezapadáme a spolu si tvoříme vlastní skupinu outsiderů. CHrona vše viděla dost černě, Khali upadala do deprese a já jsem dumala, jestli to tak vážně je. Asi ano.
Čím to, že nezapadáme? U CHrony přesně nevím, u Khali si přečtěte pár článků a pochopíte, že je jiná, je totiž lepší. A u mě? Bude to tím, že mám ráda svůj klid. Jsem tichá, možná nevýrazná. Víc si myslím, než říkám. Někdy by měli být rádi, že jim všechno nepovím, protože by to nechtěli slyšet. A někdy se mi jen nechce mluvit nebo odpovídat na hloupé otázky. Prostě jsem tak trochu mimo naši třídu, ale často to může být plus. Občas jsem vděčná, že mě nechají na pokoji, ale záleží na mé náladě.
Outsideři jsou někdy outsidery z vlastní vůle. Myslím, že bych možná ani nechtěla být oblíbená, jak jsem psala, mám ráda svůj klid. Ti, co nezapadají, mohou upadat v nemilost spolužáků, nebo jsou přehlíženi. Jste-li outsider, nevěšte hlavu. Jak je krásné nezapadat! Nejste nudný střed! K čemu ti oblíbení mají tolik pozornosti od lidí, ze kterých nemohou vybrat ani jediného dobrého přítele? Pro mě je být outsiderem ideální. Možná to zní, jako že se samu sebe snažím utěšovat, ale snad je trocha pravdy na tom, co jsem napsala, nemyslíte?

Nadaní 2 - kapitola 1.

16. června 2011 v 18:42 | Tigris |  Nadaní - 2. série
Naprosto neuvěřitelné. Pokračuji v Nadaných, ale zatím příliš netuším, jak to bude pokračovat. Tady je první kapitola druhé série!

Přes zavřená víčka mě do očí bodalo bílé světlo. Tlačila na mě nějaká neznámá síla, ale já jsem vnímala jen Davida v mém objetí a snažila se užívat poslední okamžiky s ním. Za chvíli kvůli rozhodnutí Rady budeme rozděleni. Čekala jsem, kdy mi David zmizí, kdy zapomenu...
Tlak najednou ustal a následoval tvrdý náraz, který ode mě Davida odtrhl. Ale proč jsem si vzpomínky na Davida, Nadané a Radu uchovala? Neslibovali, že zapomenu? Otevřela jsem oči.
Byla jsem na naší louce s dubem. Vycházelo slunce a vysoká tráva se neklidně vlnila v podzimním větříku. Zmateně jsem se podívala na Davida, který stál asi metr ode mě.
"Co se stalo? Jak to, že jsme stále spolu? Jak to, že si tě pamatuji?" vychrlila jsem.
Neodpovídal a já jsem si uvědomila: "Ono...se to nepovedlo?"
Vzpamatoval se a pomalu přikývl. "Asi ano."
Radostně mi poskočilo srdce a pak se mi na jazyk vloudila otázka, která doslova pálila. "Ale proč?"
"Já...já nevím," zatvářil se ztrápeně, "Ale není hlavní, že jsme spolu?"
"To víš, že je," zašeptala jsem, prudce se k němu vrhla a objala ho.
Objetí opětoval, ale potom se zarazil. "Nemůžeme tady zůstat. Doprovodím tě domů, tvoje rodiče zabavím nějakou iluzí, ty si mezitím zabalíš pár věcí a zmizíme pryč."
Nervózně jsem polkla. "A neublíží jim Rada? A jak vysvětlíme moji nepřítomnost?"
"Ne, Rada je určitě nechá být. Nemají důvod jim ubližovat. Možná ani zatím nevědí, že se něco zvrtlo. A to, že tu nebudeš, vyřeším další iluzí. Třeba se budu vydávat za nějakého učitele a řeknu, že jedeš někam se školou, já něco vymyslím, hlavně už musíme jít!" zdůraznil.
Rychle jsme z louky vyrazili po zarostlé pěšince ke mně domů. Tak ráda jsem viděla ty dobře známé stěny a bez přemýšlení doběhla k domovním dveřím a zašmátrala v kapse po klíčích. Nebyly tam, tak jsem zazvonila na zvonek. Otevřela mi máma, ale netvářila se podle toho, jak bych čekala. Myslela jsem, že bude rozladěná, že se někde toulám, nebo rozzlobená, či bude ráda, že se mi nic nestalo. Její výraz byl sice trochu rozladěný, zarazila mě však její otázka: "Přejete si?"
"Mami, prosím tě, nemusíš na mě být jako na cizího, jenom proto, že jsem se trochu zpozdila," a snažila jsem se projít do domu. Tvrdě mě zarazila rukou a rozzlobeně řekla: "Já vás neznám, slečno, a nenechám vás jít dovnitř. Radši běžte domů, vaše maminka by jistě nechtěla, abyste se někde v tuhle dobu toulala. Nashledanou."
A zavřela mi dveře před nosem. Nechápavě jsem se otočila na Davida. Byl zamračený a bylo na něm vidět, že horlivě přemýšlí. Když se mi pomoci od něj nedostalo, zabušila jsem na dveře. Teď otevřel táta a klidně řekl: "Moje manželka ti už všechno řekla. Běž domů."
Takové hloupé vtipy bych od rodičů nečekala. Protáhla jsem se dírou ve dveřích a vyběhla směrem k mému pokoji. Otevřela jsem dveře, ale místo mé dobře známé, osobitě zařízené místnosti, jsem uviděla jakousi pracovnu zařízenou v tmavších barvách.
Jak je tohle možné? Přece nemohli můj pokojík přestavět za pár hodin? A i kdyby, tak proč by to dělali? V tom na mě dolehla jedna myšlenka. Co když místo toho, aby Rada vymazala z paměti rodičům, spolužákům a ostatním všechny informace o Davidovi, co když ... jim vymazala všechny informace o mě?
To už ke mně doběhl táta, hrubě mě chytil za ruku, odvedl mě dolů ze schodů a vystrčil před dům. "A už se tady neukazuj!" křikl rozzlobeně a zabouchl dveře.
"Ššššš...to bude v pořádku," tišil mě David, protože se ze mě draly dušené vzlyky a slzy smutku a ztráty se mi kutálely po tvářích. Vedl mě zpět do lesa, já to však nevnímala a jen si uvědomovala, co vše jsem ztratila.

Výlet do Barcelony

13. června 2011 v 16:26 | Tigris |  Ostatní články
Jak jsem už psala, tak jsem byla minulý týden pryč, přesněji v Barceloně. Dost se mi tam líbilo i když se objevilo pár komplikací, se kterými se ale někdy prostě musí počítat. Metal princess s CHronou tam byly taky. Dávám pár vlastnoručně focených fotek i s popisky.

Autobusem jsme dorazili do Janova (Itálie). Cesta byla docela vyčerpávající a právě míříme na pláž.
Janov

Sluníčko svítí až moc. Mraky se prohánějí po obloze a já se chystám hupnout do moře.

Koupání v moři

Už jsme na trajektu, který nás přepravuje do Barcelony. Zapadá slunce a na mě se začínají projevovat první známky spálení.

Západ slunce

V pořádku jsme se dostali do Barcelony. Mořská nemoc šla naštěstí mimo mě. Autobus nás vyvezl na kopec Montjuic a pozorujeme přístav pod námi.

Výhled z kopce Monjuick

Procházeli jsme i kolem hezké kašny.

Fontánka na Monjuicku

Přístav je krásně viditelný.

Výhled na přístav

Z kopce jsme zamířili na hrádek a následně na tenhle olympijský stadion.

Olympijský stadion v Barceloně

Pro všechny fanoušky FC Barcelony tu mám jahůdku: Nou Camp!

Stadion FC Barcelona

Vevnitř měli opravdu HODNĚ pohárů.
Spousta pohárů fotbalového klubu Barcelona

Další den jsme šli kolem památníku Kryštofa Kolumba a po hrozně dlouhé ulici La Rambla.
Památník Kryštofa Kolumba

A ke katedrále sv. Eulálie, patronky Barcelony.
Katedrála sv. Eulálie

Tohle je La Pedrera neboli kamenolom. Tento dům navrhl architekt Gaudí.
La Pedrera

Šli jsme dovnitř do domu a i na tuto střechu. Jak vidíte, komíny jsou originálně zamaskované.
Střecha La Pedrery

Slavná Sagrada Família (Svatá rodina). Protože Gaudí umřel dřív než ji stihli dostavit, ještě stále se na ní pracuje. Bez něj jsou nahraní. Má hrobku přímo pod touto katedrálou a sám si ji navrhl. Opravdu krásná stavba. Jen škoda, že jsme neměli trochu lepší počasí.
Sagrada Família

Když jsme se promotali spoustou úzkých uliček, došli jsme ke kašně Tří grácií.
Kašna Tří grácií

Bohužel jsme se nedostali do Picassova muzea, tak jsme šli pryč a zastavili jsme se pod těmito palmami. Hrozně se mi líbilo, jak slunce prosvítá mezi palmovými listy.
Palmy

Dojeli jsme k barcelónskému Akváriu. Byli jsme obklopeni vodou ze všech stan a žraloci se na nás výhružně šklebili.
Žralok

Opravdu sympaťák, můj favorit číslo jedna.

Mořský koník

Hyperaktivní rybičky, které je docela těžké fotit, protože s sebou neustále mrskají a navíc se v Akváriu nesmí fotit s bleskem.

Rybky

Kristova noho! No ano, jsem to já.

Já

Výhled na lodě.

Výhled z okna Akvária

Na fotkách to tak nevynikne, ale tohle bylo to nejhezčí co jsem v Barceloně viděla. Voda mění barvu, hraje u toho hudba třeba od Čajkovského, skupiny ABBA nebo od Queenů. Hudba je zcela sladěná se stříkáním fontány a musím říct, že to bylo skutečně fantastické. Jestli někdo jede do Barcelony, tak rozhodně ji nezapomeňte navštívit. Ale pozor! Myslím, že hraje jen ve čtvrtek, pátek, sobotu a neděli od devíti hodin večer!

Fontána Magica

A tohle je údajně balkón, na kterém spolu cukrovali Romeo s Julií.

Balkón

Tak to je všechno. Sice těch fotek, co jsem nafotila, je 656, ale to už by bylo trochu moc. :-D
Takže: Adiós!

Já věděla, že to přijde

1. června 2011 v 17:23 | Tigris |  Fórky z naší školky
Už je to tak. Jako nezpočet ostatních blogerů se omlouvám za to, že jsem už dlouho nic nenapsala. Mám pár nápadů, ale nejsem schopná je dotáhnout do konce. Alespoň se můžu vymlouvat na nedostatek času, moc práce, učení...však to znáte. Nejspíš je vám úplně jedno, jestli něco napíšu nebo ne, ale já se můžu konejšit představou, že to někoho mrzí.
Příští týden se to s mojí aktivitou nezlepší, protože budu mimo město, a tudíž z dosahu počítače. Takže se nedivte, že nebudu nic komentovat.
Ha! A mám tu novou anketu. Možná je trochu pitomá, ale odpovídá mému dnešnímu duševnímu stavu.
A co teď? Ještě se mi nechce ukončit článek. Mám to!

Dnes jsme psali rozřazovací testy do angličtiny. To znamená, že podle kvality naší písemky se dostaneme buď do lepší, nebo horší skupiny. Zkuste hádat, kde budu já.
Po jednom jsme si posedali do lavic. Seděla jsem za CHronou. Nějaká pro mě neznámá profesorka nám rozdala testy. Vyplnila jsem kolonku s mým jménem, třídou atd. Pak profesorka říkala, že začneme poslechem. Čekala jsem, že to bude rozhovor dvou Angličanů nebo něco podobného, ale bohužel. Byla to písnička a já jsem se místo toho, abych se snažila odpovědět na otázky v testu, jsem si do rytmu poklepávala nohou o zem a propiskou bubnovala do lavice. Písnička se zopakovala dvakrát a teprve po jejím skončení mi došlo, že bych měla začít něco dělat. Náhodně jsem zakroužkovala odpovědi a začal poslech druhý. Rozuměla jsem všemu, ale když jsem se podívala na otázky, tak ve mě hrklo. Radši jsem si něco vymyslela. Následovala různá anglická gramatika, ze které mi naskákala husí kůže. Když mi došlo, že už asi deset vteřin nepřítomně zírám CHroně na záda, s novým nasazením jsem se pustila do práce. Naneštěstí mi moc dlouho nevydrželo a až nepříjemně jasně jsem si uvědomovala, jak nahlas ty hodiny tikají. Tik tak tik tak tik tak.
Aby toho nebylo málo, tak ve vedlejší třídě někdo hrál na klavír, což mě sice nerozptylovalo, zato jsem byla jako omámená a nemohla si vzpomenout na žádná nepravidelná slovesa. Připadala jsem si jako Harry Potter při zkouškách na NKÚ. Za okamžik se ozvaly sirény. Jasně, vždyť je první středa v měsíci, došlo mi a zamračila jsem se na písemku.
A víte, co doopravdy nesnáším? Když mi učitel při písemce prochází za zády, nebo tam dokonce stojí. Profesorka nás zrovna nabádala k tomu, abychom psali čitelně, protože: "Jak to pak má opravovat?" Procházela kolem mě, prohlédla si moji písemku, a když se vracela zpět k tabuli, tak se na mě podívala a řekla něco ve smyslu: "Tak tohle tedy přečtu!" Prohlásila to takovým tónem, že jsem si nebyla jistá, jestli to nemyslí ironicky, tak jsem se na ni jen podivně zašklebila.
V jednu chvíli jsem začala kapánek panikařit. Nešlo mi o to, do jaké skupiny budu zařazena, ale rozčilovalo mě, že když už se angličtinu učím šestým rokem ( a tento test měl zhodnotit všechny naše dosavadní znalosti ), tak jakto, že jsem nebyla schopná napsat jedinou větu správně?