Nadaní - kapitola 12.

3. května 2011 v 18:04 | Tigris |  Nadaní
Hoj, tohle je poslední kapitola Nadaných. Smutné, že? Přikládám anketu. Je tu možnost pokračování Nadaných. Neříkám, že bych to začala psát hned, ale vaše hlasy by mi pomohly. Dost by záleželo na inspiraci. :-) Jinak mám v plánu psát povídky. Zde je závěrečná kapitola...

Zůstala jsem stát, neschopná pohybu, a Janda se ke mně blížil. Pak znovu promluvil: "Jak se zdá, strkali jste s Davidem nos do záležitostí Rady a to jste neměli." Teatrálně si povzdychl. "Rád bych ti řekl, že ti neublížím, ale to bych lhal."
Na okamžik se mi zastavilo srdce. Janda patří k Radě, došlo mi. Přemýšlela jsem, co dělat; buď utéct, počkat až přijde David, nebo se ho pokusit zastavit vlastními silami. Útěk se zdál nemožný, tak jsem se rozhodla nechat Jandu mluvit až do příchodu Davida.
"Patříte k Radě?" zeptala jsem se. Hrála jsem o čas.
"Ty jsi bystrá," podotkl ironicky a pořád se ke mně blížil.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a snažila se najít něco, co bych po něm mohla svojí schopností hodit. Kousek ode mě ležel kámen, zrovna ten, se kterým jsem nedávno trénovala přenášení.
"Jak jste se dozvěděl, že to víme?" snažila jsem se rozptýlit jeho pozornost.
"To jsou otázky! Sledoval jsem tě," přiznal, a pak se na okamžik zamyslel.
Já jsem toho využila a snažila se zmobilizovat své síly na přenos kamene nad jeho hlavu. A gravitace se postará o zbytek. "Asi už bychom to měli ukončit," řekl rozhodně, "David bude na řadě jako druhý."
Teď stál asi tři metry ode mě a já jsem se zrovna chystala přenést kámen, když David vkročil na louku. Všiml si, co se děje a použil na Jandu svůj dar. Nepoznala jsem, co to bylo, protože se to odehrávalo pouze v Jandově mysli. Ale Janda útočil na všechny strany, jako by si myslel, že tam někdo je; hrozně rychle kopal a bouchal do vzduchu. Rychlost asi byla jeho dar. David se k němu pomalu blížil, ale Janda vypadal, že ho ani nevnímá. Najednou Janda nechal útočení a rozběhl se pryč z louky. Běžel tak rychle, že jsem z něj viděla jen rozmazanou šmouhu. David ho pronásledoval, ale Jandovi se rychlostí nemohl vyrovnat. Oba zmizeli v hustém lese. Snažila jsem se uklidnit. Za okamžik se David znovu objevil na louce, rychle ke mně přišel a zeptal se: "Jsi v pořádku?"
Přikývla jsem. Ani jsem mu nemusela vysvětlovat to, co mi Janda řekl, pochopil vše sám.
"Jakou iluzi jsi použil?" zeptala jsem se, ačkoli jsem tušila odpověď.
"Vlastně jsem se mu v iluzi ukázal čtyřikrát. Mě skutečného neviděl. Dokonale ho to zmátlo."
Zatvářil se ztrápeně. "Nejspíš už nás hledá i Rada. Musíme pryč."
Přitáhl si mě k sobě a něžně mě políbil. Pak jsme se rychlým krokem vydali ven z lesa, když najednou se okolí zamlžilo a ta podivná mlha nás vtáhla někam úplně jinam.

Stáli jsme ve velké kruhové místnosti bez oken. Celou místnost osvětloval obrovský skleněný lustr. Na stěnách byly olejové malby ve zlatých rámech. Kolem nás stálo v kruhu dvanáct postav. Byly tam dvě ženy a deset mužů; jeden z nich se na nás velmi zaujatě díval. Pak hlubokým hlasem řekl: "Vítejte na setkání Rady."
David mě chytil za ruku a zašeptal mi do ucha: "To je Vladimir."
A pak se nahlas zeptal: "Co po nás chcete?"
Hlas se mu ani nezachvěl, zato já jsem byla rozechvělá dost.
"Víte toho příliš mnoho. Vaše odstranění je domluveno," řekl Vladimir.
Odstranění? Tak tahle zrůda vedla Radu! Rozzuřila jsem se.
"Takže nás jen vyškrtnete? Úkol splněn? Zabili jste mi prarodiče!" zařvala jsem na celou síň.
Všech dvanáct postav si začalo mezi sebou pohoršeně šeptat a Vladimir se mi upřeně zadíval do očí. Neuhnula jsem pohledem. Trvalo to snad minutu. Potom řekl: "Nabídnu vám i druhou alternativu. První znáte; to je smrt. A druhá, že vám budou odebrány schopnosti, s tím související dar věčného života a vymazána paměť. Ema bude pokračovat v životě se svou rodinou, ale bez Davida a veškerých vzpomínek týkajících se jeho, Nadaných či Rady. Samozřejmě vymažeme vzpomínky na Davida i všem ostatním, kteří ho kdy znali. Davidovi zařídíme život třeba v Austrálii. Dáme mu falešné vzpomínky. Souhlasíte?"
Podívala jsem se na Davida a on na mě. Teď jsem cítila, že ho doopravdy hluboce miluji a nechtěla jsem přežívat bez něj.
"Miluju tě," zašeptala jsem, "a nechci se tě vzdát. Radši umřu." Každé slovo myslela zcela vážně.
"Miluju tě," řekl, "ale nenechám tě vzdát se života. Jsme spojeni osudem. Setkáme se. Vím to."
Měl pravdu. Někde hluboko uvnitř jsem to věděla taky. Pevně jsem ho objala. Chladně Vladimirovi řekl: "Můžete."
Slyšela jsem hlas Vladimira: "Uvidíte bílé světlo, a pak se objevíte ve svých staronových životech."
Pak jsem zavřela oči a pevně objímala Davida. Znovu mi zašeptal do ucha: "Miluju tě."
Bílé světlo.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Car(lev15)☺to jsem já!!!!!♥ Car(lev15)☺to jsem já!!!!!♥ | Web | 3. května 2011 v 18:10 | Reagovat

i ♥ you...hm...david se mi začíná líbít:)XD

2 Itachi-chan Itachi-chan | Web | 3. května 2011 v 18:21 | Reagovat

Já si tvou povídku určo přečtu, ale někdy později a od začátku. Zatím se omlouvám ;D

3 tigris tigris | 3. května 2011 v 18:46 | Reagovat

[2]: To vůbec nevadí, ale varuji tě: je to romantika, i když ne od začátku. A snažila jsem se krotit, aby to nebyl zas přehnaný doják.

[1]: Díky :-D

4 veve veve | 4. května 2011 v 21:04 | Reagovat

fakt krásný, musíš psát dál!! :-)

5 Khali-Khalia Khali-Khalia | 7. května 2011 v 20:48 | Reagovat

Tý kráso!To je ohromný! O_O Pokráčko,pokráčko!! :-D

6 Jiand Jiand | E-mail | Web | 12. června 2011 v 9:38 | Reagovat

Tak jestli neuděláš tu druhou řadu, tak tě nebudu mít rád :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama