Květen 2011

Kaple

24. května 2011 v 16:49 | Tigris |  Povídky
V této povídce nebude žádná krev ani mrtvoly, ale v příštích se to nejspíš změní, protože pak mě to víc baví psát. Inspirace je opět z mého snu. Doufám, že se vám bude líbit, ale u téhle povídky opravdu nevím, nevím. Prosím, komentujte.

současnost, Olomouc
Gabriela se fascinovaně dívala na Sloup Nejsvětější Trojice. Pozlacené sochy svatých se v záři poledního slunce blyštěly a dodávaly Sloupu majestátní vzhled. Kolem procházeli lidé, povídali si, smáli se a lízali zmrzlinu. Holubi vyzobávali drobečky mezi škvírami kočičích hlav, které dláždily celé náměstí.
"Nechceš se jít podívat do vnitřní kaple, Gabrielo?" oslovila ji průvodkyně Martina.
I když v tomto městě Gabriela žila, ještě nikdy uvnitř v kapli nebyla, což byla chyba, protože její letošní prázdninovou brigádou byla průvodkyně Olomoucí. Martina ji sem vzala, aby jí předvedla, co bude dělat. Gabriela ji následovala a slyšela jak volá: "Netlačte se. Choďte sem maximálně po čtyřech!"
Gabriela vešla jako jedna z posledních po schodech do maličké kaple. Martina zrovna říkala: "Všimněte si, prosím, reliéfů na stěnách a dále betlémské hvězdy na podlaze. Vzhlédněte a prohlédněte si strop. Zaposlouchejte se do akustiky kaple. Jestliže kněz sloužil mši, slyšeli ho všichni lidé na náměstí, protože je zde využito ohniskové vzdálenosti."
Vyšla z kaple i s posledními turisty a Gabriela tam zůstala sama. Zvony začaly vyzvánět pravé poledne. Gabriele se najednou zamlžilo před očima, ztratila rovnováhu a padala na stěnu kaple. Místo aby dopadla na tvrdou zeď, propadla skrz ni.
Pod sebou ucítila trávu. Zamžourala do slunce a vstala. Všude kolem sebe viděla sytě zelené louky a v dálce les. Stála na kopci a pod ním se klikatila úzká říčka, u které stála malá dřevěná chaloupka. Otočila se a za sebou uviděla vlnící se vzduch. Tvořil kruh a v tom kruhu vlnícího se vzduchu viděla vnitřek kaple. Jako by se tam dívala oknem. Byla zmatená.
"Kde to jsem?" říkala si pro sebe.
Napadlo ji vrátit se zpět, ale přemožená zvědavostí vykročila směrem k chaloupce. Asi v polovině travnaté stráně k ní přiběhl hlouček zpívajících a tančících dětí. Jedno blonďaté děvčátko s copem vzalo Gabrielu za ruku a zvědavě se zeptalo: "Jak dlouho tu zůstaneš?"
"Já-" zarazila se, "kde to vlastně jsem?"
"Proč vše musí mít jméno?" nechápala holčička, "Tohle je prostě náš domov."
V tu chvíli došly k chaloupce. Z jejího okna vystrčila hlavu mladá žena a usmála se. Přelezla přes parapet, ladně seskočila na zem. Všechny děti se k ní hned rozběhly a rozštěbetaly se:
"To je ona."
"Že je krásná?"
"Tak dlouho jsme čekali."
"Já jsem si s ní povídala," chlubilo se děvče s copem.
"Pšššt, děti, nechte ji přece také promluvit," tišila je žena.
"Ehm..." Gabriela nevěděla jak má začít, "Dobrý den," vysoukala za sebe nakonec.
"Dobrý," rozesmála se žena, "já jsem Taťána. A ty budeš Gabriela."
Taťána ani nečekala na její souhlas a pokračovala:
"Většinou odpovídám na ty samé otázky, které mi kladou všichni ti, kteří sem přijdou. Takže," řekla věcně, "Kaple je průchod do našeho světa. Mým úkolem je hlídat průchod a všechny nováčky zde přivítat," odmlčela se.
"Ale co tady mám dělat já?" vyhrkla Gabriela.
"Zůstaneš tu týden, absolvuješ výcvik a pak se vrátíš zpět," vysvětlila Taťána.
"Výcvik?" zeptala se nechápavě.
"Uvidíš zítra," usmála se.
Celý týden ji Taťána učila meditovat, zaposlouchat se do vnitřního hlasu, vnímat přírodu a soustředit se. Gabriela byla pilná a učenlivá. Naučila se zbytečně nevyptávat, ale večer, když se všichni sešli u ohně, si dlouho do noci povídaly. Tento týden byl pro Gabrielu nejšťastnější, ale zároveň duševně nejnáročnější v celém jejím životě. Když uplynul a děti i Taťána se shromáždily před průchodem do kaple, rozloučila se s každým zvlášť.
"Zůstaň stále silná a veselá," popřála jí Taťána a Gabriela prošla průchodem.
Ocitla se uvnitř kaple. Věděla, že teď je jejím posláním rozšiřovat mezi lidi to, co se naučila za průchodem. Do dveří kapličky nahlédla průvodkyně Martina: "Tak už pojď! Musíme jít dál!"

Vražedná krása

17. května 2011 v 17:11 | Tigris |  Povídky
Tato povídka je věnována Pantheře k narozeninám.
Jinak děkuji za všechny komenty a prosím komentujte dál.

r. 1761, Karibik
Kapitán Northam se procházel po pláži. Jeho loď kotvila v přístavu a posádka odpočívala. Procestovali celý svět, neúnavně pracovali pro Britské královské námořnictvo a i přes zjevné mládí kapitána Northama dosáhli už mnohých úspěchů.
Teď kapitán při večerní procházce přemýšlel o tom, že ho cestování začíná pomalu unavovat, když najednou spatřil ve vlnách ženu. Upřeně ho pozorovala a připlavala blíž. Northam zadržel dech. Ve světle dorůstajícího měsíce uviděl, že ta žena má rybí ocas. Dosud slyšel o mořských pannách jen samé neuvěřitelné báchorky od starých námořníků, ale teď viděl jednu skutečnou mořskou vílu a navíc nepředstavitelně krásnou. Měla vlasy barvy medu, nádherné rysy obličeje a jak si všiml, nahá ňadra. Její ocas postupně začínal od podbřišku a na konci se rozdvojoval do písmene v.
Northam přišel až na kraj moře, co nejblíže k ní. Užasl, když promluvila krásným zvučným hlasem: "Tohle je moje moře, kapitáne."
"Já ti ho nechci brát," ohradil se, "chci se s tebou vídat."
Nevěděl, co ho to popadlo, ale její krása ho uchvátila. Mořská panna se rozesmála zvonivým smíchem, ale pak řekla: "Proč ne. Jmenuji se Nairi."
Od toho večera se s Nairi scházel každý den. Zamiloval se do ní hned po druhém setkání. Bohužel to byl cit nestálý a nepředvídatelný, stejně jako Nairi. Začal po ní bezmezně toužit a také jí o svých citech všechno řekl. Nairi se jen usmála. Nemohla ji překvapit žádná mužská reakce na ni, protože mužů poznala až příliš mnoho. Ráda na ně vzpomínala; byla jim vděčná. Řekla mu: "Jestli chceš být pořád se mnou," horlivě přikývl, "tak sem přijď zase zítra a přidáš se k našemu podmořskému světu," řekla jemně.
Zalekl se, ale když uviděl světlo v jejích očích, odhodlal se: "Pro tebe všechno, Nairi."
Příštího dne večer zase přišel na pláž. Na vlnách u břehu se houpala malá loďka, tak pro jednoho člověka. Nairi tam už byla a ukazovala mu, ať si do loďky nasedne. Northam ji poslechl a pádloval za ní. Zavedla ho k útesu uprostřed moře. Vlny do něj tiše narážely.
"Musíš mě vynést," požádala ho Nairi a ukázala na schůdky, vedoucí nahoru na útes. Kapitán ji vzal do náručí a pomalu ji nesl po kluzkých schůdcích. Nahoře bylo malé jezírko plné vody. Posadil ji na okraj jezírka a ona mu řekla, aby si sundal oblečení a ponořil se do vody v něm.
Kapitán se nevyptával na to, jak se má přidat k podmořskému světu, protože Nairi mu předtím naznačila, že se nemá vyptávat a on jí neochvějně věřil.
"Musíš ponořit i hlavu, lásko," pobídla ho Nairi. Kapitán Northam to udělal, ale v tu chvíli Nairi skočila do jezírka také a začala ho topit. Northam se bránil, ale Nairi byla ve vodě nadpozemsky silná. Počkala až se kapitánovo tělo přestalo úplně hýbat. Potom mu Nairi svým velice ostrým nehtem prořízla hrdlo. Voda v jezírku se okamžitě zabarvila krví do tmavě červené. Nairi počkala, až vytekla všechna krev a pak vyvalila jeho tělo z jezírka.
"Díky tobě a především tvé krvi nebudu stárnout alespoň několik desítek let a budu ještě krásnější. Na krásu, kapitáne," řekla a napila se zkrvavené vody.

Vesnice zla

11. května 2011 v 17:37 | Tigris |  Povídky
(Blog slaví měsíc od svého založení!)
Tahle povídka je inspirována mým snem. Ať se líbí...

r. 1890, Severní Dakota
Skupina cestovatelů jela již dlouhé míle bez přestávky. Byli smířeni s tím, že budou opět nocovat pod širým nebem, a proto je mile překvapilo, když v dálce uviděli obrysy nějakých stavení. Z putování nehostinnou krajinou byli zesláblí a jejich koně také, ale vidina měkkých postelí a střechy nad hlavou jim pozvedla náladu.
Přijížděli blíž a viděli malou vesnickou osadu. Sotva se přiblížili k nejbližším domům, vyšel jim vstříc starší hubený muž. Sesedli z koní a jejich vůdce promluvil k vesničanovi:
"Zdravím. Projíždíme touto oblastí na jih a potřebovali bychom u vás přenocovat. Myslíte, že byste nám mohl prokázat toto pohostinství?"
"Ale jistě," řekl vesničan skřípavým hlasem, "bude nám ctí. Já jsem Garrett. A vaše jména?" zeptal se.
"Promiňte mi nezdvořilost," omlouval se cestovatel, "Jmenuji se James a tohle je Penny," ukázal na ženu vedle sebe, "Joe," muž stojící za ním smekl klobouk, "John a Bill," muži po jeho levici kývli hlavou.
"Jistě jste unavení," pokračoval Garrett, "najdeme vám místa na spaní a máme i mnoho dobrého jídla a pití. Koně tady nechte, postaráme se o ně. Pojďte za mnou."
A vedl je k jednomu domu. Penny se ten muž nelíbil a ani okolní budovy na ni nepůsobily dobře. Cítila se nesvá a pošeptala to i Jamesovi, ten jí jen odbyl: "Nesmysl, zlato."
Garret vstoupil do domu a kynul cestovatelům, aby šli dovnitř. Na stole uviděli spoustu jídla a Garrett je pobízel, ať si berou.
James, Joe, John a Bill už chtěli začít hodovat, ale Penny je rychle zarazila: "Ještě máme své zásoby, chlapi, nebudeme tu přece domácím ujídat."
"To vůbec nevadí, my máme jídla dost," přesvědčoval je Garrett a zlostně se díval na Penny.
Ale James se vzpamatoval: "Ne Garrette, Penny má pravdu. Děkujeme za pohostinnost, ale máme svoje zásoby. Zítra stejně chceme pokračovat v cestě. Stačí, když nám ukážete naše pokoje."
A už odtahoval Joa, Johna a Billa od stolu. Garrett si jen odplivnul na podlahu.
Příští den byla bouřka a nevypadalo to, že se počasí uklidní. Pětice cestovatelů se seznámila s několika dalšími vesničany, ale na Penny bylo znát, že je velmi nervózní. Odjezd přesunuli na další den.
Uprostřed jejich druhé noci v této vesnici probudily Penny hlasy z dolní místnosti. Potichu, aby nevzbudila Jamese, vstala z postele, vyšla z pokoje a nahlédla přes zábradlí dolů. U stolu seděli Joe s Johnem a Billem a ústa měli plná jídla. Naproti nim seděl Garrett a pobízel je:
"Jen jezte. Nedivím se, že vám ty vaše suché chleby nestačí," a zlověstně se pousmál.
Ti tři si ničeho nevšimli a jen se zeptali: "Vy nebudete jíst?"
"Ne, děkuji vám, ale já už moc nejím," a úsměv se mu jen rozšířil.
V tu chvíli Joe, John a Bill ztuhli, chytili se za krk a začali se dávit. Penny si zakryla ústa, aby nevykřikla. Za okamžik padli mrtví na zem. Garrett se rozesmál a křikl na svou ženu:
"Rozdělej oheň!" Penny dál nečekala, doběhla zpět k Jamesovi, a když ho budila, po tvářích jí stékaly slzy. Rychle mu řekla, co viděla, ale hned jak to dopověděla, uslyšeli na schodech hlasité kroky. James vzal na záda ruksak s jejich věcmi a otevřel okno.
"Skoč!" vybídl Penny.
Podívala se dolů a viděla pod sebou kupu sena. Zavřela oči a skočila. Dopadla měkce a hned po ní vyskočil i James. Společně běželi ke stájím, ale to už si jich všimli skoro všichni vesničané. Penny a James našli ve stájích z jejich původních pěti koní už jen jednoho. Rychle nasedli. Vyjeli ze stájí a rozjeli se k východu z vesnice. Vesničané je pronásledovali. Penny se jim podívala do obličejů a vykřikla. Obličeje měli rozežrané od červů, některým vypadávaly oči z důlků, na některých z nich už nebylo skoro maso ani kůže a prosvítala jen bílá lebka.
Jakým kouzlem nás to oklamali? ptala se Penny sama sebe. Konečně Penny s Jamesem vyjeli za hranice vesnice. Všichni vesničané se museli na okraji vesnice zastavit. Nemohli jít dál, protože byli prokletí za své lži a zlé skutky.
Garrettovi se nikdy nestalo, že by mu jeho kořist unikla, ale byl si jist jednou věcí.
"Stejně se k nám jednou přidáte!" křikl za ujíždějící dvojicí.

Básnička pro Khali k narozeninám

7. května 2011 v 17:38 | tigris |  Básně
Všechno nejlepší k narozeninám, Khali!
Říkala jsi, že nechceš kupovat žádný dárek, tak jsem ti složila básničku. Omlouvám se, nepovedla se mi, ale snažila jsem se. Neumím skládat básně. Objevuje se tam volný rým.

Patnáct let!

Každý přál by si být tak mladý,
bystrý a plný života,
veselý a stále zdravý,
bez přestání duchaplný,
s úsměvem až do ucha.

Ty taková jsi, Khali.
Jen ať ti to vydrží!
Žij svůj život,
nepolevuj,
a nepřestávej snít.

Uražená ješitnost starosty Gregoryho

6. května 2011 v 16:45 | Tigris |  Povídky
r. 1750, Nová Anglie, Vermont
Veselá hudba, ozývající se z krčmy, lákala všechny vesničany k tanci a zábavě. Sešli se tu místní drbny, upracovaní muži, jejich ženy a pár nezadaných mladých dívek. Jedna z nich zrovna stála v rohu místnosti a sledovala dění kolem sebe.
"Nestůj už v rohu, Kate!" zavolala na ni tančící kamarádka, "Pojď se bavit!"
Kate jen zakroutila hlavou. Ona si to neuvědomovala, ale tančil by s ní každý muž v místnosti, protože byla velmi hezká a velmi muže přitahovala. Nijak však netoužila po společnosti a šla sem jen proto, aby ji drbny nevyhlásily za ustrašenou chudinku, která sedí doma.
Za chvíli ji však ten rozruch kolem začal unavovat, tak se nenápadně vyplížila ven z krčmy. Domů to neměla daleko. Po cestě si prohlížela domy okolo. Teď v noci vše vypadalo temně a opuštěně. V oknech se nesvítilo a v úzkých uličkách, kterými procházela, nikoho nepotkala. Najednou ji na rameno sáhla něčí ruka. Lekla se, prudce se otočila a uviděla starostu Gregoryho. Přitlačil ji ke stěně, jednou rukou jí zacpával ústa a druhou jí začal osahávat. Přitom jí nechutně zašeptal do ucha: "Teď jsi moje, kočičko. Pohraješ si se mnou?"
Kate nečekala na to, co jiného jí řekne, nebo udělá. Odstrčila ho od sebe, což by se jí asi nepovedlo, kdyby nebyl opilý, prosmýkla se kolem něj a utíkala domů.
Přiběhla do sednice udýchaná a rozechvělá. Její matka už spala. Kate si slabostí musela sednout. Omlouvala starostu, že byl jen opilý, protože jinak to je přece slušný muž. Jak se jen zmýlila!
Ráno vstala brzy, ustrojila se, podojila krávu, nakrmila králíky, hodila zrní slepicím a při vší té práci si ani nevzpomněla na včerejší nepříjemnou příhodu. Pak už byl čas jít na nedělní mši. Když skončilo farářovo kázání a Kate vyšla z kostela a zamířila k domovu, uslyšela hlas starosty Gregoryho, jak na ni volá, aby na něj počkala. Přišel k ní a poprosil:
"Mohla byste mi odpustit mé včerejší chování? Nebylo správné vás takto přepadnout. Vím, že jsem vás vyděsil, a proto jste jednala tak unáhleně. Kdybych vás poprosil o tuto službu jinde a jindy, jistě byste mě neodmítla, protože vzhledem k mému vysokému postavení, by to bylo poněkud nerozumné. A vy nerozumná nejste."
Pohladil jí rukou po tváři. Kate se udělalo nevolno a hned na to se rozzlobila: "Že neodmítla, pane? Vy mě urážíte! Děláte ze mě nějakou cuchtu! S někým takovým jako vy, pane, s někým bez mravů, bych nikdy...!" Rozrušeně se odmlčela, a pak se otočila ke Gregorymu zády a rozběhla domů. Alespoň si teď už byla jistá, že ji znovu o tu věc žádat nebude. Ale nemohla to nikomu říct, ani matce ne, neunesla by tu ostudu a pomluvy.
V dalších dnech se po vesnici začaly šířit o ubohé Kate zvěsti. Ona o nich však neměla ani tušení. Lidé se Kate začali vyhýbat, jí to sice nevadilo, ale zdálo se jí to divné. Se starostou se už nesetkala a doufala, že ho jeho zvrhlé nápady už přešly. Nevěděla však, že starosta se jí chce pomstít za to, že ho odmítla. Jemu přece nikdo nemohl odporovat nebo ho dokonce urážet.
Uprostřed noci probudilo Kate hlasité bouchání na dveře. Pouze v noční košili otevřela dveře od domu. Před jejím domem stáli vesničané s pochodněmi a hned se po ní dva z nich vrhli a svázali jí ruce za zády.
"Co se to děje?" ptala se vyděšená Kate. Nikdo jí však nevěnoval pozornost a táhli jí na nedalekou louku. Poznala svoji kamarádku a prosila ji o pomoc, ale ona jako by ji neslyšela. Nikdo jí nechtěl pomoci. Dovlekli ji na louku a Kate uviděla vysokou hranici ze dřeva. Vyděsila se ještě víc. Chtějí ji upálit.
"Já nejsem čarodějnice!" přesvědčovala je, "Přece mě znáte!" Potom uslyšela hlas Gregoryho:
"Vidíte ji? V noci vaří lektvary a sesílá na nás choroby! Zbavme se jí a bude nám líp!"
"Upálit! Upálit!" skandoval zfanatizovaný dav. Kate se bránila a prosila je, ale nepomohlo to. Přivázali ji ke kůlu.
"Rozluč se s životem, čarodějnice!" křikl Gregory, zlověstně se na ni usmál a zapálil pod ní dřevo. V Kate se probudila obrovská vlna zlosti a smutku. V poslední chvíli, když už jí oheň sahal až k pasu, podívala se na Gregoryho a vykřikla: "Já zajdu ohněm, ty zajdi vodou!"
A umřela.
Příští den se na břehu řeky našlo utopené tělo starosty Gregoryho.

Nadaní - kapitola 12.

3. května 2011 v 18:04 | Tigris |  Nadaní
Hoj, tohle je poslední kapitola Nadaných. Smutné, že? Přikládám anketu. Je tu možnost pokračování Nadaných. Neříkám, že bych to začala psát hned, ale vaše hlasy by mi pomohly. Dost by záleželo na inspiraci. :-) Jinak mám v plánu psát povídky. Zde je závěrečná kapitola...

Zůstala jsem stát, neschopná pohybu, a Janda se ke mně blížil. Pak znovu promluvil: "Jak se zdá, strkali jste s Davidem nos do záležitostí Rady a to jste neměli." Teatrálně si povzdychl. "Rád bych ti řekl, že ti neublížím, ale to bych lhal."
Na okamžik se mi zastavilo srdce. Janda patří k Radě, došlo mi. Přemýšlela jsem, co dělat; buď utéct, počkat až přijde David, nebo se ho pokusit zastavit vlastními silami. Útěk se zdál nemožný, tak jsem se rozhodla nechat Jandu mluvit až do příchodu Davida.
"Patříte k Radě?" zeptala jsem se. Hrála jsem o čas.
"Ty jsi bystrá," podotkl ironicky a pořád se ke mně blížil.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a snažila se najít něco, co bych po něm mohla svojí schopností hodit. Kousek ode mě ležel kámen, zrovna ten, se kterým jsem nedávno trénovala přenášení.
"Jak jste se dozvěděl, že to víme?" snažila jsem se rozptýlit jeho pozornost.
"To jsou otázky! Sledoval jsem tě," přiznal, a pak se na okamžik zamyslel.
Já jsem toho využila a snažila se zmobilizovat své síly na přenos kamene nad jeho hlavu. A gravitace se postará o zbytek. "Asi už bychom to měli ukončit," řekl rozhodně, "David bude na řadě jako druhý."
Teď stál asi tři metry ode mě a já jsem se zrovna chystala přenést kámen, když David vkročil na louku. Všiml si, co se děje a použil na Jandu svůj dar. Nepoznala jsem, co to bylo, protože se to odehrávalo pouze v Jandově mysli. Ale Janda útočil na všechny strany, jako by si myslel, že tam někdo je; hrozně rychle kopal a bouchal do vzduchu. Rychlost asi byla jeho dar. David se k němu pomalu blížil, ale Janda vypadal, že ho ani nevnímá. Najednou Janda nechal útočení a rozběhl se pryč z louky. Běžel tak rychle, že jsem z něj viděla jen rozmazanou šmouhu. David ho pronásledoval, ale Jandovi se rychlostí nemohl vyrovnat. Oba zmizeli v hustém lese. Snažila jsem se uklidnit. Za okamžik se David znovu objevil na louce, rychle ke mně přišel a zeptal se: "Jsi v pořádku?"
Přikývla jsem. Ani jsem mu nemusela vysvětlovat to, co mi Janda řekl, pochopil vše sám.
"Jakou iluzi jsi použil?" zeptala jsem se, ačkoli jsem tušila odpověď.
"Vlastně jsem se mu v iluzi ukázal čtyřikrát. Mě skutečného neviděl. Dokonale ho to zmátlo."
Zatvářil se ztrápeně. "Nejspíš už nás hledá i Rada. Musíme pryč."
Přitáhl si mě k sobě a něžně mě políbil. Pak jsme se rychlým krokem vydali ven z lesa, když najednou se okolí zamlžilo a ta podivná mlha nás vtáhla někam úplně jinam.

Stáli jsme ve velké kruhové místnosti bez oken. Celou místnost osvětloval obrovský skleněný lustr. Na stěnách byly olejové malby ve zlatých rámech. Kolem nás stálo v kruhu dvanáct postav. Byly tam dvě ženy a deset mužů; jeden z nich se na nás velmi zaujatě díval. Pak hlubokým hlasem řekl: "Vítejte na setkání Rady."
David mě chytil za ruku a zašeptal mi do ucha: "To je Vladimir."
A pak se nahlas zeptal: "Co po nás chcete?"
Hlas se mu ani nezachvěl, zato já jsem byla rozechvělá dost.
"Víte toho příliš mnoho. Vaše odstranění je domluveno," řekl Vladimir.
Odstranění? Tak tahle zrůda vedla Radu! Rozzuřila jsem se.
"Takže nás jen vyškrtnete? Úkol splněn? Zabili jste mi prarodiče!" zařvala jsem na celou síň.
Všech dvanáct postav si začalo mezi sebou pohoršeně šeptat a Vladimir se mi upřeně zadíval do očí. Neuhnula jsem pohledem. Trvalo to snad minutu. Potom řekl: "Nabídnu vám i druhou alternativu. První znáte; to je smrt. A druhá, že vám budou odebrány schopnosti, s tím související dar věčného života a vymazána paměť. Ema bude pokračovat v životě se svou rodinou, ale bez Davida a veškerých vzpomínek týkajících se jeho, Nadaných či Rady. Samozřejmě vymažeme vzpomínky na Davida i všem ostatním, kteří ho kdy znali. Davidovi zařídíme život třeba v Austrálii. Dáme mu falešné vzpomínky. Souhlasíte?"
Podívala jsem se na Davida a on na mě. Teď jsem cítila, že ho doopravdy hluboce miluji a nechtěla jsem přežívat bez něj.
"Miluju tě," zašeptala jsem, "a nechci se tě vzdát. Radši umřu." Každé slovo myslela zcela vážně.
"Miluju tě," řekl, "ale nenechám tě vzdát se života. Jsme spojeni osudem. Setkáme se. Vím to."
Měl pravdu. Někde hluboko uvnitř jsem to věděla taky. Pevně jsem ho objala. Chladně Vladimirovi řekl: "Můžete."
Slyšela jsem hlas Vladimira: "Uvidíte bílé světlo, a pak se objevíte ve svých staronových životech."
Pak jsem zavřela oči a pevně objímala Davida. Znovu mi zašeptal do ucha: "Miluju tě."
Bílé světlo.

Nadaní - kapitola 11.

2. května 2011 v 17:03 | Tigris |  Nadaní
Po přečtení babiččina deníku jsem byla téměř neschopná myslet. Byla jsem vyděšená, šokovaná a hlavně se mi tomu nechtělo věřit. Rada obírá Nadané o jejich schopnosti? Ještě jednou jsem si přečetla konec deníku a snažila se myslet. Babiččiny zápisy bezesporu byly pravdivé. Konečně jsem se o ní něco dozvěděla. Za okamžik jsem si ale přála, aby mi to vše radši zůstalo utajeno. Co když se Rada dozví, že to o nich vím? Znovu jsem se podívala na těchto pár slov: ...a každého, kdo jejich tajemství zná, zabijí.
I když byla hluboká noc, nemohlo to počkat do rána. Šla jsem zpět k sobě do pokoje s babiččiným deníkem v ruce a zavolala jsem Davidovi na mobil. Po chvilce se ozval jeho rozespalý hlas: "Co se děje? Vždyť jsou čtyři ráno."
"Musíš přijet ke mně domů. Hned," zdůraznila jsem.
Musela jsem znít tak naléhavě, že mi ani neodporoval, řekl jen: "Hned jsem tam." A zavěsil.
Za deset minut se ozvalo tiché ťukání na dveře. Celou dobu jsem nervózně přecházela po místnosti a teď jsem prudce otevřela dveře a Davida, celého zmateného, objala. Hned nato jsem mu vrazila babiččin deník do ruky a přikázala: "Čti."
Poznala jsem z výrazu jeho tváře, kdy se dostal k části s tajemstvím Rady. Přečetl poslední stránku, rozhlédl se kolem a zavedl mě dovnitř do domu.
"Ty jsi určitě nevěděl, co Rada dělá?" ujišťovala jsem se. Zavrtěl hlavou, zatím neschopen slova.
"A ty jsi znal i mého dědečka?" zeptala jsem se.
Konečně se David vzpamatoval. "Ano, znal. Ale přísahám ti, že jsem nevěděl, že ta jejich autonehoda byla nahraná."
Došlo mi to, co si David uvědomil hned po přečtení deníku.
"Rada je zavraždila, a pak z toho udělali autonehodu," řekla jsem prázdně.
Objal mě. "Nic se ti nestane," slíbil.
"Ale jestli se dozvědí, že to víme, zabijí nás taky," řekla jsem zděšeně.
"Jak by se to dozvěděli?" zeptal se.
Nad naší hlavou se ozval šramot a dupání nohou.
"Máma vstává," zašeptala jsem.
"Musím jít," řekl, "pověz jí, že je ti špatně a zůstaň doma. Určitě ti to uvěří. Až rodiče odejdou, přijď na naši louku. Počkám tam."
S těmito slovy rychle vyšel ze dveří. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a pochopila, proč říkal, že mi nemoc rodiče uvěří. Byla jsem úplně bledá, až nazelenalá a oči jsem měla červené. Slyšela jsem blížící se máminy kroky. Sedla jsem si na židli u stolu a počkala než sešla dolů.

"Neboj se mami, budu v pořádku," pokusila jsem se o úsměv.
"Opravdu nemám zůstat dnes doma?" zeptala se starostlivě.
"Já to zvládnu," přesvědčovala jsem ji.
"Tak dobře," povzdychla, "čaj máš v kuchyni, jídlo v lednici a kdyby něco, volej."
Vyšla z mého pokoje a za chvilku jsem slyšela klapnutí domovních dveří. Rychle jsem vstala z postele převlékla se a snažila se upravit. Babiččin deník jsem vrátila zpět pod uvolněné prkno a vyšla ven z domu. Venku bylo šero, ještě nezačalo svítat, ale i tak mi nedělalo problémy najít cestičku vedoucí na louku s dubem. David zatím na louce nebyl. Opřela jsem se zády o dub uprostřed louky a netrpělivě čekala.
Zahlédla jsem na okraji lesa postavu.
"Davide, neschovávej se!" křikla jsem.
Postava vyšla ze stínů a mě se zastavil dech.
"Já nejsem David," řekl učitel Janda a děsivě se usmál.

Peklo na Zemi

1. května 2011 v 18:24 | tigris |  Povídky
Ani nevím, jak jsem na tuhle povídku přišla. Možná se tomu ani nedá říkat povídka, ale zajímaly by mě vaše komentáře, takže prosím komentujte. V psaní Nadaných budu hned zítra pokračovat. Ať se líbí...

Procházíš zpustlou krajinou. Lidé si ji zničili sami a On je za to potrestal. Obloha je rudá a každou chvíli po ní sjede klikatý blesk, který ji na okamžik strašidelně zabarví. Stromy jsou pokácené nebo seschlé. Není zde tráva, rostliny či zvířata, pouze tvoje nejhorší představy. Ty se ovšem nebojíš. Už ne. Nepotřebuješ pít, jíst ani spát. Ztrácíš lidskost. Víš, jak se tomuto místu říká: Peklo na Zemi. Konečně před sebou spatříš ponurý hrad, cíl tvé cesty. Je postaven z šedých kamenů a zdálky vidíš velkou železnou bránu. Jdeš pořád dál k hradu a každý tvůj krok je těžší, ale nezastavuješ se. Dojdeš k hradu a zabušíš na bránu. Otevře ti vysoká postava zahalená v černém plášti s kápí přes hlavu. Opírá se o kosu. Kyne ti rukou dovnitř a říká: "Čekám tě. Musíš nastoupit na mé místo."