Nadaní - kapitola 8.

26. dubna 2011 v 18:07 | Tigris |  Nadaní
Zrovna jsem se chystala vyjít ze dveří, když mě máma zavolala zpátky.
"Co je?" zeptala jsem se netrpělivě, protože už i bez tohoto zdržení jsem šla skoro pozdě do školy.
"Jenom jsme ti s tátou zapomněli říct, že zítra budeme celý den malovat. Kuchyň potřebuje novou jasnou barvu."
"Stejně bude zase na žluto," usmála jsem se.
Pokaždé, když jsme malovali kuchyň, shodli se rodiče na žluté barvě.
"Takže jsme tě chtěli poprosit," pokračovala, "jestli by jsi po škole nešla ven s nějakou kamarádkou, aby táta měl prostor na malování."
To spíš máma potřebovala prostor na uklízení po tátově malování. Vždy za ním běhala s hadrem a smetákem v ruce a snažila se odstranit ze země kousky omítky. Ráda se vzdálím, stejně znám tuto scénu nazpaměť.
"Jo, já se zabavím. Ahoj," křikla jsem už z jednou nohou venku.
Do třídy jsem došla ještě včas. Překvapeně jsem zůstala stát, protože v lavici na místě Moniky seděl David. Než jsem se ho stihla zeptat, co tam dělá, přišla ke mně Monika.
"Emi, nebude ti vadit, když si sednu k Patrikovi? Jenom na pár dní," prosila.
Patrik nedočkavě těkal pohledem ze mě na Moniku. Vypadalo to, že jsem dala ty dva nepřímo dohromady.
"Jasně, že mi to nebude vadit," zasmála jsem se.
Objala mě. "Jsi nejlepší!"
"Ale musíš mi pak popsat detaily!"
Sedla jsem si vedle Davida. Trochu jsem se divila, že se tak bála mého odmítnutí. Sice spolu sedíme už od třetí třídy, ale snad jí neupírám právo na samostatné rozhodování. Přála jsem jí to. Když si s Patrikem spolu povídali, vypadali oba blaženě. Obrátila jsem pozornost na Davida. Celou dobu mě pozoroval, sledoval moji reakci.
"Sedl jsi si ke mně?"
"Jak vidíš. Myslel jsem, že ti to nebude vadit."
"Však mi to nevadí," začervenala jsem se.
Po škole jsem se šla s Monikou projít do parku.
"Tak povídej, jaký je Patrik?" zeptala jsem se.
O dvě minuty později jsem litovala, že jsem se ptala. Nekonečně dlouho opěvovala jeho povahu, vzhled a schopnosti… Jako správná kamarádka jsem vše pozorně poslouchala a úlevně vydechla, když skončila.
"A co ty a David?" Úleva asi nebyla na místě.
Zakuckala jsem se. "Co by mělo být? Nic."
"Ale nehraj to na mě. To přece vidí každý."
Překvapeně jsem se na ni podívala. "Co vidí každý?"
"Trávíte spolu hodně času, povídáte si, popichujete se. Jenom mi u vás chybí fyzický kontakt," zamyslela se.
"Ale mezi námi nic není!" snažila jsem se jí ten omyl vyvrátit.
"Říkej si, co chceš, mě nepřesvědčíš," řekla zarytě.
Nemělo smysl s ní diskutovat. Za chvíli jsme se rozloučily a já jsem se vydala domů.
Před domem čekal David. Nečekaně. Už jsem si zvykla na jeho téměř neustálou přítomnost.
"Jdeš pozdě," vytkl mi.
"Chyba. Jdu přesně. Jsou právě čtyři," opravila jsem ho.
"Kde jsi byla?" zeptal se majetnicky.
"Tam, kam Davidové mají vstup zakázán," řekla jsem tajemně.
Přimhouřil oči.
"Byla jsem v parku," povzdychla jsem si a předešla další otázce, "S Monikou."
Odemkla jsem dveře, hodila tašku dovnitř, vyšla zase ven a zamkla.
"Nepozveš mě dovnitř?" zeptal se vyčítavě.
"Měla bych? Nemá muž pozvat ženu?"
"Jenže žena by si pozvání mohla špatně vyložit."
"A jak si ho vyloží muž?"
"Jinak."
Tahle odpověď nebyla zrovna uspokojující, ale znovu jsem odemkla a gestem ho pozvala dovnitř.
"Máte hezký dům," pochválil, "hlavně kuchyň je taková…žlutá."
To mi připomnělo zítřejší malování.
"Zítra je v plánu trénink?"
"Samozřejmě. Proč?"
"Ale nic, táta jen zítra maluje."
"Aha. Ukážeš mi zbytek domu?"
Provedla jsem ho celým domem, ale nejvíc ho fascinoval můj pokoj.
"Posloucháš Kryštofa?" zasmál se.
"Je na tom něco vtipného?"
Došel k mé přeplněné knihovně a poznamenal: "Alespoň vím, že kdyby jsi nepřišla do školy, tak budeš nejspíš zasypaná knížkami."
Tímto stylem prozkoumal celý můj pokoj a okomentoval každou věc v něm.
Slunce zapadalo a já jsem vyprovázela Davida ze dveří.
"Děkuji za návštěvu," řekla jsem formálně.
Podíval se mi do očí. Vypadal krásně. Najednou mě políbil, ale za okamžik se odtáhl.
Zamrkala jsem. Pořád stál asi půl metru ode mě.
"Neodmítla by jsi mě," zašeptal překvapeně.
Došlo mi, že polibek byl iluze. Udělal ke mně krok a políbil mě doopravdy.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Shiresann Shiresann | 27. dubna 2011 v 16:04 | Reagovat

Máš ohromnej talent na psaní!!! :D  O_O  O_O

2 tigris tigris | Web | 27. dubna 2011 v 16:17 | Reagovat

MYslíš? Díky :-D  :-D

3 Car(lev15)☺to jsem já!!!!!♥ Car(lev15)☺to jsem já!!!!!♥ | Web | 27. dubna 2011 v 17:21 | Reagovat

[2]: taky si myslím...já kdybych něco psala,tak by to jen někdo přelítl očima XD

4 smoula-loverka smoula-loverka | Web | 28. dubna 2011 v 13:00 | Reagovat

vph....nevadí..nemusí se každýmu líbit každej :D :D no ne?

5 tigris tigris | 28. dubna 2011 v 14:00 | Reagovat

[4]: Však jasně. :-D  :-D

6 Khali-LoneLioness Khali-LoneLioness | 3. května 2011 v 16:16 | Reagovat

[1]: souhlasíím =D

Ten konec téhle kapitoly je nej! Takhle bych si taky chtěla odzkoušet, kdo by mi uhnul a kdo ne xD

7 tigris tigris | Web | 3. května 2011 v 16:31 | Reagovat

[6]: Jo, jo. Ať se každé z nás v životě objeví nějaký David. :-D

8 Jiand Jiand | E-mail | Web | 11. června 2011 v 22:34 | Reagovat

Tak jsem měl pravdu s tím párováním. Na druhou stranu alespoň bude více prostoru pro naše Nadané  :-D  :D

9 odrian odrian | 23. srpna 2011 v 10:23 | Reagovat

jo souhlasím s khali ten konec byl super 8-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama