Nadaní - kapitola 6.

20. dubna 2011 v 16:08 | Tigris |  Nadaní
Hoj, přikládám anketu, protože nevím jaký má být konec Nadaných (i když konec rozhodně nebude brzo). Zajímá mě váš názor, takže prosím hlasujte, abych věděla, kam má směřovat další vývoj příběhu. Říkám si, že špatných konců je na světě hodně, ale zase nechci, aby byl příběh příliš fádní. A ještě jedna poznámka pro ujasnění: Nikde jsem nepsala, že Nadaní jsou nesmrtelní, pouze že nestárnou, ale zabít je lze. Zde je kapitola 6. ...

Ihned další den jsme pokračovali ve výcviku. Byla jsem ze svých schopností nadšená, i když mi zatím přenášení věcí moc nešlo. David vypadal, že mu už moje sobotní schůzka s Patrikem nevadí, za což jsem byla vděčná, protože na další hádání jsem neměla chuť. Začali jsme s přenášením malých věcí, ale David byl přísný a nesmlouvavý učitel.
"Ne, ne, ne," káral mě, "zase to děláš špatně, musíš se soustředit."
"Já se snažím," zasupěla jsem.
Byl to druhý den tréninku a já jsem se pomalu zlepšovala, ale on to neuměl pořádně ocenit.
"Vždyť jsme teprve na začátku mého učení a ty po mě chceš heroické výkony," postěžovala jsem si.
"Nemluv a soustřeď se," pokáral mě.
Vyplázla jsem na něj jazyk, ale po chvilce soustředění jsem byla schopná přenést požadovaný objekt, to jest pouzdro, k sobě do ruky. Můj úspěch téměř jako by přehlédl a poručil: "Znovu."
Jak mě tenhle jeho přístup mohl podpořit?
"To tímhle způsobem učíš všechny Nadané?" zeptala jsem se.
Zarazil se v přecházení po louce, ale hned se vzpamatoval a uchechtl se. "Jistěže všechny. Ty nejsi žádná výjimka."
"To já taky netvrdím," odsekla jsem a zamyslela se. "Myslíš, že někdy budu schopná přenášet i sebe?"
"Časem možná, ale rozhodně ne, když místo tréninku budeš pořád jen mluvit."
S novým zápalem jsem se pustila do cvičení.
Asi po třiceti přenosech pouzdra a žádné pochvale mě zarazil. "Dnes to stačilo. Zítra ti dávám volno na celý den."
"Ó, jak šlechetné, Mistře," podotkla jsem ironicky.
Zašklebil se. "Také jsme mohli celé dopoledne procvičovat."
Ignorovala jsem tuto poznámku a zeptala se: "A co budeš dělat ty?"
"To je moje věc," řekl ledově.
Skoro jsem se urazila. "Ty si můžeš zjišťovat, kdy já mám co naplánované a já se tě nemohu ani zeptat, co budeš dělat?"
"To jsi uhodla."
Bez rozloučení jsem odešla z naší trénovací louky. To je drzost! Dobře, možná má víc zkušeností a je zcestovalý, ale oba jsme si rovni. I když s psychickým zdravím jsem na tom byla určitě lépe já. Došla jsem domů, napsala úkoly a trochu se učila, abych o víkendu nemusela nic dělat a šla jsem spát.

Probudila jsem se skoro na oběd, převlékla se a šla do kuchyně.
"Dobré poledne," pozdravil mě táta.
"Dobré…Co to voní?"
"Máma peče." Neřekl to příliš nadšeně, bál se máminých experimentů.
Pozdravila jsem i mámu a došlo mi, že jsem jí ještě neřekla o dnešní schůzce s Patrikem.
"Mami? Mohu jít s jedním kamarádem večer ven?"
I kdyby řekla ne, stejně bych se vyplížila ven.
"Jistě," řekla krájejíc cibuli, "Kam půjdete?"
"Do Zetka."
"Ale žádný alkohol."
"Jistě mami, stejně by mi ho neprodali," zalhala jsem.
"Ale prodali Emo, v dnešní době jim na tom už nesejde."
Pokrčila jsem rameny. "Co to bude?" podívala jsem se do trouby.
"Tortelini s rajčatovou omáčkou a salát."
Tortelini byly vynikající, ale táta se nad nimi trochu ošíval. Po obědě jsem mamce pomohla s nádobím a šla si číst.
V pět hodin jsem se začala chystat. Oblékla jsem si tmavě modrý svetr, džíny, učesala se, vyčistila si zuby a od dveří zavolala na rodiče: "Tak já jdu! V jedenáct jsem doma!"
"V deset!" ozval se hlas táty z obýváku.
"O půl jedenácté!" oponovala jsem.
"Ale ani o minutu později!"
Vyrazila jsem. Po dvaceti minutách chůze jsem došla k Zetku, dostala se dovnitř a hledala Patrika, ale protože uvnitř bylo nabito, nebylo to lehké. Uviděla jsem ho u baru a zamávala na něj. Propletl se davem a pozdravil. "Ahoj. Sluší ti to."
Usmál se a ukázal napravo od nás. "Není to tamhle Monika?"
Měl pravdu. Už se k nám probojovávala mezi lidmi.
"No ne! Co tu děláš Emo?"
"Já jsem měla na jazyku tu samou otázku," řekla jsem překvapená, že ji tu vidím.
Monika se pousmála a ukázala na osobu, která se objevila vedle ní. "Já jsem tady s Davidem."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Jaký má být konec Nadaných?

Chci happy end!
Chci špatný konec!

Komentáře

1 L. L. | 20. dubna 2011 v 16:43 | Reagovat

Kriste! Ta přímá řeč....

2 Pipsina... Pipsina... | Web | 20. dubna 2011 v 18:23 | Reagovat

Díky za návštěvu mého blogu...;-):-)

3 Panthera Panthera | Web | 21. dubna 2011 v 7:32 | Reagovat

Kdyby mě takhle někdo sledoval, tak ho nakopnu. Jen piš, jen piš, jen piš. (A byla bych ráda, kdybys dělala odstavce, líp se to čte)

4 tigris tigris | Web | 21. dubna 2011 v 10:15 | Reagovat

[1]: Teď si nejsem jistá významem. Přímá řeč je dobrá či špatná? :-D

[3]: Jo, ty odstavce mě už napadly.

5 L. L. | 22. dubna 2011 v 9:52 | Reagovat

Já to nečetla, takže neví co je v přímé řeči psáno. Jen vidím že je to v jednom odstavci a mám hned záchvat žaludeční nevolnosti.

6 tigris tigris | Web | 22. dubna 2011 v 12:02 | Reagovat

[5]: S tím žaludkem mě to mrzí, ale tohle není kniha. Nehodlám rozdělovat každou jednotlivou přímou řěč. Myslím, že ani spisovatelé to tak nedělají, to až korekce nebo nakladatelé.

7 Khali-LoneLioness Khali-LoneLioness | 3. května 2011 v 16:09 | Reagovat

[3]: s těmi odstavci souhlasím x)

[5]: ... Tak mi ukaž nějaký svůj příběh, nebo pošli alespoň odkaz, jak by tedy měla podle tebe vypadat povídka... Tigris náhodou píše krásně, je vidět, že má velkou slovní zásobu, protože hodně čte... To,co jsi napsala ty, akorát vypovídá o tom, že ty sama moc psát neumíš a možná tak akorát závidíš ;)

8 Jiand Jiand | E-mail | Web | 11. června 2011 v 21:59 | Reagovat

Jsem rád, že už se zlepšuje :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama