Nadaní - kapitola 3.

15. dubna 2011 v 17:45 | Tigris |  Nadaní
A opět tu máme pokračování. Doufám, že se vám předchozí kapitoly líbily. Psaní zdar!

"Jak si to představuješ, mladá dámo?" pustila se do mě máma, sotva jsem otevřela dveře od našeho domu. "My se tu strachy můžeme zbláznit a ty si běháš někde venku! V noci!" její hlas nabral hysterický tón. "A jak to vypadáš? Podívej se přece na sebe!"
Došlo mi, že musím být od útočících větví celá potrhaná, ale když jsem se na sebe podívala, oblečení bylo zcela bez vady, nemělo ani trhlinku. Máma nejspíš myslela moji pobledlou tvář a vyděšený výraz.
"Kde jsi byla?" zeptala se přísně.
Snažila jsem se rychle vymyslet lživou omluvu za svůj pozdní příchod, abych mohla jít k sobě do pokoje a přemýšlet.
"Klid mami, jenom jsem byla ve městě s jednou spolužačkou a zapomněly jsme na to, kolik je hodin," vysvětlovala jsem.
"A proč sis s sebou nevzala mobil? Už jsem chtěla volat policii!" ptala se už mírněji.
"Zapomněla jsem ho doma. Jsem v pohodě. Můžu už jít k sobě?"
"Ne, dokud mi neslíbíš, že ho odteď budeš nosit všude."
"I na záchod?"
"Jestli to bude nutné tak i tam."
"Dobře, slibuju. Mohu tedy už jít?"
Přikývla a starostlivě si povzdychla.
U sebe v pokoji jsem se podívala dolů z okna. Les byl klidný. Začala jsem nervózně přecházet po místnosti a přemýšlela. Nebylo pochyb o tom, že ten kluk byl divný. Možná si ze mě udělal srandu a chtěl mě jen postrašit. Ale co ty stromy? Já jsem viděla, jak na mě útočí. Bolelo to, když mi větve škrábaly kůži. Nic jsem nechápala. Mám zavolat policii a ohlásit napadení v lese? V bezpečí domova se mi všechno jevilo trochu jinak. Méně absurdněji. Asi mě jen zaskočilo, že jsem ho potkala v lese. Jestli to byl opravdu vtip, tak hodně špatný. Rozhodla jsem se, že zítra ho vyslechnu. Ukončila jsem svoje myšlenkové proudy, lehla do postele a zmožená fyzickou i psychickou únavou, usnula.

Ráno jsem se probudila v šest. Vzpomněla jsem si na včerejší události a zasténala. Teď se mi nezdál plán, vyslechnout Davida-podivína, tak dobrý. Oblékla jsem se a sešla dolů na snídani. V kuchyni jsem našla jenom papírek se vzkazem: "Musela jsem jít do práce dřív. Nikde se netoulej a vezmi si mobil. Máma."
Skvěle. Jednou přijdu pozdě a už jsem nezodpovědné dítě. Táta taky nebyl doma, ale ten do práce chodil vždy brzy. Nasnídala jsem se a neochotně vyšla ze dveří.
Měla jsem hodně času a pomalu se šourala do školy. Napadlo mě, jestli bych nemohla předstírat nemoc, abych se Davidovi vyhnula.
"Nechce se ti do školy?" ozval se za mnou jediný hlas, který jsem nechtěla slyšet.
Otočila jsem se. Stál tam s rukama v kapsách a usmíval se.
"Sleduješ mě?" odpálila jsem.
"Proč bych měl?"
"Vždy odpovídáš na otázku otázkou?"
"A ty?"
Ticho. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat.
"Co to bylo včera v tom lese?"
"Hodně jsi o tom přemýšlela?"
"Mohl bys mi konečně odpovědět na nějakou otázku?"
"Tak tohle by sis přála?"
Tahle bezúčelná konverzace, pokud se tak dá říkat rozhovoru, jehož věty jsou jen tázací, neměla smysl. Otočila jsem se k němu zády a rychle vykročila směrem ke škole. Všechen můj zbývající strach nahradila zlost a podráždění. Rozběhl se za mnou chytil mě za ramena a otočil zpět k sobě.
"Dej ze mě ty pracky pryč!" zakřičela jsem na něj.
Pustil mě. "Promiň, že jsem tě v tom lese tak vyděsil."
Ve tváři se mu objevil kajícný výraz. "A ty stromy mě taky mrzí. Nechal jsem se unést"
Stromy? Co s tím má společného?
"Ty mi nevěříš to, co jsem ti řekl o Nadaných?"
Už s tím zase začínal.
"Dej mi šanci," řekl tiše.
Přikývla jsem. Bláznům je lepší neodporovat. Soustředil se. Z ničeho nic se vedle mě objevili malí modří motýlci a létali kolem mě. Byli krásní. Fascinovaně jsem je pozorovala.
Podíval se na mě. "Líbí se ti?"
"To děláš ty?" zeptala jsem se užasle.
"To je moje nadání. Iluzionista."
Podívala jsem se na něj. On pokračoval. "Svůj dar jsem na tebe použil už třikrát. Poprvé u skříněk, když si sáhneš do kapsy, tak tam tu desetikorunu budeš mít, já jsem ji nevzal, jenom jsem zařídil, abys jsi si to představovala. V tu chvíli, kdy jsi se snažila svůj peníz vymámit z iluze, jsem byl nudně poučován profesorem Jandou o dějinách školy."
Sáhla jsem si do kapsy. Desetikoruna tam byla. Proto byl ve třídě dřív než já, respektive on tam byl pořád. Konečně mi to došlo. Vlna pochopení byla uvolňující. Mluvil dál. "Podruhé v lese. A potřetí teď." Motýlci zmizeli. "Můžeme jít?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ja Ja | 15. dubna 2011 v 18:38 | Reagovat

supr cupr dalsi diel pokracovanie :-D

2 Khali Khali | 19. dubna 2011 v 5:48 | Reagovat

supééér :-D
Nejdřív úchylnosti a teďka je z Davida podivín... Je aspoň plešatej? xDxDxD

3 tigris tigris | 19. dubna 2011 v 17:04 | Reagovat

Plešatej? Ať si každý představuje Davida jak chce ;-)

4 Jiand Jiand | E-mail | Web | 11. června 2011 v 21:41 | Reagovat

[3]: V tom je krása knih a povídek. Člověk si to představí tak, jak chce. Mě David tedy docela připomíná jednoho mého kamaráda. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama