Nadaní - kapitola 2.

14. dubna 2011 v 17:13 | Tigris |  Nadaní
Byla jsem podrážděná. Vešla jsem k sobě do pokoje, hodila aktovku na zem a plácla s sebou na postel. Po škole jsem šla s Monikou do McDonalda a teď se mi z cheeseburgru, co jsem snědla, zvedal žaludek. Z narážek učitele Jandy jsem si už nic nedělala, ale potřebovala jsem na chvíli vypnout. Radost z toho, že jsem zas viděla spolužáky, ze mě v jejich společnosti za deset minut opadla. Rozhodla jsem se, že potřebuji čerstvý vzduch, a protože se už slunce dralo přes mraky, vstala jsem a vyšla ven.
Náš dům stojí hned u lesa, jako malá jsem se tam bála vůbec vkročit, ale teď poskytoval příjemné místo na odpočinek. Vydala jsem po pěšince a snažila jsem se uvolnit. Líně jsem došla na malou louku. Uprostřed stál krásný obrovský dub. Sedla jsem si pod něj a zavřela oči…
Probudilo mě hlasité zaburácení hromu. Pitomé proměnlivé počasí! Rychle jsem vzpomínala, co se má dělat, když vás bouřka zastihne v lese a skoro za tmy. V tu chvíli jsem ve stínech na kraji louky uviděla postavu, která se na mě upřeně dívala. Strnula jsem a zavalil mě strach. Postava vystoupila ze stínů a já jsem si oddychla. Byl to David. Ale ne. Další vlna strachu. Proč mě šmíruje večer v lese? Nejspíš byl zavřený v psychiatrické léčebně, nedávno ho pustili a on se přestěhoval někam daleko od svého starého života. A teď mě chce pomalu a bolestivě mučit. A to mi dluží desetikorunu! Bože! On mě chce zabít a já myslím na takové blbosti.
Přestala jsem o tom uvažovat, protože se ke mně rychle blížil. Chtěla jsem utéct, ale jediná moje úniková cesta by byla pěšinka, kterou jsem přišla, ale to bych se nejdřív musela dostat přes něj. Zůstal stát tři metry ode mě.
"Neboj se," řekl a o krok se ke mně přiblížil. Já o krok couvla.
"Jenom si s tebou potřebuju promluvit."
Snažil se vypadat klidně a důvěryhodně, ale mě neoblafl. Věděla jsem, že ti největší úchylové se snaží tvářit přesně jako on. Nebyl čas promýšlet, co myslí tím promluvit. Prudce jsem se rozeběhla ve snaze ho obejít. On byl v šoku z mého výpadu a dostala jsem se čtyři metry za něj, než mě zezadu chytil rukama za pas a stáhl mě zpátky.
"Musím ti něco říct a nechci mluvit s tvými zády," zavrčel mi do ucha a tlačil mě k zemi. "Když tě pustím, zůstaneš?"
Z mého výrazu vyčetl, že jestli by to udělal kopla bych ho a sprintovala na policii. Radši pokračoval: "Z tvého přístupu vidím, že nemá smysl na tebe jít pomalu, a proto ti to řeknu rovnou. Možná by ale pomohlo, kdybys s sebou přestala mrskat."
"Pusť mě!!" zařvala jsem na něj a dál se snažila vysvobodit. "Chceš mě zabít? Znásilnit? Umučit?" pokračovala jsem.
Rozesmál se. Stisk, kterým mě držel, povolil a zkusila jsem se zvednout, ale on mě znovu přimáčkl k zemi.
"Abych odpověděl na tvé otázky, tak ne, ani jedno."
Nechala jsem snahy osvobodit se.
"Jak mám věřit šílenci?"
"Já nejsem šílenec."
"A co jsi?"
" To je to, co se ti snažím říct! Jsem Nadaný."
Chvíli bylo ticho, pak jsem se rozesmála já. "To mě tu v noci přepadneš jen proto, že mi chceš sdělit, že máš nadání na hru na hudební nástroje nebo vyšívání?!" zeptala jsem se ironicky.
"Ne, mezi Nadané patříš i ty. Tak si říkají ti, se zvláštními nadpřirozenými schopnostmi. Vyhledal jsem tě, protože potřebuješ výcvik. S pubertou se většinou tyto schopnosti probouzejí, a protože je ti už šestnáct, měla bys být schopna, je dokonce i ovládat."
Teď už nebylo pochyb, ať si říkal, co chtěl, byl to šílenec. Blázní. Vytvořil si svůj fantasmagoriální svět a už ani neví, co je skutečnost.
"Pustíš mě už?" požádala jsem. Pomalu ze mě slezl a sledoval, co dělám. Vstala jsem.
"Jak ti mám věřit?"
Zřejmě usoudil, že neuteču a poodstoupil ode mě. Zavřel oči a na něco se soustředil. Lepší možnost se mi už nemohla naskytnout. Rozeběhla jsem se po pěšině domů. Nesledoval mě. Najednou se mi zachytila větev za oblečení. A další. Větve stromů se po mně začaly sápat. Trhaly mi oblečení a drápaly do kůže. Běžela jsem pořád dál, až jsem vyběhla z lesa. Dopadla jsem na kolena a vyzvracela se.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ja Ja | 14. dubna 2011 v 17:31 | Reagovat

desne mi to pripoimna strauce casu

2 tigris tigris | 15. dubna 2011 v 14:17 | Reagovat

[1]: Jak jsme o  tom mluvili, tak strážce času neznám. Ale myslím, že můj příběh bude určitě jiný...řekneš si: zase je to o nějákých típcích s nadpřirozenými schopnostmi. Já se to pokusím napsat tak, aby příběh nebyl snadno odhadnutelný,což se mi možná nepovede. Ale vždy je nějaký základ, který už je klasický. A já bych asi nedokázala napsat příběh o obyčejném životě. I když neříkám, že je normální život nuda, ale já za sebou nemám tolik zajímavých a vtipných historek, které bych mohla zakomponovat do příběhu.

3 Khali Khali | 19. dubna 2011 v 5:44 | Reagovat

Super x) Hele Tigris, ty máš se mnou a s Chronou tak úchylnné zkušenosti, že z toho máš očividně trauma a píšeš úchylné příběhy xDDD

4 tigris tigris | 19. dubna 2011 v 17:04 | Reagovat

Úchylné? Záleží na tom, jak si to předtavuješ. :-D

5 Jiand Jiand | E-mail | Web | 24. května 2011 v 19:45 | Reagovat

Už jsem měl chvilku strach, že to bude vážně úchyl, ikdyž to by asi neodpovídalo názvu a bylo by to o hodně kratší :D

6 BíBí BíBí | Web | 23. října 2011 v 18:30 | Reagovat

Je to moc zajímavý :-) Ikdyž nejsem moc příznivcem toho, když se hned v  první kapitole dozvím, co očekávat a o co jde. Že má nadání. Ale jinak super.

7 Tigris Tigris | 23. října 2011 v 20:29 | Reagovat

[6]: No jo. :-D Musíš brát v úvahu, že to byly moje pisatelské začátky a netušila jsem, co z toho vyleze. Ale jinak díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama