Duben 2011

Nadaní - kapitola 10.

29. dubna 2011 v 18:34 | Tigris |  Nadaní
Je tu další kapitola. Kdyby vám konec připadal nesrozumitelný, zkuste si ho přečíst ještě jednou a jestli ani to nepomůže, tak se na mě klidně obraťte s dotazy. Taky se omlouvám, že v jednom úseku se hodně opakuje slovo schopnosti, ale snažila jsem se to co nejlépe vysvětlit, což mě dost duševně zmohlo. Doufám, že se nevylučují informace z této kapitoly s tím ze 4. kapitoly, ale dávala jsem si pozor, aby vše sedělo. Pak přikládám anketu, prosím hlasujte, protože já jsem opravdu nejistá v tom, jestli je to pochopitelné.

Probudila mě žízeň. Z naší louky mě David doprovodil až za úplné tmy, ale rodiče si toho ani nevšimli, protože byli zaměstnaní úklidem kuchyně. A teď, uprostřed noci, jsem potichu seběhla po schodech a mířila ke dřezu a sklenicím na vodu. Asi uprostřed kuchyně jsem zakopla o něco v podlaze. Vykřikla jsem bolestí a chytila se za pohmožděný palec. Rozsvítila jsem si, abych viděla to, do čeho jsem vrazila nohou. Nechtěně jsem vykopla kousek prkna z podlahy. Na jeho místě byla díra. Nejspíš už předtím čouhalo ven a já jsem ho svou šikovností vyprostila úplně. Vzala jsem prkno ze země a chtěla ho vrátit na původní místo. Když jsem však došla k díře, ukázalo se, že v ní sotva pár centimetrů pod podlahou leží nějaká stará kniha. Přece tam tu knihu nemohu nechat zplesnivět, řekla jsem si a obávajíc se pavouků a další havěti jsem se pro ni natáhla. Otevřela jsem ji a vykulila oči. To nebyla kniha, ale deník! Deník mojí babičky. Na první stránce stálo: Deník Eleonory Hamlové. Rozrušeně jsem otevřela první stránku:

3. únor 1970
Jmenuji se Eleonora Hamlová a je mi 18 let. Rozhodla jsem se, že si začnu psát deník, kvůli několika událostem v mém životě. Potkala jsem Martina. Řekl mi vše o Nadaných, jejich schopnostech, o tom, že nestárnou a o Radě. Nebudu se o ničem z toho příliš rozepisovat. Nechtěla jsem mu nic věřit, ale přesvědčil mě ukázkou svých schopností.

Martin! Můj dědeček. Dál jsem musela pár stránek přeskočit, protože byly poškozené nebo rozmazané. Našla jsem další pasáž a rychle četla.

16. duben 1970
Už svou schopnost, o které jsem psala, dokážu plně ovládat. Martin je skutečně milý a představil mi i svého nejlepšího přítele Davida. Konečně cítím, že můj život má smysl.

Tak David znal nejen mou babičku, ale i mého dědečka. Ztráta jeho nejlepšího přítele musela být těžká. Ale proč mi o tom nic neřekl?

30. květen 1970
Martin mě miluje! Dnes večer mi to řekl a já mohu jeho city opětovat. Jsem tak šťastná!

Teď následovala dlouhá pauza mezi tímto zápisem a tím dalším.

1. listopad 1970
Velmi dlouho jsem nic nenapsala, ale jsem v jednom kole. Trénink, Martin, pomoc rodičům, Martin, brigáda a Martin. Miluji ho stále víc a mám pocit, že díky němu budu létat. Teď už musím jít, Martin čeká!

5. prosinec 1970
Požádal mě o ruku! A já jsem samozřejmě souhlasila. Bojím se reakce rodičů, Martin si však myslí, že to nebude tak zlé.

7. prosinec 1970
Řekli jsme jim to. Nebyli zrovna nadšení, ale Martina si oblíbí, cítím to v kostech. Tatínek nám určitě dá požehnání. V dubnu bude svatba!

21. duben 1971
Svatební přípravy vrcholí. Rodiče už Martina berou jako vlastního a mě jejich přátelství dodává odvahu na blížící se svatební den.

1. květen 1971
Jsme s Martinem na líbánkách. Teď nebudu chvíli psát, protože nějaký čas budu mít jiná potěšení!

Opět pár nečitelných stránek.

31. prosinec 1971

Jsem ve druhém měsíci. Jestli děťátko bude kluk, pojmenujeme ho Adam, jestli dívka tak Elena. Svátky slavíme u našich.

Babička čekala moji mámu asi po roce a půl vztahu. A s dědečkem se tak milovali a oba umřeli kvůli jedné chybě řidiče na silnici.

18. červenec 1972
Je to holčička! Jsme šťastní a rodiče se vnučky ani nemohli dočkat. Těhotenství mě zmáhalo, tak jsem vůbec nic nenapsala, ale porod proběhl v pořádku. Je zdravá a krásná.

12. listopad 1972
S Martinem jsme přišli na něco příšerného. Bojím se o tom psát, bojím se, že tento deník najdou a každého, kdo jejich tajemství zná, zabijí. Bojím se o naši rodinu, ale musím to napsat. Zjistili jsme, že Rada Nadaných zneužívá svoji moc a krade ostatním Nadaným jejich schopnosti, ale pouze ty, které zatím Rada nemá. Jejich tajemství zná pouze několik nejvýše postavených. Vůdce tohoto podlého spolku se jmenuje Vladimir. Nadané, jejichž dary už mají, nechají vycvičit a dovolí jim se k nim přidat, ale to, že kradou jiným schopnosti si nechají pro sebe. Někdy trénují i ty se schopností, kterou Rada neovládá, počkají si, až právoplatný majitel těchto schopností přijde na všechny triky, pak ty triky z něj vymámí, odeberou mu schopnosti a ve většině případů ho pak zabijí. Nevíme, co přesně Rada chce s takovou mocí dělat, ale musí mít na svědomí už děsivě mnoho smrtí a s každou další jejich moc narůstá. Musíme se pokusit je zastavit. Martin říká, že to dokážeme, ale má také strach.

16. leden 1973
Náš plán selhal. Dcerku jsme nechali u mé sestry. Loučení s naší malou Elenou bylo bolestné. Rada je nepředstavitelně silná. Můj dar také nemají a nechci, aby ho získali. Bojíme se, že se nedožijeme dalšího dne. Tohle bude můj poslední zápis, protože tento deník schovám pod prkna v sestřině domě. Snad ho někdo najde a pomůže mu, ale nemohu dovolit, aby ho našla Rada. Sbohem...

Nadaní - kapitola 9.

28. dubna 2011 v 19:41 | Tigris |  Nadaní
Líbal dokonale. Rukama si mě přitiskl k tělu a sjížděl jimi až na můj pas, a pak ještě víc dolů. Jemně, ale varovně jsem ho kousla do rtu. Vtiskl mi ještě jeden krátký polibek a ruce vrátil na moje záda.
"Kde jsi byla celý můj život?" zeptal se.
Tušila jsem, že tím co řeknu, rozbiji romantickou atmosféru, která nabíjela okolí, ale musela jsem to říct.
"Slib mi, že si nebudeme říkat takhle otřepané dojemné fráze," poprosila jsem ho.
"Promiň, jenže toho romantika ve mně nezapřeš," zakřenil se.
"Ty a romantik?" zatvářila jsem se pochybovačně.
"Samozřejmě. Však já ti to dokážu. Alespoň nemůžeš zapřít to, jak skvěle líbám," řekl samolibě a znovu mě políbil.
David chvíli na to odešel a já jsem se vrátila k sobě do pokoje ve vynikající náladě a lehla si na postel. Byla jsem jako ve snech, představovala jsem si Davida a myslela na svoje city k němu. Naše první políbení ve mně vyvolalo vlnu pocitů; štěstí, rozjařenost, touhu, naplnění a především, jak jsem si uvědomila, zamilovanost.

Probudila jsem se brzy ráno a byla jsem šťastná. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím Davida. Oblékla jsem se, nasnídala, a pak mi došlo, že jsem si zapomněla vyčistit zuby, což by při dalším líbání mohl být problém. Potom jsem vykročila ze dveří, rodiče už byli pryč a velmi se divili mé náladě, ale já jsem to neřešila. David na mě čekal na chodníku před domem. Rozběhla jsem se k němu a skočila mu do náruče. Viděla jsem to ve filmech, ale před skokem se mě zmocnily obavy, jestli mě můj milý vůbec chytí. Chytil. Byl překvapený, ale potěšený.
"To vítáš všechny takhle?" zeptal se.
"Jenom své přítele a milence," provokovala jsem ho.
Místo odpovědi mi vtiskl trošku hrubý polibek. Postavil mě na zem, vzal mě za ruku a vyšli jsme ke škole.
Monika mohla být spokojená, konečně se dočkala fyzického kontaktu, který jí chyběl mezi mnou a Davidem a pořád se na mně významně ohlížela z přední lavice. Já jsem po každém jejím ohlédnutí zčervenala, takže jsem byla skoro permanentně rudá. David se tomu jenom pochechtával, až si toho všeho všiml i učitel Janda.
"Vypadá to, že tu máme dvě vrkající holubičky, které ruší hodinu," popíchl, "Chcete snad přednášet místo mě?"
Podívala jsem se na Davida a nahlas jsme se rozesmáli. Janda nasadil kyselý výraz a dál cosi nudně vykládal apatické třídě.

Po škole šel David se mnou domů. Počkal před domem a já jsem nakoukla za domovní dveře. Uvnitř bylo rušno jako vždy, když se malovalo. Nábytek, se kterým šlo manipulovat, byl posunutý doprostřed kuchyně a táta zaujatě natíral stěnu barvou. Máma ho znepokojeně pozorovala. Hodila jsem tašku dovnitř a tlumené bouchnutí učebnic obrátilo máminu pozornost ke mně.
"Co budeš dělat?" zeptala se.
Nejspíš se budu líbat, objímat, mazlit a povídat si s Davidem, pomyslela jsem si.
"Jdu se spolužáky do města. Nejspíš do kina," řekla jsem.
"Užij si to," popřála mi a dál úzkostlivě sledovala tátu, kterému se barva nějakým způsobem dostala na nos a čelo.
Zaklapla jsem dveře a s Davidem jsme vyšli na naši louku. Tam jsme si lehli do trávy vedle sebe a dívali se na mraky, proplouvající po obloze.
Povídal mi o svém životě; o tom kde byl, jaké lidi potkal, co udělal, v čem chyboval. Vycítila jsem, že nechce žádná tajemství. Já jsem mu na oplátku vyprávěla o sobě, ale proti jeho příběhům a zkušenostem to vypadalo jednoduše a nudně. David však pozorně poslouchal a pořád mě pobízel, ať pokračuji. Už byla skoro tma, ale pořád jsme měli o čem mluvit. Z ničeho nic se louka ozářila malými světýlky a kolem nás se objevili pobíhající veverky, zajíci a srnky. Prostředí na mě působilo jako vystřižené z Disneyovské pohádky. Hned jsem věděla, že je to iluze.
"Bože, to je sladké jak cukrová vata," zašeptala jsem.
"Tobě se to nelíbí?" zeptal se David, "Tak dlouho jsem nad tím přemýšlel."
"Ne, je to krásné," řekla jsem rychle. "Fakt, líbí se mi to," lhala jsem.
"Nemusíš lhát. Mě se to taky nelíbí. Zkoušel jsem tě."
Po jeho slovech zvířata i světýlka zmizela a nahradila je krásná noční obloha s hvězdami a měsícem.
"To je lepší," řekli jsme současně a začali se smát.

Nadaní - kapitola 8.

26. dubna 2011 v 18:07 | Tigris |  Nadaní
Zrovna jsem se chystala vyjít ze dveří, když mě máma zavolala zpátky.
"Co je?" zeptala jsem se netrpělivě, protože už i bez tohoto zdržení jsem šla skoro pozdě do školy.
"Jenom jsme ti s tátou zapomněli říct, že zítra budeme celý den malovat. Kuchyň potřebuje novou jasnou barvu."
"Stejně bude zase na žluto," usmála jsem se.
Pokaždé, když jsme malovali kuchyň, shodli se rodiče na žluté barvě.
"Takže jsme tě chtěli poprosit," pokračovala, "jestli by jsi po škole nešla ven s nějakou kamarádkou, aby táta měl prostor na malování."
To spíš máma potřebovala prostor na uklízení po tátově malování. Vždy za ním běhala s hadrem a smetákem v ruce a snažila se odstranit ze země kousky omítky. Ráda se vzdálím, stejně znám tuto scénu nazpaměť.
"Jo, já se zabavím. Ahoj," křikla jsem už z jednou nohou venku.
Do třídy jsem došla ještě včas. Překvapeně jsem zůstala stát, protože v lavici na místě Moniky seděl David. Než jsem se ho stihla zeptat, co tam dělá, přišla ke mně Monika.
"Emi, nebude ti vadit, když si sednu k Patrikovi? Jenom na pár dní," prosila.
Patrik nedočkavě těkal pohledem ze mě na Moniku. Vypadalo to, že jsem dala ty dva nepřímo dohromady.
"Jasně, že mi to nebude vadit," zasmála jsem se.
Objala mě. "Jsi nejlepší!"
"Ale musíš mi pak popsat detaily!"
Sedla jsem si vedle Davida. Trochu jsem se divila, že se tak bála mého odmítnutí. Sice spolu sedíme už od třetí třídy, ale snad jí neupírám právo na samostatné rozhodování. Přála jsem jí to. Když si s Patrikem spolu povídali, vypadali oba blaženě. Obrátila jsem pozornost na Davida. Celou dobu mě pozoroval, sledoval moji reakci.
"Sedl jsi si ke mně?"
"Jak vidíš. Myslel jsem, že ti to nebude vadit."
"Však mi to nevadí," začervenala jsem se.
Po škole jsem se šla s Monikou projít do parku.
"Tak povídej, jaký je Patrik?" zeptala jsem se.
O dvě minuty později jsem litovala, že jsem se ptala. Nekonečně dlouho opěvovala jeho povahu, vzhled a schopnosti… Jako správná kamarádka jsem vše pozorně poslouchala a úlevně vydechla, když skončila.
"A co ty a David?" Úleva asi nebyla na místě.
Zakuckala jsem se. "Co by mělo být? Nic."
"Ale nehraj to na mě. To přece vidí každý."
Překvapeně jsem se na ni podívala. "Co vidí každý?"
"Trávíte spolu hodně času, povídáte si, popichujete se. Jenom mi u vás chybí fyzický kontakt," zamyslela se.
"Ale mezi námi nic není!" snažila jsem se jí ten omyl vyvrátit.
"Říkej si, co chceš, mě nepřesvědčíš," řekla zarytě.
Nemělo smysl s ní diskutovat. Za chvíli jsme se rozloučily a já jsem se vydala domů.
Před domem čekal David. Nečekaně. Už jsem si zvykla na jeho téměř neustálou přítomnost.
"Jdeš pozdě," vytkl mi.
"Chyba. Jdu přesně. Jsou právě čtyři," opravila jsem ho.
"Kde jsi byla?" zeptal se majetnicky.
"Tam, kam Davidové mají vstup zakázán," řekla jsem tajemně.
Přimhouřil oči.
"Byla jsem v parku," povzdychla jsem si a předešla další otázce, "S Monikou."
Odemkla jsem dveře, hodila tašku dovnitř, vyšla zase ven a zamkla.
"Nepozveš mě dovnitř?" zeptal se vyčítavě.
"Měla bych? Nemá muž pozvat ženu?"
"Jenže žena by si pozvání mohla špatně vyložit."
"A jak si ho vyloží muž?"
"Jinak."
Tahle odpověď nebyla zrovna uspokojující, ale znovu jsem odemkla a gestem ho pozvala dovnitř.
"Máte hezký dům," pochválil, "hlavně kuchyň je taková…žlutá."
To mi připomnělo zítřejší malování.
"Zítra je v plánu trénink?"
"Samozřejmě. Proč?"
"Ale nic, táta jen zítra maluje."
"Aha. Ukážeš mi zbytek domu?"
Provedla jsem ho celým domem, ale nejvíc ho fascinoval můj pokoj.
"Posloucháš Kryštofa?" zasmál se.
"Je na tom něco vtipného?"
Došel k mé přeplněné knihovně a poznamenal: "Alespoň vím, že kdyby jsi nepřišla do školy, tak budeš nejspíš zasypaná knížkami."
Tímto stylem prozkoumal celý můj pokoj a okomentoval každou věc v něm.
Slunce zapadalo a já jsem vyprovázela Davida ze dveří.
"Děkuji za návštěvu," řekla jsem formálně.
Podíval se mi do očí. Vypadal krásně. Najednou mě políbil, ale za okamžik se odtáhl.
Zamrkala jsem. Pořád stál asi půl metru ode mě.
"Neodmítla by jsi mě," zašeptal překvapeně.
Došlo mi, že polibek byl iluze. Udělal ke mně krok a políbil mě doopravdy.

Nadaní - kapitola 7.

22. dubna 2011 v 13:20 | Tigris |  Nadaní
David se na mě jenom usmíval. Vzala jsem Patrika za ruku a šla s ním na taneční parket. Chvíli jsme spolu tančili, ale pak jsem si všimla, že mě David pozoruje. Jeho opakované šmírování bylo unavující.
"Omluvíš mě?" poprosila jsem Patrika.
Přikývl a já jsem rychle došla k Davidovi.
"Můžeš na chviličku?"
Vyšli jsme ven, protože vevnitř byl nesnesitelný hluk.
"Proč mě pořád sleduješ?" zeptala jsem se podrážděně, "Nemohu si vyjít ven za zábavou?"
"Já tě přece nesleduji, vždyť dnes je v tom klubu půlka města!" obhajoval se. Pak se uchechtl: "Za zábavou? Jestli si myslíš, že s ním je zábava, tak se neumíš bavit. Nevím, co na něm vidíš."
"Proč jsi mě sledoval na parketu?"
"Obdivoval jsem tvůj taneční styl," řekl ironicky.
V tu chvíli mě něco napadlo.
"Ty žárlíš!" obvinila jsem ho.
Byl zaskočený. "Eh...Já a žárlit? Nebuď směšná!"
"Když tedy nežárlíš, tak se můžeme klidně vrátit zpět do klubu a nikdo nebude nikoho sledovat, že ne?" zeptala jsem se mile.
"Já... myslím, že už půjdu. Omluvíš se za mě Monice?"
Ani nečekal na odpověď, otočil se ke mně zády a mířil kvapně pryč. Svůj komentář se žárlením jsem jen tak vystřelila od pasu, ale k mému překvapení, podle jeho chování, byl pravdivý. Vrátila jsem se do Zetka. Patrik tančil s Monikou. Nechtěla jsem je rušit, ale zas mi připadalo nezdvořilé odejít bez jediného slova.
Došla jsem k nim a omluvila se. "Už budu muset jít. Užijte si to."
Mrkla jsem na Moniku. Ani nestihli zareagovat, protože jsem si to spěšně mířila k východu. Vyšla jsem směrem domů a nemohla se dočkat zítřejšího setkání s Davidem. Zajímalo mě jak se bude chovat.
"Co že tak brzo? Večerku jsi měla o půl jedenácté," zeptal se táta. "Přemlouvala jsi mě jak kupec na tržišti, ale vrátíš se v osm."
"Bylo tam moc lidí," odpověděla jsem. "Jako by ti vadilo, že jsem doma dřív."
"Jen jsem myslel, že mladí mají problém s dodržováním večerky a ty přijdeš a máš skoro tří hodinovou rezervu."
Asi by byl schopný tohle téma dál rozebírat, ale já jsem mu popřála: "Dobrou noc." A šla spát.

V devět ráno jsem vstala z postele. S Davidem jsme byli domluveni, že se setkáme v deset na louce s dubem, ale nebyla jsem si jistá, jestli se po včerejšku nebude chtít naše plány zrušit. Udělala jsem všechny ranní záležitosti, rodičům řekla, že jdu s přáteli ven a zamířila k lesu dávajíc si pozor, aby mě neviděli z okna.
David tam ještě nebyl. Sedla jsem si pod strom a čekala. Za chvíli jsem ho uviděla přicházet. Pozdravili jsme se. Chvíli se na mě díval, a pak poprosil: "Mohli bychom na ten včerejšek zapomenout?"
Než jsem stihla odpovědět, uslyšeli jsme hlasy. Poznala jsem, kdo to je.
"Máma s tátou," šeptla jsem.
Rychle jsme se pokrčili do vysoké trávy kolem dubu. Vzpomněla jsem si, že říkali, že půjdou na houby, ale nevěděla jsem kdy. Ale rodiče louku minuli a pokračovali hlouběji do lesa. Teď jsem cítila Davidovu blízkost, hlavy jsme měli kousek od sebe a z nebezpečí odhalení jsme zrychleně dýchali. Podívali jsme se na sebe. Cítila jsem živočišnou přitažlivost, která mě k němu táhla a on to samé nepochybně cítil také. Uhnula jsem pohledem a vstala.
"Už jsou pryč," řekla jsem přidušeně.
Vzpamatoval se. "Jdeme trénovat?"
Byl stejně nervózní jako já. Nemohla jsem se na výcvik pořádně soustředit, ale přece jen jsem dokázala přenést jeden docela těžký kámen na určené místo. Pozorně jsme poslouchali okolí, kdybychom náhodou znovu uslyšeli hlasy rodičů.
Podle slunce mohlo být právě poledne, když David ukončil trénink.
"Šlo ti to dobře. Zlepšuješ se," pochválil mě.
Vyšli jsme po pěšince k našemu domu.
"Pořád na to chceš zapomenout?"
"Na co jako?" zeptal se zmateně.
"Na včerejšek."
Podíval se mi do očí. "Ne, už ne."
S těmito slovy jsme došli na kraj lesa, věnoval mi poslední pohled a rychle odcházel pryč.

Nadaní - kapitola 6.

20. dubna 2011 v 16:08 | Tigris |  Nadaní
Hoj, přikládám anketu, protože nevím jaký má být konec Nadaných (i když konec rozhodně nebude brzo). Zajímá mě váš názor, takže prosím hlasujte, abych věděla, kam má směřovat další vývoj příběhu. Říkám si, že špatných konců je na světě hodně, ale zase nechci, aby byl příběh příliš fádní. A ještě jedna poznámka pro ujasnění: Nikde jsem nepsala, že Nadaní jsou nesmrtelní, pouze že nestárnou, ale zabít je lze. Zde je kapitola 6. ...

Ihned další den jsme pokračovali ve výcviku. Byla jsem ze svých schopností nadšená, i když mi zatím přenášení věcí moc nešlo. David vypadal, že mu už moje sobotní schůzka s Patrikem nevadí, za což jsem byla vděčná, protože na další hádání jsem neměla chuť. Začali jsme s přenášením malých věcí, ale David byl přísný a nesmlouvavý učitel.
"Ne, ne, ne," káral mě, "zase to děláš špatně, musíš se soustředit."
"Já se snažím," zasupěla jsem.
Byl to druhý den tréninku a já jsem se pomalu zlepšovala, ale on to neuměl pořádně ocenit.
"Vždyť jsme teprve na začátku mého učení a ty po mě chceš heroické výkony," postěžovala jsem si.
"Nemluv a soustřeď se," pokáral mě.
Vyplázla jsem na něj jazyk, ale po chvilce soustředění jsem byla schopná přenést požadovaný objekt, to jest pouzdro, k sobě do ruky. Můj úspěch téměř jako by přehlédl a poručil: "Znovu."
Jak mě tenhle jeho přístup mohl podpořit?
"To tímhle způsobem učíš všechny Nadané?" zeptala jsem se.
Zarazil se v přecházení po louce, ale hned se vzpamatoval a uchechtl se. "Jistěže všechny. Ty nejsi žádná výjimka."
"To já taky netvrdím," odsekla jsem a zamyslela se. "Myslíš, že někdy budu schopná přenášet i sebe?"
"Časem možná, ale rozhodně ne, když místo tréninku budeš pořád jen mluvit."
S novým zápalem jsem se pustila do cvičení.
Asi po třiceti přenosech pouzdra a žádné pochvale mě zarazil. "Dnes to stačilo. Zítra ti dávám volno na celý den."
"Ó, jak šlechetné, Mistře," podotkla jsem ironicky.
Zašklebil se. "Také jsme mohli celé dopoledne procvičovat."
Ignorovala jsem tuto poznámku a zeptala se: "A co budeš dělat ty?"
"To je moje věc," řekl ledově.
Skoro jsem se urazila. "Ty si můžeš zjišťovat, kdy já mám co naplánované a já se tě nemohu ani zeptat, co budeš dělat?"
"To jsi uhodla."
Bez rozloučení jsem odešla z naší trénovací louky. To je drzost! Dobře, možná má víc zkušeností a je zcestovalý, ale oba jsme si rovni. I když s psychickým zdravím jsem na tom byla určitě lépe já. Došla jsem domů, napsala úkoly a trochu se učila, abych o víkendu nemusela nic dělat a šla jsem spát.

Probudila jsem se skoro na oběd, převlékla se a šla do kuchyně.
"Dobré poledne," pozdravil mě táta.
"Dobré…Co to voní?"
"Máma peče." Neřekl to příliš nadšeně, bál se máminých experimentů.
Pozdravila jsem i mámu a došlo mi, že jsem jí ještě neřekla o dnešní schůzce s Patrikem.
"Mami? Mohu jít s jedním kamarádem večer ven?"
I kdyby řekla ne, stejně bych se vyplížila ven.
"Jistě," řekla krájejíc cibuli, "Kam půjdete?"
"Do Zetka."
"Ale žádný alkohol."
"Jistě mami, stejně by mi ho neprodali," zalhala jsem.
"Ale prodali Emo, v dnešní době jim na tom už nesejde."
Pokrčila jsem rameny. "Co to bude?" podívala jsem se do trouby.
"Tortelini s rajčatovou omáčkou a salát."
Tortelini byly vynikající, ale táta se nad nimi trochu ošíval. Po obědě jsem mamce pomohla s nádobím a šla si číst.
V pět hodin jsem se začala chystat. Oblékla jsem si tmavě modrý svetr, džíny, učesala se, vyčistila si zuby a od dveří zavolala na rodiče: "Tak já jdu! V jedenáct jsem doma!"
"V deset!" ozval se hlas táty z obýváku.
"O půl jedenácté!" oponovala jsem.
"Ale ani o minutu později!"
Vyrazila jsem. Po dvaceti minutách chůze jsem došla k Zetku, dostala se dovnitř a hledala Patrika, ale protože uvnitř bylo nabito, nebylo to lehké. Uviděla jsem ho u baru a zamávala na něj. Propletl se davem a pozdravil. "Ahoj. Sluší ti to."
Usmál se a ukázal napravo od nás. "Není to tamhle Monika?"
Měl pravdu. Už se k nám probojovávala mezi lidmi.
"No ne! Co tu děláš Emo?"
"Já jsem měla na jazyku tu samou otázku," řekla jsem překvapená, že ji tu vidím.
Monika se pousmála a ukázala na osobu, která se objevila vedle ní. "Já jsem tady s Davidem."

Nadaní - kapitola 5.

17. dubna 2011 v 17:29 | Tigris |  Nadaní
Přišla jsem do školy přesně se zazvoněním a sedala si do lavice zrovna, když učitel biologie vcházel do dveří. Monika už byla na moje pozdní příchody zvyklá, tak se mě ani neptala, kde jsem byla. Rozhlédla jsem se po třídě a zarazilo mě, že všechny holky pořád pokukují po Davidovi.
"Co jim je?" zeptala jsem se Moniky a pohodila jsem hlavou směrem k nim.
"Toho sis všimla až teď?" nevěřícně se na mě podívala, "vždyť jsou z něj vedle už od prvního dne."
Došlo mi, proč jsem si toho nevšimla předtím, nejdřív jsem ho ignorovala a všechny ostatní také, a potom jsem se obírala myšlenkami na Nadané. Navíc ve škole jsme si spolu moc nepovídali. Podívala jsem se na Davida. Byl velmi hezký, to se nedalo popřít, ale dál jsem se tímto tématem nehodlala zaobírat.
O přestávce jsem šla na chodbu nadýchat se čerstvého vzduchu. Ze dveří třídy vyšel spolužák Patrik, zamířil ke mně a vychrlil ze sebe: "Nešla bys se mnou v sobotu do klubu Zet?"
Byla jsem překvapená, že se mě na tohle zeptal Patrik. Věděla jsem o něm jenom, že má rád motorky a hokej a jinak jsme si předtím jen párkrát povídali, ale řekla jsem si proč ne, byl mi sympatický.
Usmála jsem se. "Dobře. V kolik?"
"V šest?"
"Jsme domluveni."
Pousmál se a zamířil ode mě pryč.
S Davidem jsme se domluvili, že mě ve tři vyzvedne doma a pokusíme se zjistit moje nadání. Vymýšlela jsem, jak omluvit moji nepřítomnost doma, a tak jsem napsala mamce esemesku, že půjdu s pár spolužáky do města. Ve tři jsem uslyšela domovní zvonek, seběhla jsem dolů a otevřela dveře. David byl tam, tvářil se odměřeně a zeptal se: "Připravená?"
Přikývla jsem nervózní z toho, co se bude dít. Zamkla jsem dveře a podívala se na sluníčko nad hlavou.
"Kam půjdeme?" zeptala jsem se zvědavě. Ukázal na les.
"To je fór? Do lesa?"
Ale to už mě popostrkoval ke stromům.
"Já umím chodit sama!" obořila jsem se na něj, protože mě chtěl táhnout za paži jako neposlušné dítě.
"Co ti to dnes je? Kam tak spěcháš?" divila jsem se.
"Máme moc práce a málo času. Zvláště, když v sobotu nebudeme mít čas, protože jdeš do klubu," řekl jedovatě.
Ulevilo se mi. "Tak o tohle ti jde? Zaprvé jdu tam až od šesti. Zadruhé po tom ti nic není. A za třetí, musím zopakovat svoji předchozí otázku, kam tak spěcháš?"
"Ale budeš celou sobotu rozptýlená a výcvik nebude stát za nic. Je mi po tom všechno, protože jsem tvůj učitel. A spěchám, jelikož čím dřív ovládneš svoje schopnosti, které ani nevíme, jaké jsou, tím lépe pro nás."
Došli jsme na louku s dubem. Založila jsem si ruce na prsou.
"Možná ten výcvik nebude stát za nic kvůli učiteli."
Výraz se mu z rozčilení přeměnil do strašidelné ledové masky. Zřejmě jsem se dotkla citlivého místa.
"Začínáme," řekl děsivým tónem, ale já jsem se mu omlouvat nehodlala.
Trhnutím vytáhl z kapsy papír. Podívala jsem se do něj. Byl to seznam schopností: proměňování, neviditelnost, síla, čtení myšlenek…
"Ty jsi si udělal seznam?" zeptala jsem se posměšně. Moji otázku ignoroval.
"Musíme každou položku tohoto seznamu vyzkoušet. Jsou tam ty dary, se kterými jsem se setkal. Zkus mi teď přečíst myšlenky. Na jaké zvíře myslím?"
Polkla jsem ironické poznámky a soustředila se. Připadala jsem si hloupě.
"Vůl?" plácla jsem.
Přimhouřenýma očima se na mě podíval. "Ber to prosím vážně." Ale přeškrtl čtení myšlenek.
Takhle jsme pokračovali dál, až se začalo stmívat.
"Tohle nemá cenu!" vybuchla jsem, když jsem se marně snažila proměnit v mouchu. Přeškrtl poslední schopnost v seznamu. Ještě jednou ho pročetl, jestli na nic nezapomněl.
"Co teď?" zeptala jsem se unaveně.
"Nic. Jdeme domů."
"To je jako všechno?"
Pokrčil rameny. Naštvaně jsem udělala pár kroků směrem domů, ale všimla jsem si, že mi na ruce chybí náramek po babičce. Otočila jsem se zpět k Davidovi. Opíral se o dub a prohlížel si ho.
"Ty zloději špinavá!" zařvala jsem na něj. Nebyla spíš jeho schopnost kleptoman?
"Vrať mi ho!" křikla jsem a natáhla po něm ruku. V tu chvíli se mi sám objevil v dlani, aniž by ho tam David dal. Prostě z ničeho nic. David se usmíval.
"Myslím, že jsme objevili tvoji schopnost. Nevím, jak bych to označil, ale nejspíš budeš přenašečka."

Nadaní – kapitola 4.

16. dubna 2011 v 19:32 | Tigris |  Nadaní
Prosím, komentujte, hodnoťte a bavte se. Zde je pokračování...

"Jak jsi říkal, ty mě chceš cvičit?" zeptala jsem se Davida, když jsme šli ze školy. Přikývl.
"Ale jak? Ty víš, jak fungují všechna nadání?" ptala jsem se zvědavě.
"Ne,"odpověděl, "ale fungují na stejném principu. Zatím pro nás bude nejdůležitější zjistit, jaké je tvoje nadání."
Zamyslela jsem se. Projevovala jsem někdy nějaké zvláštní schopnosti? Na nic jsem si nemohla vzpomenout.
"A to se tvým iluzím nemohu nějak bránit? Ty mi můžeš kdykoli lézt do hlavy?" otázala jsem se napůl pobouřeně.
"Jistěže proti nim obrana existuje, ale nehodlám tě to zatím naučit," zašklebil se.
Naštvaně jsem se zamračila. Však já na to přijdu sama. Pak mě napadla další pálivá otázka.
"Jak si můžeš být jistý, že já jsem Nadaná?"
"Našla tě Rada a vyslala mě sem. Mají na to lidi," řekl s nezájmem.
To pro mě byla další novinka.
"Rada?"
"Hm?" probral se ze zamyšlení, "Rada Nadaných. Vyhledávají talenty a učí je. Pak se k nim jejich učedníci můžou přidat nebo jít svou vlastní cestou. Ale hlavně se musíme držet v utajení, což je samozřejmé. Kdyby se o nás lidé dozvěděli, tak by se nás buď báli, nebo by naše schopnosti chtěli zneužít."
"A jak jsem k tomu nadání přišla?"
"Nadání je předáváno náhodně přes generace. Naposledy se vyskytlo u tvojí babičky. Znal jsem ji. Byla to velmi talentovaná žena," dodal.
Na okamžik se mi zastavilo srdce.
"Ty jsi znal moji babičku?" zašeptala jsem.
Jediné, co jsem o ní věděla bylo, že zemřela při automobilové nehodě i s dědečkem. Babičce bylo pouhých dvacet jedna let. Mamce bylo šest měsíců, ale naštěstí byla v době autonehody u své tety.
"Tak kolik je ti let?" snažila jsem se najít normální konverzační tón.
Jeho prostě bavilo mě překvapovat.
"Za dva měsíce mi bude devadesát jedna," odpověděl a sledoval moji reakci.
Vypadal na osmnáct. Snažila jsem se uvolnit napětí: "To ne! Já promeškala tvoje devadesáté narozeniny! Co ti mám koupit k těm dalším? Nebudeš potřebovat brýle na čtení?" zvolala jsem ironicky.
Zasmál se. Posmutněla jsem. "Já budu žít věčně a rodiče tak za šedesát let zemřou?" zeptala jsem se potichu.
"Koloběh života."
Zarazila jsem se. "Počkej. Odkdy přestanu stárnout?"
"Jakmile dosáhneš dospělosti."
"Ale to je hrozné! To budu smět zůstat se svou rodinou jenom několik let, než to všem začne být divné?" zachmuřila jsem se.
"Stejně by ses časem odstěhovala."
"Ale to se s nimi nebudu moci ani vídat!"
"Jedna s nevýhod Nadaných."
"A které jsou ty další?"
"Nikdy nezapadneš, leda když se přidáš k Radě, tam budeš mezi svými."
"A dál?"
"Věčný život není tak úžasný, jak někomu může připadat. Někdy ti přijde jednotvárný či opuštěný, když ho nemáš s kým sdílet," na tváři se mu objevil smutný výraz. "Ale výcvik Nadaných mě naplňuje," rozjasnila se mu tvář, "pak mi připadá, že jsem alespoň trochu užitečný."
Nevěděla jsem, co říct. Vypadal zaskočený, asi toho nechtěl tolik říct. Došli jsme před náš dům. Nasadil profesionální výraz.
"Zítra začneme s tvým výcvikem. Zkus popřemýšlet o tom, jaký je tvůj dar."
Otočil se a odcházel směrem, kterým jsme přišli.

Nadaní - kapitola 3.

15. dubna 2011 v 17:45 | Tigris |  Nadaní
A opět tu máme pokračování. Doufám, že se vám předchozí kapitoly líbily. Psaní zdar!

"Jak si to představuješ, mladá dámo?" pustila se do mě máma, sotva jsem otevřela dveře od našeho domu. "My se tu strachy můžeme zbláznit a ty si běháš někde venku! V noci!" její hlas nabral hysterický tón. "A jak to vypadáš? Podívej se přece na sebe!"
Došlo mi, že musím být od útočících větví celá potrhaná, ale když jsem se na sebe podívala, oblečení bylo zcela bez vady, nemělo ani trhlinku. Máma nejspíš myslela moji pobledlou tvář a vyděšený výraz.
"Kde jsi byla?" zeptala se přísně.
Snažila jsem se rychle vymyslet lživou omluvu za svůj pozdní příchod, abych mohla jít k sobě do pokoje a přemýšlet.
"Klid mami, jenom jsem byla ve městě s jednou spolužačkou a zapomněly jsme na to, kolik je hodin," vysvětlovala jsem.
"A proč sis s sebou nevzala mobil? Už jsem chtěla volat policii!" ptala se už mírněji.
"Zapomněla jsem ho doma. Jsem v pohodě. Můžu už jít k sobě?"
"Ne, dokud mi neslíbíš, že ho odteď budeš nosit všude."
"I na záchod?"
"Jestli to bude nutné tak i tam."
"Dobře, slibuju. Mohu tedy už jít?"
Přikývla a starostlivě si povzdychla.
U sebe v pokoji jsem se podívala dolů z okna. Les byl klidný. Začala jsem nervózně přecházet po místnosti a přemýšlela. Nebylo pochyb o tom, že ten kluk byl divný. Možná si ze mě udělal srandu a chtěl mě jen postrašit. Ale co ty stromy? Já jsem viděla, jak na mě útočí. Bolelo to, když mi větve škrábaly kůži. Nic jsem nechápala. Mám zavolat policii a ohlásit napadení v lese? V bezpečí domova se mi všechno jevilo trochu jinak. Méně absurdněji. Asi mě jen zaskočilo, že jsem ho potkala v lese. Jestli to byl opravdu vtip, tak hodně špatný. Rozhodla jsem se, že zítra ho vyslechnu. Ukončila jsem svoje myšlenkové proudy, lehla do postele a zmožená fyzickou i psychickou únavou, usnula.

Ráno jsem se probudila v šest. Vzpomněla jsem si na včerejší události a zasténala. Teď se mi nezdál plán, vyslechnout Davida-podivína, tak dobrý. Oblékla jsem se a sešla dolů na snídani. V kuchyni jsem našla jenom papírek se vzkazem: "Musela jsem jít do práce dřív. Nikde se netoulej a vezmi si mobil. Máma."
Skvěle. Jednou přijdu pozdě a už jsem nezodpovědné dítě. Táta taky nebyl doma, ale ten do práce chodil vždy brzy. Nasnídala jsem se a neochotně vyšla ze dveří.
Měla jsem hodně času a pomalu se šourala do školy. Napadlo mě, jestli bych nemohla předstírat nemoc, abych se Davidovi vyhnula.
"Nechce se ti do školy?" ozval se za mnou jediný hlas, který jsem nechtěla slyšet.
Otočila jsem se. Stál tam s rukama v kapsách a usmíval se.
"Sleduješ mě?" odpálila jsem.
"Proč bych měl?"
"Vždy odpovídáš na otázku otázkou?"
"A ty?"
Ticho. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat.
"Co to bylo včera v tom lese?"
"Hodně jsi o tom přemýšlela?"
"Mohl bys mi konečně odpovědět na nějakou otázku?"
"Tak tohle by sis přála?"
Tahle bezúčelná konverzace, pokud se tak dá říkat rozhovoru, jehož věty jsou jen tázací, neměla smysl. Otočila jsem se k němu zády a rychle vykročila směrem ke škole. Všechen můj zbývající strach nahradila zlost a podráždění. Rozběhl se za mnou chytil mě za ramena a otočil zpět k sobě.
"Dej ze mě ty pracky pryč!" zakřičela jsem na něj.
Pustil mě. "Promiň, že jsem tě v tom lese tak vyděsil."
Ve tváři se mu objevil kajícný výraz. "A ty stromy mě taky mrzí. Nechal jsem se unést"
Stromy? Co s tím má společného?
"Ty mi nevěříš to, co jsem ti řekl o Nadaných?"
Už s tím zase začínal.
"Dej mi šanci," řekl tiše.
Přikývla jsem. Bláznům je lepší neodporovat. Soustředil se. Z ničeho nic se vedle mě objevili malí modří motýlci a létali kolem mě. Byli krásní. Fascinovaně jsem je pozorovala.
Podíval se na mě. "Líbí se ti?"
"To děláš ty?" zeptala jsem se užasle.
"To je moje nadání. Iluzionista."
Podívala jsem se na něj. On pokračoval. "Svůj dar jsem na tebe použil už třikrát. Poprvé u skříněk, když si sáhneš do kapsy, tak tam tu desetikorunu budeš mít, já jsem ji nevzal, jenom jsem zařídil, abys jsi si to představovala. V tu chvíli, kdy jsi se snažila svůj peníz vymámit z iluze, jsem byl nudně poučován profesorem Jandou o dějinách školy."
Sáhla jsem si do kapsy. Desetikoruna tam byla. Proto byl ve třídě dřív než já, respektive on tam byl pořád. Konečně mi to došlo. Vlna pochopení byla uvolňující. Mluvil dál. "Podruhé v lese. A potřetí teď." Motýlci zmizeli. "Můžeme jít?"

Nadaní - kapitola 2.

14. dubna 2011 v 17:13 | Tigris |  Nadaní
Byla jsem podrážděná. Vešla jsem k sobě do pokoje, hodila aktovku na zem a plácla s sebou na postel. Po škole jsem šla s Monikou do McDonalda a teď se mi z cheeseburgru, co jsem snědla, zvedal žaludek. Z narážek učitele Jandy jsem si už nic nedělala, ale potřebovala jsem na chvíli vypnout. Radost z toho, že jsem zas viděla spolužáky, ze mě v jejich společnosti za deset minut opadla. Rozhodla jsem se, že potřebuji čerstvý vzduch, a protože se už slunce dralo přes mraky, vstala jsem a vyšla ven.
Náš dům stojí hned u lesa, jako malá jsem se tam bála vůbec vkročit, ale teď poskytoval příjemné místo na odpočinek. Vydala jsem po pěšince a snažila jsem se uvolnit. Líně jsem došla na malou louku. Uprostřed stál krásný obrovský dub. Sedla jsem si pod něj a zavřela oči…
Probudilo mě hlasité zaburácení hromu. Pitomé proměnlivé počasí! Rychle jsem vzpomínala, co se má dělat, když vás bouřka zastihne v lese a skoro za tmy. V tu chvíli jsem ve stínech na kraji louky uviděla postavu, která se na mě upřeně dívala. Strnula jsem a zavalil mě strach. Postava vystoupila ze stínů a já jsem si oddychla. Byl to David. Ale ne. Další vlna strachu. Proč mě šmíruje večer v lese? Nejspíš byl zavřený v psychiatrické léčebně, nedávno ho pustili a on se přestěhoval někam daleko od svého starého života. A teď mě chce pomalu a bolestivě mučit. A to mi dluží desetikorunu! Bože! On mě chce zabít a já myslím na takové blbosti.
Přestala jsem o tom uvažovat, protože se ke mně rychle blížil. Chtěla jsem utéct, ale jediná moje úniková cesta by byla pěšinka, kterou jsem přišla, ale to bych se nejdřív musela dostat přes něj. Zůstal stát tři metry ode mě.
"Neboj se," řekl a o krok se ke mně přiblížil. Já o krok couvla.
"Jenom si s tebou potřebuju promluvit."
Snažil se vypadat klidně a důvěryhodně, ale mě neoblafl. Věděla jsem, že ti největší úchylové se snaží tvářit přesně jako on. Nebyl čas promýšlet, co myslí tím promluvit. Prudce jsem se rozeběhla ve snaze ho obejít. On byl v šoku z mého výpadu a dostala jsem se čtyři metry za něj, než mě zezadu chytil rukama za pas a stáhl mě zpátky.
"Musím ti něco říct a nechci mluvit s tvými zády," zavrčel mi do ucha a tlačil mě k zemi. "Když tě pustím, zůstaneš?"
Z mého výrazu vyčetl, že jestli by to udělal kopla bych ho a sprintovala na policii. Radši pokračoval: "Z tvého přístupu vidím, že nemá smysl na tebe jít pomalu, a proto ti to řeknu rovnou. Možná by ale pomohlo, kdybys s sebou přestala mrskat."
"Pusť mě!!" zařvala jsem na něj a dál se snažila vysvobodit. "Chceš mě zabít? Znásilnit? Umučit?" pokračovala jsem.
Rozesmál se. Stisk, kterým mě držel, povolil a zkusila jsem se zvednout, ale on mě znovu přimáčkl k zemi.
"Abych odpověděl na tvé otázky, tak ne, ani jedno."
Nechala jsem snahy osvobodit se.
"Jak mám věřit šílenci?"
"Já nejsem šílenec."
"A co jsi?"
" To je to, co se ti snažím říct! Jsem Nadaný."
Chvíli bylo ticho, pak jsem se rozesmála já. "To mě tu v noci přepadneš jen proto, že mi chceš sdělit, že máš nadání na hru na hudební nástroje nebo vyšívání?!" zeptala jsem se ironicky.
"Ne, mezi Nadané patříš i ty. Tak si říkají ti, se zvláštními nadpřirozenými schopnostmi. Vyhledal jsem tě, protože potřebuješ výcvik. S pubertou se většinou tyto schopnosti probouzejí, a protože je ti už šestnáct, měla bys být schopna, je dokonce i ovládat."
Teď už nebylo pochyb, ať si říkal, co chtěl, byl to šílenec. Blázní. Vytvořil si svůj fantasmagoriální svět a už ani neví, co je skutečnost.
"Pustíš mě už?" požádala jsem. Pomalu ze mě slezl a sledoval, co dělám. Vstala jsem.
"Jak ti mám věřit?"
Zřejmě usoudil, že neuteču a poodstoupil ode mě. Zavřel oči a na něco se soustředil. Lepší možnost se mi už nemohla naskytnout. Rozeběhla jsem se po pěšině domů. Nesledoval mě. Najednou se mi zachytila větev za oblečení. A další. Větve stromů se po mně začaly sápat. Trhaly mi oblečení a drápaly do kůže. Běžela jsem pořád dál, až jsem vyběhla z lesa. Dopadla jsem na kolena a vyzvracela se.

Nadaní - kapitola 1.

12. dubna 2011 v 14:26 | Tigris |  Nadaní
Jak jsem v předchozím článku psala, že mám nápad na příběh, tak tady je první část...

"Vstávej!" slyšela jsem z dálky. "Přece nechceš přijít první den pozdě!"
Probudila jsem se. Bylo ráno a teprve opožděně mi došel význam máminých slov. První den! Dnes je můj první den na střední škole! I když jsem chodila na gymnázium, takže kolektiv se nezměnil, i přesto to bylo jiné. Už jsem na sebe soukala džíny a svetr, když znovu zazněl mamčin hysterický řev, že si mám pohnout. Vyčistila jsem si zuby a koukla na hodiny. Do pytle! Za deset minut osm. Do školy mi to trvalo deset minut velmi rychlou chůzí. Když poběžím měla bych to měla zvládnout za pět. Seběhla jsem po schodech, napila se čaje a vyběhla ze dveří. Vypadalo to, že bude pršet.
Téměř jsem doletěla do školy za rekordní čas čtyři a půl minuty.
"Kde mám sakra skříňku?" zavrčela jsem si pro sebe.
Jelikož jsme přecházeli na druhou budovu školy, tak jsem nevěděla, kde je moje skříňka. Horečně jsem hledala číslo 365 a samozřejmě moje skříňka byla až úplně vzadu. Hodila jsem tam boty a kabát a nazula si papuče. Z batohu mi vypadla desetikoruna. Asi jsem šetřílek, protože jsem ji tam nehodlala nikomu nechat, tak jsem si dřepla a snažila se vyzkoumat, kam zapadla.
Nade mnou se ozval hlas: "Hledáš něco?"
Prudce jsem si stoupla. Byl o hlavu vyšší než já a v ruce otáčel mojí desetikorunou.
"Díky" řekla jsem, natáhla ruku a čekala, že mi ji vrátí.
Ale on s ní pořád otáčel v prstech a k ničemu se neměl. V tu chvíli zazvonilo na začátek hodiny. Na tohle jsem neměla čas. Vykašlala jsem se na něj a rozběhla se do třídy.
"Debil," myslela jsem si.
Otevřela jsem dveře od učebny a vpadla dovnitř. Všichni přítomní se na mě otočili. Náš nový třídní profesor už tam byl a vedle něj stál ten kluk od skříněk. Nechápala jsem, jak se tam mohl dostat tak rychle. Učitel už stačil na můj vpád reagovat a hned měl v zásobě pár jedovatých poznámek.
"Á! Ty musíš být Ema Králová. Slyšel jsem, že pořád chodíš pozdě. Zrovna představuji třídě nového žáka. Běž si sednout na místo a nevyrušuj."
Zaskřípala jsem zuby a šla si sednout vedle své nejlepší kamarádky Moniky. Profesor pokračoval: "Než nás slečna Králová vyrušila, zrovna jsem vám chtěl představit vašeho nového spolužáka Davida Mráze. Doufám, že ho přijmete do kolektivu a že se nebude vyznačovat tím, že narušuje výuku."
Posměšně se na mě podíval. Ve mně to vřelo. Nikdy jsem nebyla agresivní, nebo "horká hlava" s učiteli jsem vycházela, ale nevím, co si tenhle člověk zamanul. Vždyť jsem přišla o dvě minuty pozdě! Ani mě neznal. Slyšela jsem o tom, že někteří lidé mají jisté psychické problémy. Konečně jednoho znám. David si šel sednout na jediné volné místo v poslední lavici, přímo za mnou. To je pech.
"Co tě zdrželo?" ptala se mě Monika šeptem.
"Zaspala jsem," zněla odpověď.
"Jak se jmenuje ten učitel?" zeptala jsem se na oplátku.
"Janda."
Na další konverzaci nebyl čas, protože Janda vykládal, co se od nás na vyšším gymnáziu očekává. Rozdal nám rozvrhy, pak něco řekl o školním řádu a známkování a že nás bude učit matematiku a fyziku. Super! Učitel, který mě nesnáší a předměty, které mi nejdou. Vražedná kombinace. Konečně ukončil svoji přednášku ohledně toho, jak se máme chovat a mohli jsme jít domů.